Kolektiv Assembly poskytl švýcarskému projektu Das Lamn na konci února první rozhovor za posledních šest měsíců. Zveřejněn byl 13. března 2023 s výrazným zkrácením vzhledem k formátu tohoto média. Sdílíme původní, podrobnější verzi a vyjadřujeme upřímné poděkování Timo Krstinovi za odvedenou práci. Na titulní fotografii – ruský úder dvěma raketami na centrum Charkova, ráno 5. února 2023.
Můžete mi říct něco o vaší organizaci?
Assembly.org.ua je internetový kontra-informační magazín se sídlem ve východoukrajinském Charkově, druhém největším městě země, asi 40 kilometrů od ruských hranic.
Čemu se věnujete?
Naše práce je organizována horizontálně a máme tři hlavní projekty. První se týká války: poskytujeme právní poradenství a zveřejňujeme informace o zátazícch, které pomáhají lidem v našem městě vyhnout se násilnému odvodu do ukrajinské armády, také sledujeme a do angličtiny překládáme všechny zprávy o protiválečných sabotážích v Rusku mimo ukrajinské státní jednotky pro naši rubriku na Libcom.org. Druhý směr je urbanistický: sledujeme přípravy místních úřadů na poválečnou obnovu města a odhalujeme jejich využívání pro osobní účely nebo v zájmu s nimi spojených developerů.
Mluvili jste o třech hlavních projektech. Jaký je ten třetí?
Třetím je materiální podpora lidí v nouzi. Téměř okamžitě po předchozím rozhovoru začaly od poloviny září pravidelné ruské raketové údery na ukrajinská civilní zařízení energetické infrastruktury. Naše město nebylo výjimkou, bylo jim vystaveno více než desetkrát. A jestliže nyní výpadky proudu obvykle nepřesahují 3-4 hodiny denně, pak v prosinci trvaly výpadky proudu často 7, 8 a dokonce 12 hodin. To samozřejmě dramaticky zvýšilo poptávku po humanitární pomoci.
Jaký druh humanitární pomoci je potřeba?
Na jedné straně charkovské městské úřady 1. prosince zahájily distribuci teplého jídla zdarma ve školách a stát začal vybavovat ulice “body neporazitelnosti”, kde se lidé mohou zdarma ohřát a nabít si své přístroje. Zároveň mnoho lidí přišlo o práci kvůli uzavření podniků nebo o mzdu kvůli tomu, že zaměstnavatelé kompenzují ztráty způsobené výpadky proudu z kapes zaměstnanců, takže dobrovolnické skupiny, jako je ta naše, mají stále spoustu práce. To se musí dělat dost opatrně, abychom se nesetkali s vojenskou hlídkou. Připojte se prosím k naší hlavní sbírce vzájemné pomoci Mutual Aid Alert East Ukraine.
Protože zima vstoupila do svého posledního týdne, je čas trochu bilancovat. Můžeme říci, že jsme ji přežili mnohem snáze, než jsme očekávali. Především díky abnormálně teplému počasí: teplota u nás neklesla pod -10 °C, a to ještě ne příliš často. Za druhé, ukrajinský energetický systém nebyl zcela zničen a zbývající energetické sítě se dokázaly novým podmínkám přizpůsobit. A konečně, spotřeba elektřiny v ekonomice také prudce poklesla v důsledku odstavení velkých průmyslových podniků. Jestliže se na podzim po každém výpadku dokonce snažily znovu nastartovat, nyní se zdá, že se zcela zastavily. Díky darům našich evropských soudruhů jsme mohli v soukromém domě našeho člena na relativně bezpečném jižním předměstí zřídit komunitní topeniště, jehož potřeba se nakonec ukázala být menší, než mohla být.
Kdy jste začali pracovat?
Obecně lze říci, že jsme skutečně aktivní od 30. března 2020 – jakmile se ve vzduchu objevil pocit, že tento zaběhnutý status quo konečně praskl. Začátek globální pandemie nás zaskočil! Bylo neobvyklé zůstat celou dobu doma. Na některých pracovištích našich kamarádů se platy snížily o 20 % a panoval strach z propouštění zaměstnanců. Ale pár týdnů po začátku karantény jsme začali rozvíjet naše webové stránky, a tak jsme začali mluvit o akutních sociálních problémech a pomáhat lidem sjednotit se, aby si tváří v tvář krizi přímo pomáhali.
Říkali jste, že se zaměřujete na novinářskou práci. Jaké informace poskytujete?
V poslední době byla na našem vlastním zdroji zveřejněna řada materiálů, které ve městě rezonují – například o tom, jak si kancelář starosty dělá PR na generálním plánu poválečné obnovy Charkova od britských architektů, přičemž ve skutečnosti aplikuje přesně opačné věci. Neméně důležitá byla i exkluzivně námi zaštítěná prezentace několika urbanistických horizontálních kolektivů, které se objevily v loňském roce, aby diskutovaly o tom, jak po válce udělat město pohodlné pro všechny a mít aktivní komunitu.
Naše úvaha v okamžiku založení zněla asi takto: pokud alespoň 10 % obyvatel našeho města rozumí například systému MHD lépe než starosta a městská rada, proč tedy potřebujeme jejich správu? Něco takového…
Přijímají lidé vaši činnost?
Ano, dokonce i v době vrcholícího prosincového výpadku, kdy sledovanost všech médií prudce klesla, vykazoval náš magazín pozitivní trend. V tomto měsíci jsme předstihli městská média o téměř 25 tisíc návštěv! Žurnál se brzy stal místem, kde se mohla setkat mírumilovná část sociálního boje a sebeorganizace s radikálním undergroundem, a začal skutečně dostávat svému názvu. Věnovali jsme se pouličním akcím, bojům na pracovištích a otázkám rozvoje města v naší metropoli. A také jsme se snažili obnovit historickou paměť na revoluční dělnické tradice.
Cítíte politický dopad svých textů?
Na jaře charkovská radnice představila takzvanou dobrovolnickou iniciativu na obnovu města, v jejímž čele nestojí architekt ani urbanista, ale oděvní návrhář spjatý s radnicí – zřejmě proto, aby úředníci pod tímto krytím vykradli rozpočet -, ale poté, co jsme zveřejnili odhalení, kdo je a co je o jeho podílu známo, z tohoto projektu vycouval. Protože pokud obnovu organizuje člověk, který s tím nemá z profese nic společného, ale má blízko k úřadům, je zřejmé, že jde o fiktivní projekt samotných úřadů. Charkovská samospráva je i na ukrajinské poměry velmi zkorumpovaná, takže jen vyjmenovat všechny plány, jak vykrádají rozpočet, by vyžadovalo samostatný rozhovor.
Před začátkem pravidelných raketových útoků na energetickou infrastrukturu jsme doufali, že válka alespoň pro náš region skončí, a tak jsme připravovali offline dobrovolnickou kampaň na obnovu zraněných čtvrtí. Ale konec války není na obzoru, takže místo těchto plánů jsme začali kontrolovat, co dělají městské úřady pod záminkou poválečné obnovy města nebo jeho adaptace na válečné podmínky. Jsme rádi, že v této oblasti nejsme sami a že nám má kdo poskytovat mediální podporu, ale většina všech charkovských dělníků se nyní samozřejmě zabývá otázkami každodenního přežití, ne koncepčními problémy svého okolí.
Jak se žije v tomto výjimečném stavu? Jaká je politika v tomto výjimečném stavu (jste v této době schopni sledovat své myšlenky, jednat podle své politiky)?
Od léta loňského roku v masách znatelně vzrostl spontánní anarchismus – mnozí se již domnívají, že volba mezi dvěma pravicovými latinskoamerickými diktaturami není volbou. To výrazně zvýšilo popularitu našich webových stránek – zprávy o vojenské a policejní brutalitě nyní snadno získávají tisíce a tisíce zhlédnutí. To je důležité, protože pouliční protesty jsou v takových podmínkách zároveň nemožné. Například v Oděse se na podzim konalo několik shromáždění námořníků, kteří požadovali, aby jim bylo umožněno opustit zemi a pracovat na zahraničních lodích.
Co se stalo po protestech?
Skončily tím, že protestující muži dostali předvolání na vojenský komisariát (odvodní středisko) a proti představitelce Svazu ukrajinských námořníků bylo zahájeno trestní řízení pro podezření z pašování s koupených dokladů (pravděpodobně proto, že není vojensky odpovědná). Rychle však byla vybrána obrovská kauce, takže po týdnu opustila vazební věznici.
Jaké jsou politické tendence ve skupině?
Naše redakční politika je obecně sociálně anarchistická, nicméně nemáme žádné zkoušky z ideologie a teorie jako při přijímání do marxistické strany. Jsme připraveni spolupracovat s různými osobami a iniciativami, pokud nejsou řízeny politiky nebo byrokratickými strukturami, pokud podporují horizontální přímou akci zdola a chtějí být užiteční místní komunitě, a to i přes hrozbu možného pronásledování.
Změnila válka vaši politiku a politickou taktiku?
V zásadě existují v týmu dva hlavní názory: první je, že veškeré úsilí je třeba věnovat boji proti autoritářské politice států, které válčí na našem území. Druhý je, že bychom se měli snažit tomu nevěnovat pozornost a místo toho se zapojit do boje proti drzým zaměstnavatelům, zabírání městské půdy a dalším věcem z mírových dob, jako by se nic nestalo. V našem zpravodajském kanálu můžete vidět takové i takové materiály.
Co si myslíte o Zelenského vládě?
Žijeme ve vojenském diktátorském režimu, podobném tomu ruskému v roce 2000, ale rychle se blížícím tomu současnému, proto v takových podmínkách zůstávají jedinými reálnými způsoby společenského odporu vzájemná informovanost a vyhýbání se či bojkot (nejde jen o mobilizaci, ale například i o firmy, které nevyplácejí mzdy za použití válečných podmínek). Odvedenci se nyní stále častěji chovají jako pouliční partyzáni: viděli vojenskou hlídku s obsílkami – přešli na druhou stranu silnice, lehli si za obrubník, zalezli pod zaparkovaná auta a odešli po dvorech. Je smutné, že se celé město, kde nyní žije asi milion lidí, bojí několika stovek maskovaných “pošťáků”, ale dokud ruská armáda neobrátí bajonety proti vlastní moci, je radikální sociální boj na Ukrajině prakticky sebevražedný. A všichni to chápou.
Máte mezinárodní podporu?
Ve skutečnosti pracujeme už rok díky pomoci zahraničních soudruhů. Nebudu uvádět konkrétní jména, zejména proto, že tento seznam je velmi rozsáhlý. Jednodušší je říci, kdo nás nepodporuje: ti, kteří chtějí, aby dělníci byli i nadále poslušným postradatelným zbožím majitelů, místo aby vzali své životy do vlastních rukou.
Mnozí levičáci v Evropě představují bezpodmínečný pacifismus a raději obětují Ukrajinu, než aby podpořili válku. Co jim na to můžete říci?
Můžeme jim říci, že pacifismus není alternativou k válce, protože nezpochybňuje stávající řád, jehož rozpory vedou k takovým masakrům. Anarchisté samozřejmě nemohou podporovat posilování ukrajinské armády, stejně jako jakékoli jiné. Ale než ztrácet čas protesty proti dodávkám zbraní, bylo by stokrát užitečnější pomáhat ruským dezertérům a politickým vězňům (samozřejmě pokud jsou tito levičáci skutečně proti válce, nikoliv bazálně prokremelští). Pouze vytvoření horizontální solidarity za hranicemi může dát vzniknout novým vztahům ve společnosti!
Mluvíme o horizontální solidaritě. Jste připraveni spolupracovat s lidmi z Běloruska a Ruska, pokud vystupují proti státu?
Tito lidé skutečně podstupují obrovské riziko, aby zastavili toto krveprolití, a to je dost na to, abychom jim byli vděční. S výjimkou nepříliš početných krajních pravičáků je podporujeme bez ohledu na to, zda mají internacionalistické postoje nebo proukrajinské iluze. Nejsme vyšetřovatelé FSB nebo KGB, abychom se takovými detaily zabývali příliš do hloubky!
Co dělá stát Ukrajina v boji s Ruskem správně?
Tato otázka není správná z definice. Stát dělá vše jen v zájmu svém a zájmu vládnoucí třídy, jejíž existence už sama o sobě není dobrá. Proč by jim měli anarchisté radit, jak mají správně bránit to, co ukradli lidem?
Spolupracujete s pravidelnou armádou?
Na začátku války se jeden z našich členů skutečně zapojil do dobrovolnické pomoci ukrajinským vojákům, což mu umožnilo navázat mnoho kontaktů ve vojenských kruzích, ale dál se věci neposunuly. Proto se nyní obracíme hlavně na ty, kteří nechtějí sloužit v žádné armádě. Kdo má v této zemi co bránit – ať si za svůj majetek bojuje sám, ale ostatní ať nedrží zavřené v kleci. Stejně tak nemotivovaní lidé v armádě nemají žádný užitek.
Typické ráno pracovního dne v Charkově: všechny východy ze stanice metra u strojírenského závodu Turboatom jsou zablokovány v očekávání klientů na předvolání.
Na mnoha silničních uzávěrách se toto děje každý den.
Jaká je situace dělnické třídy ve válce?
Jestliže před válkou byla Ukrajina zemí s nejmizernějšími mzdami v Evropě, v loňském roce se situace ještě zhoršila. Nejméně polovina ekonomiky našeho města a nejméně třetina ekonomiky země byla zničena, pracovní místa zanikla a vycestování ze země je pro muže od 18 do 60 let zakázáno. Proto mohou být vykořisťováni po dvou až třech, protože v civilním životě nemají jiné možnosti a protesty jsou nemožné. Předvolávací razie se provádějí každý den po celém městě, ale mnozí se na ně nedostavují, takže se často začaly vydávat v podnicích, nebo prostě násilím odvádět kolemjdoucí do auta a odvážet je na lékařskou prohlídku, po níž následuje čekání na předvolání do výcvikového střediska (za nedostavení se k odeslání k vojenskému útvaru, na rozdíl od nedostavení se na lékařskou prohlídku, nehrozí správní pokuta, ale trest odnětí svobody). Kvůli tomu se šéfové báli, že přijdou o spoustu odborníků, a tak vláda minulý pátek rozšířila seznam podniků, které mají právo osvobodit 50 % svých zaměstnanců od mobilizace. Je logické předpokládat, že jako cenu za zařazení na tento seznam budou musejí pracovníci snášet ještě horší pracovní podmínky. O tom, že ztráty z výpadků proudu kvůli ruskému bombardování kompenzují zaměstnanci a zákazníci, jsme již hovořili na začátku.
Co si myslíte o historickém anarchistickém hnutí na Ukrajině (např. Machnovščina)?
Společně s několika známými mimo anarchistické hnutí se neustále zabýváme studiem a publikováním materiálů o bohaté anarchistické minulosti Charkova. Nejde jen o Machnovščinu, jejíž velitelská rada byla mimochodem zvolena nedaleko Izjumu na jihu našeho regionu. V centru našeho města se nacházela i ulice Anarchie, dnes nazývaná Darwinova, kde v té době sídlila anarchistická ústředí ve vyvlastněných sídlech. Tato ulice naštěstí nebyla zasažena ostřelováním, takže její pestrá fotoprohlídka je stále aktuální!
Je tato tradice v současném hnutí stále aktuální?
Anarchisté sehráli důležitou roli v místních událostech na konci roku 1917 a v následných revolučních proměnách, kdy se Charkov stal prvním hlavním městem sovětské Ukrajiny. Nyní to však není příliš relevantní, protože jestliže na počátku 20. století byla Ukrajina zemí dělníků a rolníků, nyní je především zemí důchodců, byrokracie a různých orgánů činných v trestním řízení. Ostatně jako Rusko, s výjimkou Kavkazu a některých asijských regionů. Zároveň mezi zbývajícími dělníky a inteligencí na obou stranách fronty už je nacionalistické běsnění mnohem menší než loni. Proto je nyní na Ukrajině vyloučen vznik třetí síly, která by vedla ozbrojený boj proti oběma státům. I když kvůli odlivu ekonomicky nejaktivnějších živlů na frontu nemají ještě dost odvahy myslet na nový svět, je třeba se připravit na možnou revoluční situaci, pokud se válka protáhne ještě na několik let. Proto jestliže ve Francii bylo před několika lety populární heslo “Seru na rok 68 – bojujte teď!”, pro nás je nyní aktuální “Seru na rok 1917 – bojujte teď!”.
Mrtvá oblast Saltovky v zimní noci (východní městská čtvrť, kterou loni zničilo ruské kobercové raketové bombardování).
!!!
- Následuje také náš dopis soudruhům z české kampaně Make Tatoo Not War, jejichž benefiční akce pomohla nám a naší komunitě přežít zimu během neustálých výpadků elektřiny a topení. Vyprávíme, jak jsme naložili s jejich dary a jak nyní žije jarní Charkov:
“Dobrý večer!
Mám-li sezónu shrnout co nejobecněji, ukrajinský energetický systém nebyl zcela zničen a zbývající energetické sítě se dokázaly přizpůsobit novým podmínkám. Spotřeba elektřiny v ekonomické soustavě také prudce poklesla v důsledku odstavení velkých průmyslových podniků. Jestliže se na podzim snažily po každém výpadku znovu nastartovat, nyní se zdá, že se zastavily úplně. Ukazuje se tedy, že potřeba komunálního krytu není tak velká, jak jsme si mysleli. Přesto nám vaše laskavá podpora neuvěřitelně pomohla a všechny prostředky jsme se snažili vynaložit co nejhospodárněji, aby část z nich zůstala na další oblasti činnosti.
Je tak symbolické, že tuto zprávu děláme v den, kdy se Charkov opět ponořil do totálního výpadku proudu. Včera ve dvě a tři hodiny v noci 11 řízených střel opět zasáhlo civilní infrastrukturu města, poprvé po více než měsíci. A teprve před několika hodinami se světlo začalo pomalu vracet. Naštěstí už se jaro přihlásilo o slovo – dnes bylo 12 °C – takže nedostatek topení nikdo příliš nepocítil.
Co se týče komunitního topeniště. Je to vlastně jen velká vstupní hala v soukromém domě, která je schopna pojmout maximálně asi 30 až 50 lidí, ale protože nám příroda byla tuto zimu nakloněna, bylo zde vždy hodně volného místa a lidé přicházeli většinou jen na pár hodin. Historicky se tak stalo, že v soukromém domě bydlí jeden z našich členů, a okrajová jižní čtvrť Osnova, v níž se soukromý sektor nachází, má bohatou revoluční minulost. Přesně před 105 lety, na konci roku 1918, kdy byl Charkov obsazen císařskými vojsky, zde sídlilo bolševické a anarchistické podzemí. Na Silvestra 1919 vyvolali ozbrojené dělnické povstání, ovládli město a vytlačili z něj ukrajinské nacionalisty (ti zůstali bez podpory Němců, kteří se chtěli rychle vrátit domů, a zvolili vojenskou radu, která se k povstalcům postavila přátelsky). Téměř okamžitě poté byla anarchistická domobrana rozprášena bolševiky, ale to už je jiný příběh, který je předmětem našeho velkého článku v ruštině. Stejně jako tehdy je i dnes v Osnově železniční depo, kde jsou pracovní podmínky stejně hrozné jako za první světové války (v lepším případě je plat 12000 hřiven měsíčně (7 200 Kč), musíte bydlet na cestě v přívěsu, jíst hroznou kaši, pracovat 12 hodin, nikdy nedostanete volno, rukavice dostanete dvakrát měsíčně, ačkoli podle norem na ochranu práce musí být každý den; pokud budete pracovat v Charkově, plat nebude vyšší než 7500 hřiven (4 500 Kč) a za tyto peníze budete celý den mlátit kladivem a páčidlem). O to zajímavější byl hlubší rozhovor s místními, kteří se přišli ohřát.
Nebyl to snadný úkol, protože se jedná o stejnou čtvrť s Osnovským jezerem (dříve Komsomolské jezero), kde se nachází nechvalně proslulý betonový checkpoint. Policisté a vojáci pravidelně zastavují linkové autobusy a rozdávají brancům předvolání, někdy muže prostě odvedou s sebou. Kdyby jim někdo řekl, že se v oblasti nachází anarchistické sociální centrum, následky pro nás si můžeme jen domýšlet, ale sotva by byly příjemné. Proto jsme se snažili mluvit se zaměřením na zprávy a události v jiných zemích.
Jednou se však stala zvláštní věc. Jeden z našich účastníků žijících v jiném okrese přišel na návštěvu a při posezení na chodbě spolu s lidmi, kteří se přišli ohřát, náhodou řekl soudruhovi, že článek pro Assembly je téměř hotov. Neznámý chlapík ve věku 30-35 let to uslyšel a překvapeně otevřel ústa: “Opravdu na Assembly? Wooow…!” Naštěstí se podařilo mu vysvětlit, že tam může posílat materiály kdokoli přes kontaktní formulář a není k tomu nutné být členem týmu. Jedna věc je dodávat zboží lidem na druhou stranu města a rozpustit se v jeho divočině, ale jen tak rozdávat naši základnu všem – to by bylo příliš riskantní…
Stojí za zmínku, že i v ne tak dávných dobách – v druhé polovině 90. let – se policie bála do této čtvrti vstoupit: prostě tam byla zbita. Nyní je samozřejmě všechno úplně jinak: průměrný věk obyvatel je kolem 50 let, ne-li více, je tu několik škol, žádná jiná vzdělávací zařízení. Ale i v méně deprimovaných oblastech Charkova nyní lidé přežívají převážně z humanitární pomoci, zahraničních převodů a drobného spontánního obchodu. O třídním boji ve městě proto zatím nelze mluvit. Přestože se s únorovým omezením výpadků proudu začala postupně oživovat výroba a sektor služeb, nelze hovořit ani o polovině předválečné úrovně ekonomiky – příliš mnoho podniků bylo zničeno nebo evakuováno.
Jedinou významnou zimní akcí s naší účastí byla exkluzivně námi zaštítěná prezentace několika urbanistických horizontálních iniciativ, které se loni objevily v Charkově, aby diskutovaly o tom, jak po válce udělat město pohodlné pro všechny, méně komerčně zaměřené a mít aktivní komunitu. Viz v ukrajinštině.
To je pro tuto chvíli vše. Ještě jednou vám moc děkujeme!”
9. března 2023
*****************
Zdroj překladu: https://libcom.org/article/war-has-become-daily-routine-two-conversations-kharkov-underground-journal