Britský anarchismus podléhá válečné horečce

Polemika proti vlně militarismu, kterou anarchistické hnutí v Británii zaznamenalo po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022.

Vybraný obrázek: Käthe Kollwitz (1921-2), dřevoryt na papíře.

Všichni jsou abstraktně proti válce – dokonce i manažeři zbrojního průmyslu si mohou namlouvat, že pouze zajišťují obranu a globální pořádek a tím brání válce. Když však válka vypukne, je tento sentiment irelevantní. Ať už jste mírumilovní, nebo ne, válka je tady a vy jste buď se svým národem, se svými lidmi, nebo proti nim. Mír přijde s vítězstvím. V každém případě je vaše strana spravedlivou věcí, protože bojujete za svobodu a spravedlnost, za demokracii a stabilitu, protože vaši nepřátelé byli agresoři, a navíc tyrani a ďáblové. Krveprolití se tak snadno posvětí.

Anarchismus takovou mystifikaci prolamuje. Říkáme to tak, jak to vidíme: pracující různých národů jsou posíláni, aby se v zájmu svých vládců navzájem vyvraždili. Antimilitarismus je základním principem anarchismu. Armády chápeme jako násilnou sílu, která se podepisuje pod politickou autoritu (nebo pod ty, kteří si ji chtějí podrobit). Poukazujeme na roli vojenské síly při potlačování povstání a stávek doma a zároveň při prosazování národních zájmů, prosazování kapitalistických trhů a ovládání kolonií v zahraničí. Vojenský výzkum a výroba jsou vysoce výnosnou investicí soukromého kapitálu a veřejných prostředků, v neposlední řadě jako dotovaný zdroj technologického rozvoje (za účelem společenské kontroly a generování zisku). Uvažujeme o tom, jak vojenský systém přísné hierarchie a disciplíny, spolu s jeho kulturou šovinismu a jinakosti (1), rozkládá lidský charakter a přetváří jej podle potřeb těch, kdo velí.

Jak je tedy možné, že dnes anarchistické hnutí v Británii (i jinde) podporuje armádu jednoho národa proti druhému, ideologicky ospravedlňuje a materiálně zajišťuje (2) ukrajinské válečné úsilí? Jsme svědky něčeho zcela nového, co by nás vedlo ke zpochybnění a revizi našich zásad? Ne. Jsme svědky stejné tragédie, která se na obyvatele regionu valí, jako jsme tomu byli svědky opakovaně. Naše antimilitaristická, internacionalistická a revoluční perspektiva je stejně důležitá jako kdykoli předtím. V současné fázi se boj za osvobození ocitá na území nikoho, mezi imperialistickou invazí na jedné straně a národní obranou (podporovanou protichůdným imperialismem) na straně druhé. Hledat smysl v obou zákopech by znamenalo jen přilévat další olej do ohně kapitalistické války; znamenalo by to věrnost státu proti anarchii.

Národní obrana a antiimperialismus

Od dlouholetého anarchistického listu Freedom a anarchokomunistické Anarchist federation (AFed) až po anarchistickou “scénu” kolem antifašistických a dalších aktivistických skupin se šíří válečná horečka. Zpočátku šlo o fandění takzvané “antiautoritářské četě”, jednotce Teritoriální obrany složené mimo jiné z anarchistů a antifašistů. (3) Účast ve vojenských strukturách byla vysvětlována potřebou obrany a zjemňována narativem nezávislého lidového odporu. Skutečnost však byla zcela jiná. Síly teritoriální obrany jsou záložní silou ukrajinské armády, podléhající její velitelské struktuře. O žádné autonomii nemůže být řeč. Jeden z členů antiautoritářské čety poznamenal, že v jejich jednotce “existovala [normální] vojenská hierarchie s veliteli oddílů a veliteli čet podřízenými vyšším vojenským důstojníkům.” (4) Další anarchisté a antifašisté vstoupili do pravidelné armády. Odhlédneme-li od rétoriky, znamenalo to spolupráci na obraně státu tím, že se tak či onak připojili ke státní armádě.

To, že se někteří lidé rozhodnou připojit se k vojenské obraně národa, v němž žijí, nebo ji podpořit, když jsou ohroženi imperialistickou nadvládou, je pochopitelné (5) a neodsuzuji nikoho, kdo se takto těžce rozhoduje. Není to však anarchismus není to slučitelné s anarchistickými myšlenkami ani praktikami. Nikdo nežije podle svých ideálů ve všem, co dělá, ale tyto kompromisy a rozpory bychom měli přijmout takové, jakými jsou, ne je asimilovat do naší teorie a praxe tak, že se naše hnutí asimiluje do společnosti kapitálu a státu.

Jak se britským anarchistům stávala realita kolaborace jasnější, poselství se rozšířilo na podporu obrany Ukrajiny a zachovalo rétoriku “lidového odporu”. “Od Ukrajiny přes Skotsko, Západní Saharu, Palestinu až po Tatarstán stojíme na straně lidu vzdorujícího imperialismu“, (6) prohlašuje Darja Rustamová na stránkách Freedom (a přetiskuje to AFed). Toto prohlášení vyvolává více otázek, než kolik přináší odpovědí. Kdo jsou “lidé”? Jakými prostředky se brání? Za jakým účelem? V minulosti AFed dokázal takové prázdné řeči prohlédnout a tvrdil, že “jako anarchokomunisté jsme vždy vystupovali proti nacionalismu a vždy jsme svůj odstup od levice vyznačovali hlasitým odporem ke každému nacionalismu – včetně nacionalismu ‘utlačovaných národů’. Ačkoli jsme proti útlaku, vykořisťování a vyvlastňování na národnostní bázi a proti imperialismu a imperialistické válce, odmítáme spadnout do pasti, která je na levici tak běžná, totiž ztotožňovat se se stranou poražených a oslavovat ‘odboj’ – jakkoli ‘kriticky’ – což je snadno pozorovatelné v leninských/trockistických kruzích.” (7)

Rustamova v článku “Tisíc červených vlajek” explicitně vyjadřuje jejich nacionalistické premisy tím, že opakuje levicové rozlišování dobrého a špatného nacionalismu. Nuance mezi různými projevy nacionalismu v různých kontextech jsou nepochybně reálné a významné. Nacionalismus kolonie bojující za nezávislost se samozřejmě liší od nacionalismu impéria. Přesto je pro oba stát jejich cílem (založit, bránit nebo rozšířit); oba potlačují nebo zastírají třídní rozdělení pod národností; a oba slouží zájmům vládnoucí třídy (současné nebo budoucí). Společné rysy všech nacionalismů, které je jako takové definují, jsou přesně ty, které jako anarchisté a revoluční internacionalisté odmítáme.

“Anarchisté se pustili do obrany své vlasti“, (8) oznámil redaktor časopisu AFed, Organise!, v čísle 96. Jakou vlast mají anarchisté? ‘Vlast’ je sentimentální představa národního státu, v němž se člověk narodil. Je to pocit sounáležitosti, věrnosti a nostalgie, který jedince poutá k národu. To objasňuje nezpochybnitelný skok, který byl učiněn mezi Ukrajinou jako suverénním národem, který brání své území proti invazi (tj. národní obrana), a anarchisty nebo jinými jednotlivci, kteří se brání sami (tj. sebeobrana). Je to pádný argument pro to, aby se šlo bojovat do války do té míry, že jen málokdo by se práva na sebeobranu zřekl. Předpokládá však identitu mezi národem a sebou samým, což je formulace nacionalistické ideologie, kterou anarchisté odmítají. Anarchisté bez váhání přešli od obhajoby “poloautonomních” anarchistických jednotek v “lidovém odporu” k bubnování na válečné bubny za vojenské vítězství Ukrajiny a totální porážku Ruska.

Nejvyšším sebeospravedlněním státu je zachování bezpečnosti a blahobytu jeho poddaných. Válka s jinými národy je největší jednotící silou státu (alespoň zpočátku). Ukrajinský anarchistický časopis Assembly potvrzuje, že “bychom měli pochopit, že národní jednota Ukrajinců kolem moci Zelenského stojí pouze na strachu z vnějšího ohrožení“. (9) Podílet se na tomto sjednocování a povzbuzovat tentýž pud sebezáchovy jako vysvětlení znamená nejen legitimizovat ideologickou moc státu, ale také podporovat jeho materiální posílení. Razit nutnost podílet se na obraně státu a vstupovat do státní armády znamená akceptovat nutnost státu. Assembly naříká, že “většina těch, kteří se na Ukrajině označují za anarchisty […], okamžitě splynula s vládnoucí třídou v jediném nacionalistickém impulsu“. (10) Moc státu nad životem a smrtí, nad válkou a mírem, je jedním z jeho určujících aspektů – anarchisté ji mají kritizovat a rozvracet, ne se k ní vracet jako k nutnému zlu.

Vedle teoretického odmítnutí národní jednoty je důležité zpochybnit praktickou realitu předpokladu, že naše osobní bezpečnost je spojena s národní bezpečností. Úvahy na toto téma nabízí Saša Kaluža, ukrajinský anarchista, který říká: “Cílem ukrajinského státu a jeho vojenských struktur v této válce je udržet si moc, cílem ruského státu a jeho vojenských struktur je uchopit moc. Účast anarchistů ve strukturách obou těchto států nijak neulehčuje situaci lidem žijícím na Ukrajině, kteří trpí válkou mezi dvěma státy. Všechna slova o armádě, která brání lidi, společnost a jejich zemi, jsou jen součástí státní propagandy, což dokazují i dějiny. Válku je možné zastavit pouze tím, že se postavíme proti oběma státům.” (11) Pokud jde konkrétně o dobrovolnické jednotky, tvrdí, že “Teritoriální obrana je dobrým a výmluvným příkladem toho, jak dobrovolnické struktury iniciované a kontrolované státem mohou plnit pouze dobrovolnické podpůrné funkce v rámci státu, státními metodami a pouze k ochraně samotného státu, a nemohou ve skutečnosti pomoci obyvatelstvu s bezpečností a dalšími primárními potřebami, které vznikají v krizových situacích.” (12) Dále lze pochybovat o tom, že účast asi stovky anarchistů a antifašistů v ozbrojených silách má nějaký vliv na výsledek války, zatímco stejně tolik oddaných agitátorů by mohlo být významným jádrem antimilitarismu. (13)

Musíme se podívat za černobílou binární linii agresora a odporu, imperialistického národa a utlačovaného národa, odhalit složitost třídních antagonismů, mocenských struktur a sociálních hierarchií v každém národním státě a identifikovat latentní sílu internacionalismu třídy pracujících.

Podporou Ukrajiny se britští anarchisté ocitli na straně NATO, imperialistické vojenské aliance, která hájí zájmy hlavních kapitalistických států v Evropě a Severní Americe. Ale místo toho, aby to využili jako příležitost k odmítnutí NATO a uznali, že v této konkrétní situaci jde o pouhou shodu zájmů, britští anarchisté se ve svém odporu váhavě postavili na stranu západního imperialismu coby kontroly ruského imperialismu. Nejzřetelněji je to vidět v článku Zosie Bromové “Fuck Leftist Westplaining” (14), který vyšel v časopise Freedom (jehož byla v té době redaktorkou) a byl přetištěn v Organise! #96 AFed. Předpokládat nutnost členství v NATO pro bezpečnost východní vropy je z hlediska státní diplomacie a mezinárodních vztahů nepochybně správné, ale my nejsme politici a nejsme součástí rozhodovacího aparátu státu. Jako anarchisté musíme na manévry národních států a imperialistických bloků reagovat z pohledu dělnické třídy. Jsme autonomní vůči veškerému státnímu aparátu, jeho reálpolitika nám nepřísluší. Náš antiimperialismus nemůže být stalinistickým reflexem podpory kohokoli, kdo se staví proti západnímu imperialismu – ale nemůže ani znamenat, že se obrátíme na zmíněný imperialismus, abychom si udrželi svá práva a bezpečí. Spíše než uvažovat v kategoriích národního zprostředkování musíme uvažovat v třídních kategoriích, v kategoriích sociálního boje.

Antifašismus a třídní boj

Ruský ani ukrajinský stát nelze přesně označit za fašistický, ačkoli oba tolerovaly, umožňovaly a využívaly fašistické prvky, kdykoli to bylo účelné. Ruský stát však dosáhl úrovně autoritářského nacionalismu, vnitřní represe a revanšistického expanzionismu srovnatelné s fašistickými režimy dvacátého století. Ukrajinský stát lze lépe popsat jako neoliberální, zkorumpovanou demokracii. (15) Je třeba důsledně odmítnout ruskou propagandu o “denacifikaci” Ukrajiny. Britští anarchisté ji však jednoduše obrátili a vojenskou obranu Ukrajiny zarámovali jako antifašistický boj. Hrozí tak, že bude legitimizována válka ve jménu antifašismu, což je ideologický manévr, na který Putin tak průhledně hraje. Promítání našich antifašistických ideálů do národní obrany Ukrajiny nemění její materiální realitu.

Ideologický antifašismus může sloužit k zastírání třídních zájmů a k podřízení revolučního boje lidovým frontám na obranu demokratického státu. (16) Pohyb směrem k anarchii se odkládá na budoucí, příhodnější dobu, protože bezprostřední hrozba fašismu (nebo srovnatelné totalitní tendence) překresluje šachovnici. Jediným legitimním referenčním bodem se stává přechodný cíl obrany omezených práv demokratické společnosti. Ideologické sjednocení se odráží ve společenském sjednocení v mezitřídních aliancích, které spojují vládce a ovládané, vykořisťovatele a vykořisťované proti výjimečné hrozbě.

Pokud to znamená porážku fašismu, ochranu skutečného života a svobod, může být ústupek z vlastních zásad pochopitelný. Z dvacátého století bychom se však měli poučit, že to není nic jiného než parodie. (17) Znovu a znovu demokratický stát, který lidové fronty bránily, ustupoval fašismu jen s malým nářkem. Tyto státy upřednostňovaly – prostřednictvím kontrarevoluce – upevnění své moci, i když to znamenalo umožnit nebo přijmout fašismus. “Boj za demokratický stát je nevyhnutelně bojem za upevnění státu, a takový boj zdaleka neochromuje totalitarismus, ale naopak zvyšuje jeho vliv na společnost.” (18) Stát se může vyvíjet směrem k demokracii nebo diktatuře podle toho, co je nezbytné pro pokračování kapitalismu a státu. Právě prostřednictvím boje proti státu jako takovému můžeme jednak čelit autoritářským tendencím v mezidobí, jednak zvrátit podmínky, které je v dlouhodobém horizontu vytvářejí.

Válka a revoluční boj

Anarchisté podporující Ukrajinu odhalili velký zmatek v tom, jaký vztah máme k válce jako anarchisté. Někteří se drží protiválečné rétoriky a zároveň podporují jednu stranu proti druhé. Jiní spojují válku s bojem za svobodu. A někteří plně přijímají válečné štvaní, přičemž vše ospravedlňují odporem vůči Rusku.

Peter Ó Máille (redaktor časopisu Organise!) se bez obalu zbavuje antimilitarismu dělnické třídy, když říká: “Pro anarchistu je důležitá jen jedna válka, a to třídní, kromě případů, kdy to tak není. Existují fašisté, s nimiž je třeba bojovat, existují despotové, tyrani a impéria. Ti nepůjdou domů kvůli vaší silně formulované petici.” (19) Jistě se shodneme na tom, že je třeba bojovat proti tyranům, jako je Putin, ale jádrem věci jsou prostředky, kterými tak učiníme. A zde se setkáváme se zkreslením a zmatkem. Válka mezi národy a “třídní válka” se liší svým druhem. Anarchisté jsou proti válce ve smyslu vojenského konfliktu podniknutého politickou autoritou. “Třídní válka” je obrazný termín, který odkazuje na boj mezi třídami, jenž je rámován kapitalistickými společenskými vztahy. Revoluční třídní boj je kolektivním úsilím dělnické třídy o přeměnu těchto společenských vztahů, které nelze změnit válkou ve vlastním slova smyslu. Válka totiž tyto společenské vztahy krvavě posvěcuje.

Válka byla obecně považována nikoli za válku mezi dvěma státy, ale za boj o svobodu východní Evropy. (20) Vítězství Ruska by vnitřně posílilo jeho totalitní režim a podpořilo další podmanění jeho sousedů, zatímco porážka Ruska by prý podnítila pád Putinovy vlády a posílila demokratické vládnutí v regionu, což by udrželo příznivé podmínky pro sociální boj. Zde je zřejmé, že metody a principy anarchismu byly zcela zavrženy ve prospěch doktríny vojenského humanismu (příkladem jsou intervence NATO na celém globálním Jihu a na Balkáně). S takovou přijatou logikou bylo jen otázkou času, kdy anarchisté začnou prosazovat, aby členské země NATO posílaly Ukrajině více vojenské pomoci (nebo naříkat nad jejím váhavým nedostatkem).

Politické, sociální a ekonomické důsledky války jsou nepředvídatelné. Není nepravděpodobné, že Ukrajina vyjde z války jako autoritářský stát, aktivní partner vojenského imperialismu NATO, velmi náchylný ke krajně pravicovým ideologiím, jejichž fanatiky válka posílí více než jedním způsobem. I když liberální demokracie na Ukrajině přežije, neexistuje žádná záruka, že tyto podmínky budou příznivé pro osvobozenecký boj. Demokratický stát, který bude mít podporu lidu, bude mít volnou ruku k tichému potlačování poválečných vzpour a potlačování průmyslových nepokojů. Anarchističtí nespokojenci budou snadno obviněni jako Ruskem podporovaní separatisté a sabotéři, nebo budou jednoduše ignorováni na vlně ohromujícího vlastenectví a touhy po návratu k normálu a stabilitě, která by mohla následovat po vojenském vítězství. V každém případě jde o čirou spekulaci, která není silným základem pro to, aby se dělnická třída obětovala válečnému úsilí.

Anarchisté vždy chápali, že společenská transformace, kterou si přejeme, nemůže nastat prostřednictvím státu nebo jakékoli vojenské síly, ale musí se rozvíjet zdola mezi samotnými utlačovanými a vykořisťovanými lidmi. Války mohou pouze nastolit novou formu autority, i když je tato nová autorita menším zlem. Odkládání boje proti kapitalismu a státu až na dobu po “vítězné” válce pouze zajišťuje, že podmínky pro další války a útlak zůstanou zachovány, a zároveň podkopává boj proti nim. Válka není prostředkem osvobození. Stejně jako používáme přímou akci, sebeorganizaci, vzájemnou pomoc a sabotáže k dosažení našich revolučních cílů, lze tytéž prostředky použít k podkopání tyranů a okupantů, aniž bychom umožňovali další formy nadvlády.

Akce z principu

Provázanost prostředků a cílů je pro anarchismus zásadní pojem. Principy, jimiž se řídíme, a metody, které používáme, jsou nepřetržitou nití spojující naše dílčí boje se sociální revolucí, kterou se snažíme urychlit, a svobodnou společností, která se z ní zrodí. Jednání z principu je základem všeho, co děláme. Při obhajobě postupu etatistických vojenských akcí narazí anarchisté na základní rozpory. Ty byly vyřešeny řadou falsifikací a ústupků.

Říká se nám, že antimilitarismus, internacionalismus a tak dále jsou sice teoreticky velmi hezké, ale v konečném důsledku prázdné abstrakce. (21) V realitě, s níž se anarchisté setkávají v terénu, jsou prý prostě nepoužitelné. Zde vidíme oddělení teorie a praxe. Teorie patří do knih, chtělo by se nám namluvit, zatímco plány a praxe anarchistů se řídí silou okolností. Menší zlo vytěsňuje jakýkoli vlastní cíl jako referenční bod, zatímco účelnost se stává měřítkem veškeré volby. Nutnost nakonec ospravedlňuje vše.

Zapomíná se však, že teorie a praxe anarchismu se vzájemně čerpají v neustálém procesu vzájemného vývoje. Právě na základě zkušeností – úspěchů a porážek, válek a míru, revolucí a reakcí – jsme z generace na generaci, po celém světě, vypěstovali metodu svobody: anarchismus. Je falešné stavět principy do protikladu k pragmatismu, protože naše principy jsou krystalizací právě toho, co funguje. (22) V krátkodobém horizontu mohou existovat lákavější možnosti ve vztahu k bezprostřednějším zájmům, ale ty nás odvedou od našich cílů. Anarchisté například odmítají jednat v rámci státních struktur nebo spolupracovat se státními silami nikoliv z poslušnosti vůči nezpochybnitelnému dogmatu, ale protože víme, že takovými prostředky pouze upevníme státní moc, že náš boj bude rekuperován do politických kanálů a přetvořen institucionálními tlaky. Víme to jak z abstraktní analýzy moderního státu, tak ze zkušeností jednotlivců, organizací a celých hnutí.

Takové chápání bývalo jádrem Anarchist federation (AFed). Ti nyní otevřeně znevažují anarchistické principy jako “hesla”, která slouží k tomu, aby se vyhnula kritické analýze, vyvolala emocionální reakce a uzavřela debatu. Antimilitaristickou agitaci přirovnávají k manipulativním a autoritářským praktikám brexitářů a krajní pravice. (23) To prostě neodráží realitu propagační práce skupin “No War but the Class War”, pro které je tento slogan pouhým stěžejním heslem. (24) Mezitím editor jejich teoretického časopisu Organise! nyní tvrdí, “pochybuji, že teorie funguje po první dělostřelecké palbě na okolí“. (25) V tom případě se na to můžeme rovnou vykašlat a obléci si khaki. Anarchismus bychom uzavřeli s tím, že není ničím jiným než naivním idealismem, patřícím do mírumilovnějšího světa, než je ten náš. Já bych řekl pravý opak: že právě v těchto časech vyostřených konfliktů, zvýšených sázek a smrtelných hrozeb je učení se z naší minulosti důležité; životně důležitější než kdy jindy. A řekl bych, že anarchistické hnutí má daleko k tomu, aby se omezovalo na ideální podmínky, má silnou tradici antimilitarismu v dobách války, stejně jako hrdinského, konstruktivního úsilí v hlubinách krize a katastrofy.

Jakmile oddělíme metody od cílů a myšlenky od činů, zůstane nám pouze pravidlo účelnosti: nejefektivnější prostředky k dosažení okamžitých cílů bez ohledu na další okolnosti. Pokud je vojenské vítězství Ukrajiny a pád Putinovy vlády na prvním místě, pak existují mnohem efektivnější způsoby, jak tohoto cíle dosáhnout, než je formování ideologicky svázaných “antiautoritářských” jednotek Teritoriální obrany složených z dobrovolníků s malými nebo žádnými bojovými zkušenostmi. Je zcela logické, že anarchisté a další levicoví aktivisté bojující ve válce budou frustrováni pomocnou rolí a byrokratickými omezeními, kterým čelí “antiautoritářská četa”, a rozptýlí se do efektivnějších bojových jednotek armády blíže k frontové linii. A protože “fašisté jsou v řadách ukrajinské armády mnohem lépe organizováni” (26) – a sdílejí také motivaci bojovat na frontě – je předvídatelné, že “pokusy získat místo ve vojenských řadách přivedly [antiautoritářské bojovníky] rovnou k jednotkám přímo spojeným s ukrajinskými fašistickými skupinami” (27) a “tak či onak se stávají silami, které podporují rozvoj krajně pravicové politiky na Ukrajině“. (28) To je logický výsledek rezignace na anarchistické principy ve prospěch praktických potřeb válečného úsilí.

V našem kontextu povede válečná horečka, která zachvátila britský anarchismus, pravděpodobně k podpoře britské vojenské intervence (prostřednictvím vojenské pomoci a technické podpory, ne-li skutečného zapojení do bojů) a následně i imperialismu NATO. Právě těmito prostředky bude Ukrajina schopna porazit Rusko. Vzhledem k tomu, že členové NATO v současné době váhají s eskalací přímého konfliktu mezi jadernými mocnostmi, ocitají se někteří anarchisté v absurdní situaci, kdy jsou horlivější pro generalizaci imperialistické války než jejich vlastní vládnoucí třídy. Budou se anarchisté hlásit do britské armády, aby šli zabíjet Rusy? Přinejmenším nemáme žádné anarchistické poslance, kteří by hlasovali pro válečné úvěry.

Menší zlo

V proletářském stavu vyvlastnění, zbavení práv a odcizení se celý náš život redukuje na hledání menšího zla. Při pohledu na brutální ruskou invazi na Ukrajinu, válečné zločiny, kterých se Rusko dopustilo, a tvrdé represe, které přineslo svým vlastním občanům, bychom mohli označit ukrajinskou národní obranu za menší zlo. Přesto uznání, že existuje menší zlo, neznamená bez dalšího, že bychom ho měli podporovat. A z anarchistického hlediska nemůžeme najít žádný dobrý důvod ke spolupráci s oběma státy. Odmítnout podporovat jeden stát proti druhému zároveň neznamená zrovnoprávnit obě strany. Neříkáme, že obě strany jsou stejné, jen že ani jedna z nich nemá dělnické třídě co nabídnout. (29) Různé struktury a síly útlaku by měly být analyzovány ve své konkrétní povaze a akce mohou být zaměřeny na jednu věc proti druhé, aniž bychom se uchylovali ke kolaboraci.

Menší zlo je stále zlem. Ukrajinský stát se při obraně svého území neproměnil v sílu dobra. Zatímco zuří válka, kapitalistická třída na Ukrajině jen zintenzivnila vykořisťování a zneužívání pracujících, podpořené novými omezeními průmyslových akcí a rušením práv pracujících. (30) Tedy těch, kteří nebyli odvedeni na vražedná pole. Odvody jsou formou otroctví, kterému je třeba se za každou cenu bránit. Hranice Ukrajiny byly uzavřeny pro všechny muže v odvodním věku (do této kategorie byly zařazeny i transsexuální ženy, čímž byla vymazána jejich identita), aby bylo možné shromažďovat potravu pro děla. Mezitím Ukrajina přispívá ke genocidní válce v Tigraji a poskytuje podporu pro používání bezpilotních letounů etiopskou armádou. (31) Na cestě menšího zla se budou nadále udržovat politické a ekonomické podmínky, které produkují válku a diktaturu; “zapomíná se, že zvolit si zlo – i když je to menší zlo – je nejlepší způsob, jak ho prodloužit”. (32)

Své bitvy si musíme vybírat sami. Hrozba kooptace a kontra-povstalectví spočívá v tom, že se zdá, že je nám neustále upírána možnost bojovat za vlastních podmínek. Ať už jde o zatlačování sociálních hnutí na volební hřbitov, nebo o zahnání vzpoury na pole vojenského konfliktu, naše skutečná společenská síla se ztrácí a zůstává z nás řízená opozice nebo symetrický nepřítel státu, kterého lze izolovat a rozdrtit. Síla anarchismu – to, co z něj učinilo skutečně podvratnou sílu mimo a proti každému systému autority – spočívá v tom, že anarchisté neustále bojují za svých vlastních podmínek, i když to znamená čelit marginalizaci nebo potlačení. Pokud zpočátku mluvíme osamoceně hlasem revolučního internacionalismu, může se příliv rychle obrátit – příliv, který se nezřídka zvedá ke konci války a po ní.

Ani východ, ani západ

Mnoho anarchistů na Ukrajině a v celé východní Evropě se vrhlo na ukrajinské válečné úsilí. To vytváří napětí s antimilitaristickou a internacionalistickou agitací ve Velké Británii a po celém světě. Jak říká Peter Ó Máille: “Vy prostě nemůžete vydržet poslouchat východoevropské anarchisty, co? […] Zapomínáte naslouchat místním obyvatelům, protože [vy] se chováte jako politbyro anarchismu. Prosím, laskavě držte hubu.” (33) Zosia Bromová mezitím běduje nad “westplainingem” – západními levičáky, kteří východoevropanům blahosklonně vysvětlují jejich vlastní realitu. Měli bychom “být informováni, že mnoho východoevropských levičáků je na tom stejně a už nějakou dobu o tom diskutujeme.” (34)

Debata mezi válečnými anarchisty a anarchisty antimilitaristy se tak mění v konfrontaci mezi západní a východní Evropou, mezi ignorancí a arogancí Západu na jedné straně a proukrajinským “konsenzem” ve východní Evropě na straně druhé. Jedná se samozřejmě o rétorický prostředek k zahanbení jakékoli kritiky. Ve skutečnosti mnoho anarchistů ve východní Evropě, včetně některých na samotné Ukrajině, reagovalo na ruskou invazi internacionalistickou, antimilitaristickou propagandou a akcemi. Anarchistický kolektiv stojící za mediem Assembly, který sídlí v ukrajinském Charkově, odolal náporu nacionalistického militarismu a rozhodl se zaměřit na vzájemnou pomoc, kontra informační činnost a třídní konflikt. Všechny sekce anarchosyndikalistické Mezinárodní asociace pracujících (IWA) v regionu – v Polsku (35), na Slovensku (36), v Srbsku (37) a v Rusku (38) – se jasně postavily za revoluční internacionalismus. V reakci na prudký nárůst militarismu v celé Evropě, v neposlední řadě i v anarchistickém hnutí, vznikla “Antimilitaristická iniciativa” se sídlem ve střední Evropě. Jsou sice v menšině, ale anarchisté nevěří v přirozené přednosti žádné většiny. V dichotomii Východ versus Západ je také problém eurocentrismu, protože internacionalistické reakce na invazi na Ukrajinu lze pozorovat z celého světa.

I bez těchto konkrétních příkladů bychom měli být skeptičtí vůči každému, kdo tvrdí, že mluví jménem celého regionu, jako by anarchisté východní Evropy byli homogenním kolektivem s jednotným názorem. Samotná logika reprezentace musí být anarchisty podrobena důkladné kontrole. Ti, kdo mluví za region, “vyčleňují z mnohorozměrného celku pouze jednu tendenci a ostatní ignorují nebo bagatelizují“. (39) Naopak “snažíme se naslouchat co největšímu počtu hlasů, ale podporujeme pouze ty, které považujeme za konstruktivní. Ostatní kritizujeme a odmítáme podporovat. Zkrátka vnímáme různé tendence a nesnažíme se podporovat válečnou propagandu, která vykresluje ukrajinské obyvatelstvo jako jednotnou komunitu, jež jednomyslně vyzývá k zapojení do války.” (40) Měli bychom naslouchat, to ano, ale také myslet sami za sebe.

Naprosto odmítám vytváření paradigmatu my a oni mezi východní a západní Evropou. Vztahujeme se k sobě jako jednotlivci a kolektivy na základě společných bojů a společných zásad, nikoli jako geopolitické bloky. KRAS (ruská sekce IWA) byla pomlouvána a její členové byli doxxování (41) za to, že se navzdory svému protiválečnému úsilí nepřidali k údajnému proukrajinskému “konsensu”. Jeden z pachatelů tohoto udavačství následně dostal v Británii prostor v časopise Freedom (42) v rozhovoru o zaniklé ukrajinské RKAS, organizaci obviňované z kultovní autoritářské dynamiky a nacionalistických sympatií, jejíž členové se rozplynuli v konfliktu mezi ukrajinským státem a donbaskými separatisty. (43) Redakce Freedom zároveň odmítla publikovat cokoli, co by bylo v rozporu s její proukrajinskou linií. (44) Tento druh tribalismu může mezinárodní hnutí rozložit.

Internacionalismus dělnické třídy

“Postoj ‘žádná válka kromě třídní’ není výmluva, je to dlouhodobá a krátkodobá zásada, která popírá falešnou volbu mezi ‘zly’. Aby se stal skutečností, musíme ještě aktivněji podporovat internacionalismus v dělnické třídě do té míry, aby se obyčejní lidé cítili dostatečně sebejistí, organizovaní a podporovaní, aby se mohli postavit svým vládám a národněosvobozeneckým hnutím, které vyvolávají válku.”

– Organize #52 (1999), Anarchist federation

Nenechte se mýlit, když se stavíme proti kapitalistickým válkám, nevoláme po míru za každou cenu. Nejsme pacifisté. Mezi lidmi nemůže být mír, dokud jedna část společnosti utlačuje a vykořisťuje ostatní. Násilné prosazování moci a bohatství je základem všeho v naší společnosti a v době války vyvěrá na povrch v hrozných krvavých orgiích. Jedna mocenská struktura se střetává s druhou, ale ať už zvítězí kdokoli, naše otroctví pokračuje. Náš boj spočívá ve svržení těchto mocí a vybudování nových společenských forem bez hierarchie. Nebudeme pasivními oběťmi násilí: každý boj za svobodu se musí bránit, když je to nutné. Existuje dlouhá historie libertariánských partyzánů bojujících proti utlačovatelským vládám a okupantům. V dobách sociálních revolucí vznikaly ozbrojené milice a partyzánské jednotky odpovědné samoorganizovaným pracujícím (jako jsou revoluční odbory a dělnické rady). (45) Ozbrojený lid je nejjistější ochranou proti kontrarevoluci. Ale pravidelné armády – stálé, specializované síly monopolizující legitimní násilí s hierarchickou disciplínou – jsou funkcí státní moci (a základem formujícího se státu). (46)

Na Ukrajině a v Rusku není žádná revoluce, jen válka. Válka mezi národy se tedy musí změnit v otevřený třídní boj. Ten začíná, když dělníci odmítnou sociální příměří uvnitř “vlastního” národa a organizují se na třídním základě proti lidem, kteří je denně utlačují a vykořisťují. (47) Cílem internacionalistů je budovat solidaritu mezi pracujícími napříč hranicemi a zároveň agitovat za zbratřování, dezerci a vzpouru vojáků. Vojenskou infrastrukturu lze sabotovat, jako se to děje na železnicích spojujících Rusko a Bělorusko s Ukrajinou. (48) Lze vytvářet sítě vzájemné pomoci, aby se lidé mohli vzájemně podporovat a přežít devastaci a strádání. (49) Je třeba podporovat ty, kdo se vyhýbají odvodům, dezertéry, vězně a uprchlíky. (50) Všechny tyto životně důležité snahy a nově vznikající formy sociálního boje by měly být organizovány zdola, nezávisle na všech státních, vojenských a korporativních strukturách. Anarchisté mohou převzít iniciativu v agitaci a organizaci takové činnosti, a zároveň se zasazovat o internacionalismus dělnické třídy a vystupovat proti autoritářským opatřením militarizovaného státu.

Pracující na celém světě mohou zintenzivnit latentní boj na svých pracovištích a v komunitách a podniknout přímé akce proti válečnému průmyslu a obchodu se zbraněmi prostřednictvím stávek, bojkotů a sabotáží. Je nezbytné, abychom se postavili proti válečnému štvaní a militarizaci v Británii a Evropě a vzdorovali generalizaci války. Přímé akce již účinně využívají aktivisté například proti zbrojním společnostem napojeným na Izraelské obranné síly. (51) Třídní boj v Británii, který v současnosti nabývá na intenzitě v důsledku krize životních nákladů, musíme propojit s boji, kterým čelí dělnická třída na Ukrajině a v Rusku. Na tomto základě agitovala organizace “NWBCW Liverpool” na piketech po celém Merseyside během současné stávkové vlny. Musíme šířit informace o každodenních bojích a vznikajících aktech vzpoury na válčících územích a hledat způsoby, jak je prakticky podpořit. (52) Mezitím se můžeme snažit pomáhat lidem, kteří utíkají před válkou, ať už jde o civilní uprchlíky, nebo vojenské dezertéry. (53) Dobrým příkladem takové praktické podpory je “Iniciativa solidarity Olgy Taratuty” ve Francii. Ta by měla podpořit širší boj proti hraničnímu režimu “pevnosti Evropa” a britské politice “nepřátelského prostředí”. Někteří anarchisté v Británii se vydali tímto směrem dělnického internacionalismu – například Anarchist Communist Group, Liverpool Solidarity Federation (54) a AnarCom Network -, ale jsou v menšině.

Ruská invaze na Ukrajinu i rozklad dělnické třídy v Británii jsou produkty téhož kapitalistického systému v krizi. A tuto kapitalistickou krizi lze překonat pouze revolučním bojem mezinárodní dělnické třídy. Pokud se tento revoluční boj a mezinárodní solidarita dělnické třídy ještě nerozvinuly, je naším úkolem pomoci je uskutečnit. (55) To, co říkali anarchisté za první světové války, platí neméně i dnes: “Úkolem anarchistů v současné tragédii je, bez ohledu na to, kde se nacházejí, pokračovat v hlásání, že existuje jen jedna osvobozenecká válka: ta, kterou vedou v každé zemi utlačovaní proti utlačovatelům, vykořisťovaní proti vykořisťovatelům. Naším úkolem je vyzývat otroky ke vzpouře proti jejich pánům.” (56) Dezerce, vzpoury, masové stávky a mezinárodní revoluční převraty tuto válku ukončily.

V Británii se nacházíme v centru globální kapitalistické ekonomiky a imperialismu NATO; propadnout v této době válečné horečce je katastrofální. Třídní boj již vedou naši šéfové, bankéři, oligarchové a jejich lokajové ve vládě: můžeme se bránit, nebo jít na porážku.

Alex Alder

ZDROJ PŘEKLADU: British Anarchism Succumbs to War Fever
https://libcom.org/article/british-anarchism-succumbs-war-fever

DALŠÍ INFORMACE:

ZDROJE A ODKAZY:

(1) Anarchisté jsou při všech našich ideálech neméně náchylní k těmto tlakům, jak je vidět na příkladu anarchistických bojovníků na Ukrajině, kteří označují ruské vojáky za “skřety” a “Putinovu hordu”.

(2) Anarchisté shromažďují finanční prostředky pro “Kolektivy solidarity” (dříve “Operace Solidarita”), které poskytují vojenské zásoby libertariánským a antifašistickým aktivistům v ukrajinských ozbrojených silách (kromě humanitární pomoci). V období od února do června 2022 bylo z 59 680 eur, které Operace Solidarita utratila, 41 404 eur použito na “vojenské účely”. https://operation-solidarity.org/2022/07/06/operation-solidarity-the-end/

(3) Od začátku války se rozptýlili do různých jednotek Teritoriální obrany a pravidelné armády (mnozí z nich přešli, aby byli blíže frontě), ale stále byli spojeni prostřednictvím Výboru odporu a podporováni Kolektivy Solidarity.

(4) “Obranná válka jako akt lidového odporu…”: Exkluzivní rozhovor s anarchistickým bojovníkem ukrajinských sil teritoriální obrany. https://enoughisenough14.org/2022/06/02/defensive-war-as-an-act-of-popular-resistance-exclusive-interview-with-an-anarchist-fighter-of-the-territorial-defense-forces-of-ukraine/

(5) Stejně tak je pochopitelné, že jiní lidé se snaží uniknout z válečných zón a hledají útočiště jinde, aby se vyhnuli odvodu nebo dezertovali z armády.

(6) “Tisíc červených vlajek”, Darja Rustamova. https://freedomnews.org.uk/2022/03/07/a-thousand-red-flags/

(7) ‘Proti nacionalismu’, Anarchistická federace. https://theanarchistlibrary.org/library/anarchist-federation-against-nationalism

(8) ‘Editorial’, Organise! #96. https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(9) ‘Válka na Ukrajině a dezerce: Rozhovor s anarchistickou skupinou “Assembly” z Charkova”, Komise pro mezinárodní vztahy Italské anarchistické federace.

ČESKY: https://kronika.noblogs.org/post/2022/09/13/rozhovor-s-ukrajinskou-anarchistickou-skupinou-assembly/
ITALSKY: https://umanitanova.org/guerra-in-ucraina-e-diserzione-intervista-con-il-gruppo-anarchico-assembly-di-kharkiv-iten/.

(10) Tamtéž.

(11) ‘Anarchistická organizace v době války a krize’, Saša Kaluža.
https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2023/02/12/anarchisticka-organizace-v-dobe-valky-a-krize-sasa-kaluza/

https://libcom.org/article/anarchist-organization-times-war-and-crisis-ukraine-sasa-kaluza

(12) Tamtéž.

(13) Ještě v roce 2018, v souvislosti s válkou proti Ruskem podporovaným separatistům v oblasti Donbasu, ale před plnou ruskou invazí v roce 2022, ukrajinská anarchistická skupina “RevDia” (která se nyní účastní Výboru odporu) tvrdila, že “armáda je hierarchická struktura, kde obyčejný voják nemůže ovlivnit průběh války”, a že “… armáda nás nechrání. A nehájí naše zájmy”.

https://theanarchistlibrary.org/library/rev-dia-thought-of-war

https://theanarchistlibrary.org/library/rev-dia-anarchism-in-action#toc6

(16) Nejde o kritiku antifašismu v obecném smyslu, ale o konkrétní antifašistickou ideologii, která převládala v lidových frontách v polovině 20. století a která je stále přítomna v liberální opozici vůči fašismu.

(17) “Revolucionářům, a zejména anarchistům, by tragická zkušenost Španělska z roku 36 měla stačit k tomu, aby se zbavili iluzí, pokud jde o antifašismus, který není ničím jiným než obranou demokratických forem kapitalistického řízení, smířením mezi třídami, volbou “menšího zla” a opuštěním revolučního horizontu.”
https://malcontent.noblogs.org/post/2022/03/28/reflections-on-the-ongoing-capitalist-butchery-russia-ukraine-vamos-hacia-la-vida/

(18) “Když vzpoury umírají”, Gilles Dauve.
https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/19/kdyz-povstani-umiraji/

https://libcom.org/article/when-insurrections-die-gilles-dauve

(19) ‘Editorial’, Organise! #96. https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(20) Viz například ‘Why Do Anarchists Go To War?’, RevDia, březen 2022. Uvedeno v Organise! #96.
https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(21) Například: “Analýza [internacionalistů] je […] plná abstrakcí a nereálná na úrovni terénu, odkud ukrajinští anarchisté žádají naši praktickou pomoc včetně vojenského vybavení”. Citováno z “Ukraine – Anarchist Approaches” v Organise! #96. https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(22) ‘Pragmatismus jako ideologie’, Joseph Kay. https://libcom.org/article/pragmatism-ideology

(23) ‘The Trouble With Slogans’, Emma Hayes, Organise! #96.
https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(24) Viz seznam internacionalistických pozic NWBCW Liverpool.
https://nwbcwliverpool.wordpress.com/internationalist-positions/

(25) ‘Editorial’, Organise! #96.
https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(26) ‘Politické a osobní prohlášení a také přehled naší dosavadní solidární práce kolem války na Ukrajině’, Anarchistický černý kříž Drážďany. https://enoughisenough14.org/2022/12/04/a-political-and-personal-statement-as-well-as-a-review-of-our-solidarity-work-around-the-war-in-ukraine-so-far-anarchist-black-cross-dresden/

(27) Tamtéž.

(28) Tamtéž.

(29) “Nacionalismus nemůže nabídnout nic jiného než další kola konfliktů, jejichž počet a intenzita se budou zvyšovat s tím, jak bude narůstat soupeření států o ubývající světové energetické zdroje. Když je konflikt zarámován do národnostních pojmů – chápán jako konflikt mezi utlačovaným a utlačujícím národem – dělnická třída nutně prohrává.”
https://theanarchistlibrary.org/library/anarchist-federation-against-nationalism

(30) “V platnost vstupuje ukrajinský zákon proti zaměstnancům”, openDemocracy.
https://www.opendemocracy.net/en/odr/ukraine-labour-law-wrecks-workers-rights/

(31) “Turecko, člen NATO, prodává etiopské vládě bezpilotní letouny, jejichž motory se vyrábějí na Ukrajině, v Kyjevě. Ukrajinská vláda, která – ač sama pod hrozbou imperialismu – neváhala poskytnout poprodejní servis a vyslat žoldnéřské techniky, aby etiopskou imperialistickou armádu naučili, jak tyto drony používat proti obyvatelstvu v Tigraji.”
http://cnt-ait.info/2022/02/27/tigre-ukraine/

(32) “Menší zlo”, Dominique Misein.
https://theanarchistlibrary.org/library/dominique-misein-the-lesser-evil

(33) ‘Editorial’, Organise! #96.
https://organisemagazine.org.uk/3d-flip-book/organise-96-plus/

(34) ‘Fuck Leftist Westplaining’, Zosia Brom.
https://freedomnews.org.uk/2022/03/04/fuck-leftist-westplaining/

(35) ‘Proti válce!’, ZSP. https://zsp.net.pl/przeciw-wojnie. 36 Viz také protiválečné akce před ruským a ukrajinským velvyslanectvím. https://zsp.net.pl/anti-war-actions

(36) Reprodukované antimilitaristické články z CNT-AIT a KRAS. https://www.priamaakcia.sk/Medzinarodny-den-zien-a-vojna-na-Ukrajine.html a
https://www.priamaakcia.sk/Ruska-sekcia-Medzinarodnej-asociacie-pracujucich-KRAS-odpoveda-na-otazky-tykajuce-sa-vojny-na-Ukrajine.html

(37) ‘Proměňme kapitalistické války v dělnickou revoluci!”, ASI.
https://iwa-ait.org/content/lets-turn-capitalist-wars-workers-revolution

(38) “Ne válce!”, KRAS. https://aitrus.info/node/5921

(39) ‘Anarchistický antimilitarismus a mýty o válce na Ukrajině’, Někteří anarchisté ze středoevropského regionu.
https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2022/09/14/anarchisticky-antimilitarismus-a-myty-o-valce-na-ukrajine/

(40) Tamtéž.

(41) ‘Opět o ‘anarchistech’, kteří zapomínají na principy’, KRAS.
ČESKY: https://kronika.noblogs.org/post/2022/06/27/anarchiste-kteri-zapominaji-na-zasady-prohlaseni-kras-iwa/
ANGLICKY: https://iwa-ait.org/content/again-about-anarchists-who-forget-principles

(42) „Levičáci” mimo Ukrajinu jsou zvyklí poslouchat jen lidi z Moskvy: Rozhovor s anarchosyndikalisty na východní Ukrajině”.
https://freedomnews.org.uk/2022/10/04/leftists-outside-ukraine-are-used-to-listening-only-to-people-from-moscow-interview-with-rkas-anarcho-syndicalists-in-eastern-ukraine/.
V češtině zde: https://www.afed.cz/text/7761/levicaci-mimo-ukrajinu-jsou-zvykli-poslouchat-jen-lidi-z-moskvy

(43) ‘Pozor: platformistická strana a psychosekta v jedné láhvi!”, Eretik. https://eretik-samizdat.blogspot.com/2013/01/caution-platformist-party-and.html

(44) Viz ‘Fuck Leftist Westplaining’, Zosia Brom.
https://freedomnews.org.uk/2022/03/04/fuck-leftist-westplaining/

(45) Dobrým příkladem je vytvoření milicí CNT-FAI ve Španělsku v červenci 1936 – před jejich regularizací do ozbrojených sil republiky.

(46) Například regularizace anarchistických milicí [viz poznámka pod čarou výše] do armády buržoazně-stalinské republiky byla spolu s odzbrojením obranných rad CNT ve městech klíčovou etapou kontrarevoluce a posílení státní moci ve španělské občanské válce.

(47) Viz například “Wildcat strikes in Ukraine on both sides of the front line”, Assembly.
https://libcom.org/article/wildcat-strikes-ukraine-both-sides-front-line

(48) Viz také bombardování vojenských náborových kanceláří po celém Rusku a sabotážní kampaň “Anarchokomunistické bojové organizace” (BOAK).
https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2023/01/22/video-rozhovor-o-partyzanske-cinnosti-боак/

(49) Kolektivy “Solidarity” i Shromáždění aktivně organizovaly humanitární pomoc pro civilní obyvatelstvo.

(50) Vojáci s větší pravděpodobností odmítnou bojovat, pokud vědí, že budou mít k dispozici podpůrnou síť, která jim pomůže, až budou čelit následkům (nebo jim pomůže se jim vyhnout). Stíhání a zneužívání dezertérů a odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí již začalo. Viz “Represe proti těm, kteří nechtějí válčit”, KRAS. https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2022/12/30/represe-proti-tem-kteri-nechteji-valcit/

(51) Ačkoli s jejich politikou plně nesouhlasím, “Akce Palestina” jsou dobrým příkladem potenciálu přímé akce. https://www.palestineaction.org/news/

(52) Blog Assembly’s libcom je dobrým zdrojem informací na toto téma. https://libcom.org/tags/assemblyorgua

(53) Antimilitaristická iniciativa uvádí, že “Nejméně 200 000 lidí utíká z Ruska před Putinem vyhlášenou vojenskou mobilizací a další desetitisíce se vyhýbají mobilizaci na Ukrajině. Přesto některé hlasy tvrdí, že „množství dezertérů je tak zanedbatelné, že je divné o něm vůbec začít mluvit.” Je třeba se vymezit proti těmto cynickým snahám „zneviditelnit” lidi, kteří se rozhodli nesloužit armádě, dezertují nebo emigrují z politických důvodů. Hlasy těchto lidí musí být slyšet a je nezbytné jim poskytnout praktickou pomoc.”

https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2022/11/18/vyzva-dny-mezinarodni-solidarity-s-dezertery/
https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2022/09/12/appeal-days-of-international-solidarity-with-deserters/

(54) Liverpoolský SolFed založil spolu s Komunistickou dělnickou organizací organizaci “No War But the Class War – Liverpool”. https://nwbcwliverpool.wordpress.com/

(55) Někteří anarchisté ospravedlňovali kolaboraci argumentem, že nedostatek silného revolučního hnutí v Rusku nebo na Ukrajině činí (internacionalistický) anarchistický přístup neuskutečnitelným. Tato logika by však vedla k tomu, že by anarchisté opouštěli anarchismus ve prospěch preferované frakce vládnoucí třídy pokaždé, když by je k této volbě donutily okolnosti (tj. v každém rozhodujícím historickém okamžiku). Anarchismus by se tak zvrhl v liberální, reformistickou politiku.

(56) “Protiválečný manifest”, únor 1915. https://theanarchistlibrary.org/library/various-authors-the-anarchist-international-and-war
V ČEŠTINĚ : https://kronika.noblogs.org/post/2022/08/26/mezinarodni-anarchisticky-manifest-proti-valce/