Následuje rozhovor s Ivanem, který uprchl z Ruska, protože nechtěl vstoupit do armády a účastnit se války. Považujeme za důležité sdílet názory těch, kteří nepodlehli militaristickému ani vlasteneckému šílenství a navzdory zběsilé propagandě ze všech stran zůstali odpůrci války. Rozhovor původně vyšel ve Francii a zveřejnila ho Initiative de solidarité « Olga Taratuta »
Olga: Dobré odpoledne, Ivane!
Ivan: Dobrý den, jmenuji se Ivan a je mi 24 let. Žil jsem v Moskvě se svou matkou. Jsem Rus, i když můj otec je Ukrajinec a žije v Kyjevě. Jsem student humanitních oborů.
Olga: Jak jste se dozvěděl o vypuknutí války na Ukrajině?
Ivan: Byl jsem v Evropě s přítelem na turistické schengenské vízum. Vrátil jsem se rovnou do Ruska. Na druhou stranu jsem si vzhledem ke své osobní situaci uvědomil, že by to pro mě bylo obtížné. Zapsal jsem se na univerzitu v jedné evropské zemi, především proto, abych získal “studentské” vízum a pokusil se vybudovat si budoucnost mimo válečné šílenství. Sám jsem už neviděl možnost návratu do Ruska. Abych však mohl toto vízum využít, musel jsem se vrátit do Ruska a oficiálně požádat o studijní vízum na velvyslanectví této země v Moskvě. V té době nebyly ambasády zavřené a zdálo se, že všichni dodržují známé “formality”. Šel jsem si tedy vyřídit potřebnou úřední žádost.
Po návratu jsem však okamžitě zjistil, že to není tak jednoduché. Navíc mi neznámí lidé telefonicky vyhrožovali smrtí – jednak proto, že můj otec je Ukrajinec, jednak proto, že jsem homosexuál. Jak se tito lidé dostali k mému telefonnímu číslu a informacím o mně? Nevím… Možná z vojenského náborového úřadu?
Musíte mít na paměti, že v Rusku je povinná vojenská služba pro všechny muže a od 18 let se musíte registrovat na vojenském registračním úřadě ve vašem okrese nebo městě.
Olga: Jak jste reagoval na Putinovo vyhlášení mobilizace?
Ivan: Když Putin vyhlásil mobilizaci, pochopil jsem, že mi hrozí velké nebezpečí. Protože ruská armáda potřebuje “potravu pro děla”. Oficiální žádosti o studentské vízum byly zablokovány. Tak jsem se rozhodl utéct. Protože jsem měl stále platné schengenské turistické vízum, odcestoval jsem do Ázerbájdžánu, odkud jsem se dostal do Evropy. V médiích, zejména na sociálních sítích, jsem se dočetl, že Německo je ochotno poskytnout azyl Rusům, kteří utíkají před armádou. Rozhodl jsem se tedy odjet do této země, i když moje vízum platilo pro Francii.
Olga: Jak vás přijali v Německu?
Ivan: Bylo to obrovské zklamání. V rozporu s tím, co se všude hlásalo, jsem okamžitě pocítil, že nejsem vítán. Jakmile jsem vystoupil z letadla, měl jsem schůzku s imigračním úřadem, abych požádal o azyl. Ironií osudu mi řekli, že kdybych měl ukrajinské občanství (na které jsem měl nárok, protože můj otec je Ukrajinec, ale nikdy jsem to neudělal, protože na mé národnosti mi nezáleží – je to jen administrativní formalita), okamžitě bych dostal status uprchlíka. Ale protože jsem Rus, vzbudil jsem v nich obavy… Okamžitě mě poslali do administrativního zadržovacího centra na letišti. Toto centrum se nachází v oblasti “za celnicí”, tedy oficiálně jako by to nebylo německé území, jakási “země nikoho”. Ve skutečnosti je to skutečné vězení.
Němečtí policisté se k vězňům chovali velmi chladně a “oficiálně”. Byl jsem téměř jediný Evropan, všichni ostatní byli uprchlíci ze Súdánu, Turecka, Afghánistánu. Všiml jsem si, že policie se ke mně chovala rasisticky v tom smyslu, že se ke mně nechovala tak tvrdě jako k ostatním uprchlíkům. Byl jsem z toho velmi smutný, protože jsem cítil solidaritu s uprchlíky.
Měli byste si také uvědomit, že německé úřady provozují toto vězení jako “hotel”: pokud máte peníze, můžete si pobyt zaplatit: 135 eur za noc! Vězení za cenu tříhvězdičkového hotelu!!! Protože mi zabavili hotovost, kterou jsem měl u sebe, prostě ji použili! Takže mi za měsíc strávený v centru naúčtovali 4 000 eur – více než polovinu mých úspor!
Olga: Jak jste se dostal do Francie?
Ivan: Po několika týdnech mi bylo vysvětleno, že mi azyl nebude udělen, protože podle dublinského řízení musím být ve Francii, tedy v zemi, která mi vydala vízum. Proto mě vyhostili do Francie. Navíc mi byl zakázán pobyt v Německu po dobu nejméně 30 dnů, protože jsem porušil pravidla pro vstup na německé území!!! O měsíc později mi řekli, že se dohodli s francouzskými úřady a že budu deportován, takže bych měl být připraven kdykoli odejít! Ptali se mě, jestli neznám ve Francii někoho, kdo by mě mohl přijmout, ale já nikoho neznal. Zavolal jsem matce a ta do toho zapojila své přátele. Nakonec pro mě našla někoho, kdo souhlasil, že se stane mým kontaktem na místě. Jednoho dne si pro mě bez varování přišla německá pohraniční policie, aby mě odvedla do letadla. Řekli mi, že mě posílají do Francie.
Když jsem dorazil na letiště, které bylo nejblíže místu, kde bydlel člověk, jehož kontakt mi matka poskytla, nikdo mě nečekal. Ani matčina kontaktní osoba, která ani nebyla upozorněna, ani pohraniční policie. Letuška mě upozornila, kde se mám hlásit. Když jsem přišel na policejní stanici, udiveně na mě zírali a nechápali, kdo jsem a co tu dělám. Nakonec v počítačích našli zprávu od Němců, která je informovala o mém příjezdu. Řekli mi, že mohu jet, protože mám stále platné turistické vízum. A dali mi adresu, kam mohu přijít požádat o azyl.
Olga: A co se stalo pak?
Ivan: Konečně se mi podařilo setkat se s člověkem, jehož kontakty mi dala matka. Byla to velmi milá žena, ale velmi stará. Pochopil jsem, že s ní nebudu moci zůstat dlouho. Prostřednictvím organizace pomáhající dezertérům v Německu, s níž jsem byl v kontaktu od svého uvěznění ve středisku, jsem navázal kontakty s různými sdruženími ve Francii, včetně iniciativy “Olga Taratuta“. Nakonec mi jeden člověk laskavě nabídl, že mě dočasně ubytuje v pařížském regionu, kde bych mohl oficiálně požádat o azyl.
Podání žádosti o azyl je skutečnou překážkou: musíte se setkat s mnoha službami a úřady, stát v nekonečných frontách a zažít špatné zacházení ze strany policie. Opět jsem měl jako Evropan štěstí, protože jsem viděl, že ke mně byli policisté zdvořilejší než k ostatním žadatelům o azyl z Afriky nebo Asie, ke kterým se chovali doslova hrozně.
Po skončení této série schůzek musím počkat, až se rozhodne o mém osudu. To může trvat několik měsíců.
Olga: Jak se vám daří přežít celou tu dobu?
Ivan: Mám nějaké úspory, ale život ve Francii je drahý. Matka mi posílá peníze prostřednictvím přátel žijících v Turecku nebo na jiných místech, aby obešla mezinárodní bankovní omezení. To ale také stojí spoustu peněz. Moje matka není vůbec bohatá a mohla by přijít o práci. Stále maluji, možná bych mohl své kresby prodávat a vydělat si tak nějaké peníze.
Olga: Jak vidíte svou budoucnost v krátkodobém a střednědobém horizontu?
Ivan: Vím jen, že se do Ruska už nikdy nevrátím. Nechci se tam vrátit, ta země je pro mě mrtvá. Mám v úmyslu jít na evropskou univerzitu, kam jsem se zapsal, protože mě vzdělání, které nabízejí, zajímá a myslím, že by mi mohlo v budoucnu poskytnout příležitosti. Nikdy byste se neměli vzdávat naděje.
FRANCOUZKY: Entretien avec Ivan, jeune ayant fui la mobilisation en Russie
https://nowar.solidarite.online/blog/entretien-avec-ivan-jeune-ayant-fui-la-mobilisation-en-russie
RUSKY:
Они не желают воевать: 2 интервью с россиянином и украинцем
https://www.aitrus.info/node/6051