Přinášíme překlad rozhovoru s Iljou, který emigroval z válkou zmítané Ukrajiny. Nepochybujeme, že v dílčích oblastech vidíme věci jinak než Ilja. Povavažujeme ale za důležité rozhovor publikovat, protože je to další hlas, který demaskuje válečnou propagandu a důrazně se vymezuje proti nucené mobilizaci mužů na Ukrajině.
Tento rozhovor chci věnovat těm, kteří nikdy nikoho nezabili. Dnes se nás snaží přesvědčit, že je to nenormální. Musíme si však uvědomit, že tomu tak není.
#
- Mohl bys nám říct něco o sobě?
Nedávno jsem si koupil paměti slavného anarchisty Petra Kropotkina. Měl jsem v úmyslu přečíst si je před spaním. Začátek knihy mě však zaujal natolik, že jsem nemohl usnout. Měl jsem chuť se projít, a tak jsem se ocitl na maškarním sexuálním večírku v Portu. Většina účastníků byla oblečena do podobných kožených košil, černých kožených kravat a kalhot s odhaleným zadkem, které připomínaly nacistické uniformy. Snažil jsem se nadchnout se, ale nešlo to. Tak jsem se vrátil domů k revolucionáři Kropotkinovi.
V tomto rozhovoru se budu snažit být co nejupřímnější, abych vykreslil realitu tak, jak ji vidím já. Proč je to nutné? Protože jsem v roce 2023 četl příliš mnoho článků a rozhovorů o životě za války, které byly plné nepravd. Chápu nepravdivost těchto textů, ale to neznamená, že ji přijímám. K tomuto bodu se vrátím později. Prozatím mi dovolte, abych se představil.
Jmenuji se Ilja Charkov. Jsem spisovatel z Ukrajiny, ale nechci, aby mě někdo nazýval ukrajinským spisovatelem. Už více než rok jsem v exilu. Celý život jsem prožil na Ukrajině, ale mým rodným jazykem je ruština. A ne, nejsem žádná výjimka.
Proč nechceš být označován za ukrajinského spisovatele?
Protože jsem víc než jen moje národnost. Propaganda funguje tak, že lidi přesvědčuje o opaku. A když tomu lidé uvěří, začnou být manipulováni. Mým úkolem jako spisovatele je připomínat jim opak. Tedy přivést člověka zpět do původního stavu, kdy je tvůrcem, a ne něčím nástrojem.
Co udělala válka s ukrajinskou společností?
V odpovědi na vaši otázku bych se rád podělil o příběh, který jsem stručně popsal ve své poslední knize. Je o typické ukrajinské rodině. O manželích. Asi čtyřicátníci. Průměrný příjem. Dvě děti. Šťastní. Zabývají se sebezdokonalováním. Nedávno podali žádost o rozvod. Cíl – ochránit manžela před mobilizací.
Je to nutné, aby otec, nikoli matka, získal právo na péči o děti. V takovém případě bude osvobozen od vojenské služby. Svědčí to o společenských změnách, které přinesla válka a dva roky povinné mobilizace? Myslím, že ano.
Aby toho dosáhli, vysvětlují svým malým dětem, že je maminka dříve bila, ale ony na to už zapomněly. Maminka se dětem omlouvá, že nedávno na celé týdny zmizela z domova, i když si to děti nepamatují. Úspěšní rodiče učí své děti správně vyslovovat „efedrin” – maminčiny oblíbené pilulky.
Tento příběh měl nečekané pokračování! Sousedé tohoto páru se začali zajímat o to, proč se žena po rozvodu stále vrací domů. Mohla by představovat hrozbu pro blaho dětí? Zvědaví sousedé se muže zeptali, zda by se neměli obrátit na úřad na ochranu dětí, aby provedl kontrolu. To vše se odehrává v malém ukrajinském městě, kde se všichni znají až příliš dobře.
Zvědaví sousedé nedávno pohřbili ve válce svého dospělého syna. Nyní chtějí, aby celé město a celá země zaplatily v této válce stejnou cenu jako oni. Vadí jim, že ne každý muž je ochoten jít na bojiště. Proto se ptají rozvedeného otce, jestli snad nechce své děti chránit tím pravým způsobem: se zbraní v ruce.
Jak často se muži setkávají s nenávistí?
Muži čelí nenávisti častěji, než by se mohlo zdát. Starší lidé vyžadují ochranu, a to agresivně. Ženy vyžadují totéž. To, že jsem možná fyzicky silnější než starší člověk nebo žena, neznamená, že chci tuto sílu použít k zabíjení. Zaráží mě však, že se společnost domnívá, že má právo rozhodovat za mě.
V jedné z povídek své sbírky „Díry ve tvaru lidí” jsem popsal případ dětské agrese. Dvě dívky hodily petardu do kanalizační šachty, kde pracoval instalatér. Když se vyděšený a rozzlobený instalatér po výbuchu vynořil, křičel po děvčatech: „Proč jste to udělaly?” “Proč?” ptaly se ho. Dívky mu odpověděly, že by měl jít do války a chránit je, místo aby se schovával v kanále.
Jaká opatření přijímá Ukrajina k vyhledávání a náboru vojáků?
Jednou jsem jako hladový student filologické fakulty neměl dost peněz na nákup knih. Tak jsem je začal krást. Naučil mě to můj bývalý přítel. Mimochodem, byl v armádě. Počínání vojenského odvodního úřadu na Ukrajině mi připomíná mé vlastní počínání během studentských let. Zástupci odvodního úřadu prostě chytají kluky na ulici, stejně jako já jsem chytal knihy z obchodů. Logika to ospravedlňuje. Hladový filolog musí číst a země si žádá obranu. Ale stejně je na tom něco špatně.
Naštěstí mám dnes iPad. Elektronické knihy jsou levnější než papírové. A protože se našlo řešení, jak ukojit můj hlad po knihách, určitě se najde i jiný způsob, jak kromě povinné mobilizace ukojit hlad po pracovních silách v armádě.
Opravdu jsou chlapi odváděni z ulic?
Ano, to se děje na ulicích. Teď už je to běžné. Zástupci vojenského odvodního úřadu chodí do saun a fitness center rozdávat chlapům předvolání. Stojí u východů ze supermarketů a nákupních center. U stanic metra a na zastávkách veřejné dopravy. Ve velkých městech se opět objevují kontrolní stanoviště, ale jestliže dříve byla cílem kontrolních stanovišť ochrana města před nepřátelskou armádou, nyní je jejich cílem chytat muže a posílat je na frontu.
Podniky jsou povinny odevzdávat vojenským odvodním úřadům seznamy mužů v odvodním věku. Některé podniky to sabotují. Podnik je pokutován, pokud seznam mužů nepředloží; naštěstí je pokuta poměrně malá. Znám několik ukrajinských IT společností, které se záměrně vyhýbají předkládání seznamů, ale znám i společnosti, které to považují za svou povinnost.
Zřídka, ale přece se objevují zprávy o chlapech, kteří se brání zástupcům vojenského odvodního úřadu. Například nedávno poblíž Kyjeva skupina chlapů zmlátila armádního důstojníka, který roznášel povolávací rozkazy. Podobné příběhy jsem slyšel i o Lvově a Poltavě. Takové věci by se daly snadno vygooglit.
Podporují lidé na Ukrajině mobilizaci?
Nucenou mobilizaci podporují všichni, kterých se netýká. Nic nového, i když je to pohodlná pozice.
Před několika lety jsem měl vztah s ukrajinským vojákem. Když zjistili jeho sexuální orientaci, musel zaplatit obrovské odškodné a rezignovat. Nepomohli mu ani jeho příbuzní ve vojenských strukturách.
Poté se změnil – ztratil sám sebe. Několikrát jsem ho zachránil před sebevraždou. Ale všechno se děje k dobrému. Jsem rád, že je teď v Německu, ne v hrobě.
Jakou roli hrálo v tvém rozhodnutí nebojovat to, že jsi gay?
Několik dnů před začátkem války jsem seděl na baru v gay klubu. Mluvil jsem s mužem, který tam omylem vešel. Seděl shrbený a věnoval pozornost jen své sklenici. Myslel si, že je to normální klub, a objímání chlapů ho rozčilovalo.
Bavili jsme se o něčem abstraktním a najednou se mě zeptal: „Myslíš, že bude válka, nebo blafují?” Nevěděl jsem. Najednou jsem si připadal politicky stejně ztracený jako on, jako bych byl heterosexuál, který se náhodou ocitl v gay klubu a teď se ptal gaye, jestli vůbec existuje láska mezi lidmi stejného pohlaví.
Moje orientace tedy neovlivňuje mé rozhodnutí neválčit, ale dodává mi sílu. Protože jsem se celý život stavěl proti homofobní společnosti, vypěstoval jsem si imunitu vůči idealizaci domova. Navíc mi zdravý rozum říká, že nenormální nejsem já, ale homofobové. Proč by jinak Netflix točil filmy o gayích, ne o nich? Dělám si legraci. Ale stejný princip platí i pro nucenou mobilizaci – oni jsou zločinci, ne já. Vše, co pochází z lásky, je dobré, vše, co pochází z nenávisti, je špatné. Je to velké zjednodušení, ale říká mi to můj vnitřní kompas. S vědomím, že pravda je na mé straně, je pro mě snadné označit se za buzeranta i zrádce. Ale propaganda je momentálně silnější než pravda.
Kde je dnes tvůj domov?
Dnes je můj domov v Portugalsku. Pronajímám si zde polovinu vily. Mám zde své knihy. Můj pracovní prostor je tady. Od státu nedostávám žádnou pomoc. Bydlení si pronajímám za vlastní peníze. Ale kdykoli se mohu přestěhovat do jiné země a ta se pro mě stane domovem, protože si tam vezmu své knihy.
Manipulační páky vypadají na první pohled nevinně. Romantizování domova je jednou z nich. Přehánění významu národnosti je jednou z nich. Zvláštní vztah k tradicím je jednou z nich. Vše zapadne na své místo až ve chvíli, kdy dominantní roli nedostanou tradice, národnost nebo domov, ale člověk.
Existuje na Ukrajině odpor proti ztrátě práv / mobilizaci?
Upřímně řečeno, kromě tuctových zpráv o mlácení chlapů z vojenských registračních a odvodních úřadů na Ukrajině moc odporu nevidím. Proto se snažím jednat na vlastní pěst. Pokud mohu ve své próze argumentovat postojem odmítajícím vojenskou službu, pak to musím udělat za ty, kteří také nechtějí bojovat, ale chybí jim argumenty, a za ty, kteří na to nemají sílu a čas, protože jsou stále uvězněni na Ukrajině a musí přežívat každý den.
Každý by měl mít právo dělat nebo nedělat, co chce. Ti, kteří chtějí bojovat, by měli tuto možnost mít. Ale mělo by to být u smluvní armády se slušným platem a podmínkami. Ti, kdo bojovat nechtějí, by měli mít právo nebojovat. Absolutní právo.
Navíc říkat někomu jinému, že má obětovat svůj život za vás, je nemorální. To je to, co by mělo být zdůrazněno. A to ani nemluvím o zákazu cestování do zahraničí, který porušuje lidská práva a jasně říká, že v době nebezpečí by každý měl mít právo hledat útočiště v jiné zemi.
Dostáváš ty sám nějakou podporu?
Nečekal jsem, že mě podpoří takové množství lidí. V Dánsku jsem úspěšně spolupracoval s časopisem HEARDCORE. V Polsku mě podpořilo místní divadlo. A v Americe jsem se stal součástí literární agentury.
Nedávno jsem spolupracoval s A Radical Guide, kde jsme natočili skvělou epizodu podcastu o nucené mobilizaci. Celkově jsem dostal spoustu nabídek na pomoc a spolupráci od aktivistů z Německa, Rakouska, Lucemburska, Kanady a opět z Ameriky.
Čeho chceš dosáhnout tím, že mluvíš o nucené mobilizaci?
Naneštěstí, literatura je pomalé zaměstnání. Na začátku roku 2024 jednáme o vydání románu „Horníci”, který jsem napsal už koncem roku 2022. Budu optimista, když budu doufat, že bude vydán do konce tohoto roku.
Takže si nedělám iluze, že moje knihy mohou zastavit válku na Ukrajině. Ne. Ale jsem přesvědčen, že mé knihy pomohou v budoucnu podpořit kritičtější postoj k válce. V důsledku toho kluci nebudou trpět tak, jako jsem trpěl já na Ukrajině. Koneckonců nic nenasvědčuje tomu, že by válka na Ukrajině byla válkou poslední. Pokud mé knihy iniciují přehodnocení mobilizačních metod a poskytnou chlapům argumenty, budu spokojen.
Zároveň se tím můj boj ani mé prózy neomezují. Mé texty jsou intelektuální, erotické deníky. Můj boj je cestou k osvobození lidí od četných společenských, umělých paradigmat.
Můžeš uvést příklad takového osvobození?
Na začátku tohoto rozhovoru jsem se zmínil, že jsem celý rok četl články a rozhovory o válce, které byly prosyceny lží. Slíbil jsem, že vám o tom povím více. Takže: tato faleš vzniká, když se touha přizpůsobit se společenským normám liší od skutečných tužeb člověka.
Přesně to se nyní děje Ukrajincům v zahraničí, kteří snášejí útrapy emigrace s vědomím, že jejich problémy a radosti budou znehodnoceny válkou. Válka znehodnocuje vše a toto znehodnocení je nebezpečný syndrom.
Své emoce a touhy můžete krátkodobě potlačit, ale ne na dva roky! Všichni chceme být šťastní i smutní, chceme mít sex a stěžovat si na práci. To neznamená, že jsme zapomněli na válku; znamená to jen, že máme své vlastní potřeby.
Mají takové potřeby i vojáci? Určitě, má je každý. Manželky mobilizovaných pravidelně pořádají shromáždění v centru Kyjeva. Požadují, aby byli chlapi po 18 měsících služby demobilizováni. Podle posledních údajů ukrajinské úřady navrhly demobilizaci po 36 měsících. Kolik vojáků však tuto dobu ve válce přežije?
Jaká je situace s ruštinou na Ukrajině?
Potlačování toho, na čem vám záleží, je přesně to, co se děje rusky mluvícím Ukrajincům. Stát prohlásil, že ruština je jazyk nepřítele, čímž se polovina populace dostala do situace, kdy celý její život jako by se vyjadřoval v jazyce nepřítele.
Několik mých přátel se samo zabilo, když jsem byl teenager. Mluvili jsme rusky. Moje vzpomínky na ně jsou v ruštině. A já si to nenechám vzít. Ale to jsem já a většina lidí raději uhýbá. Faleš je pro ně prostředkem ochrany. Respektuji tuto volbu, ale pro sebe volím jinou cestu.
Co tě nutí respektovat volbu, kterou chápeš, ale nepřijímáš ji?
Respektuji, protože požadovat radikalismus po všech by se rovnalo požadavku, aby stát posílal všechny muže do války. Zjednodušeně řečeno, věřím, že od druhých nemůžete požadovat to, co požadujete od sebe. Protože jsme každý jiný, znamená to, že každý má své silné a slabé stránky. Je tedy pošetilé nutit horníka, aby tančil, nebo tanečníka, aby navrhoval budovy. Bohužel přesně takto funguje nucená mobilizace.
Je možné bojovat za demokracii a zároveň odebírat lidská a demokratická práva?
Řekl bych, že lidé nemohou bojovat za něco, v co nevěří. Vojenská propaganda na Ukrajině se ukázala být tak silná, že jsem si v určitém okamžiku uvědomil, že úplně všichni moji přátelé podporují válku a o mobilizaci mluví jako o nutném opatření. Je to ukázka toho, že válka vás připraví o blízké, a to nejen smrtí.
Proč byla válečná propaganda na Ukrajině tak úspěšná?
Jednou jsem dostal nabídku pracovat v literárním muzeu na Ukrajině. Šel jsem na pohovor, všechno se mi líbilo a chtěli mě do týmu. Ale plat, který nabízeli, byl asi 130 dolarů! Cestou na pohovor se mi najednou roztrhly ocelové boty. Ty boty stály o něco víc než měsíční plat v literárním muzeu v kulturním hlavním městě Ukrajiny. To je ale nesmysl!
Tu práci jsem odmítl. Ale tato příhoda dokonale ilustruje stav kultury na Ukrajině před válkou. Mělo by se mi po těch časech stýskat? Při rozhovoru jsme se smáli tomu, že budova literárního muzea potřebuje opravu, ale úřady na ni nevyčlenily peníze. Střechou zatékalo a na stěnách zůstávaly oranžové šmouhy. Zaměstnanci tyto šmouhy zakryli lesklými cenami, které muzeum dostalo. Smáli jsme se tomu, i když na tom samozřejmě nic vtipného nebylo.
Díky próze Borise Viana víme, že lilie kvetou v dívčích truhlících a hudební nástroje mohou míchat koktejly. Ale to není všechno. Tato slova bylo také třeba zachovat, aby si je lidé mohli přečíst i dnes. A v Evropě se zdá být vztah ke kultuře v pořádku. Alespoň na první pohled. Bez kultury člověk nejenže nezná lilie nebo koktejly, ale stává se snadno manipulovatelným. Pokud neexistují hodnoty, lze je snadno nahradit vlastenectvím a jakousi povinností k vlasti a v určitém okamžiku zjistíte, že umíráte za území, kde jste nikdy nebyli.
Jak by vypadalo vítězství?
Zatímco ukrajinská televize stále mluví o návratu k hranicím z roku 1991, já bych se zaměřil na realističtější cíle. V roce 2024 pro mě vítězství neznamená osvobození území, ale osvobození lidí.
Lidé by měli získat zpět svá práva. Mám na mysli právo opustit zemi a právo odmítnout účast v bojových operacích. Ti, kteří šli dobrovolně do války, by měli mít právo na demobilizaci. Samozřejmě ne po 36 měsících, ale mnohem, mnohem dříve. Protože nic nelze bránit donucením. Akt obrany je aktem hrdinství, což znamená, že je vykonán ze svobodné vůle. Rád si beru do postele Kropotkinovy paměti, ale kdyby mě k tomu někdo nutil, vzbouřil bych se i proti Kropotkinovi. A jestli mě něco naučil, tak to, že nelze člověka nutit, aby byl svobodný proti své vůli.
Kdyby na Ukrajině nebylo donucení, objevily by se partyzánské oddíly a nějaké zelené armády jako v roce 1917. Ale nic takového se neděje. A důvod je zřejmý: ve snaze bojovat proti zlu se bojovník stal tím, proti čemu bojoval.
~ Ilya Kharkow | Website https://www.ikharkow.com/
______________
zdroj překladu: https://anarchistnews.org/content/liberating-people-not-territories