Vaše války – naši mrtví: FAO-IFA (Slovinsko/Chorvatsko)

• [ – English – ]

Vaše války – naši mrtví: Příspěvek federace pro anarchistické organizování FAO-IFA (Slovinsko/Chorvatsko)

Červenec 2023

Uplynul více než rok od doby, kdy již tak dlouhá a ničivá válka na Ukrajině eskalovala do nových výšin masového organizovaného technologického masakru a definitivně vstoupila do povědomí světa. V únoru 2022, po téměř osmi letech občanské války, která si vyžádala tisíce životů a způsobila obrovské škody, zahájily vojenské síly pod velením Ruské federace rozsáhlou invazi na území ukrajinského státu, která se setkala s rozhodnou ozbrojenou reakcí vojenských sil pod velením Ukrajiny. Jak bitvy pohlcovaly města i venkov, tok zbraní do nově vytvořené válečné zóny se dramaticky zvýšil. Velké části země a populace jsou nyní pod skutečnou vojenskou okupací, celá města a rozlehlé oblasti se změnily v postapokalyptické zóny smrti. Do této chvíle se mnoho států, armád, zpravodajských služeb a dalších struktur aktivně tak či onak zapojilo do války, mnohé z nich v návaznosti na své předchozí závazky. Vnitřní nestálost vojenského konfliktu mezi silnými a technologicky vyspělými armádami neustále zvyšuje globální geopolitické sázky, zatímco potřeby a zájmy civilního obyvatelstva jak ve válečné zóně, tak jinde ve světě, jsou všemi válčícími stranami odsouvány na vedlejší kolej. Válka pokračuje a logika, která ji uvedla do pohybu, se normalizuje.

Po téměř roce a půl se mnozí nestarají jen o pokračující každodenní teror frontových jatek, nucených odvodů, útoků na civilní obyvatelstvo a celkovou totalitní povahu válečného režimu, ale také o to, co se bude dít dál. Úzkost mnoha lidí na celém světě živí i tvrdošíjná prohlášení válečných štváčů na obou stranách frontové linie. Oficiální řečníci vládnoucí třídy, která předsedá oběma stranám války, běžně evokují možnost jaderného Armagedonu a nutnost nacionalisticky motivovaného militaristického obrození v příslušných zeměpisných oblastech. Všechny válečné strany se usilovně snaží vnutit svou pravdu obyvatelstvu, kterému vládnou, a světu obecně. Přesto, stejně jako ve většině ostatních válek, existuje mnoho lidí, kteří se rozhodnou nevyhovět rozkazům velitelů na obou stranách a často tak činí s rizikem, že budou zesměšňováni, stigmatizováni, cenzurováni, kriminalizováni, uvězněni nebo jim bude ublíženo jinak.

Stejně jako mnoho jiných jsme i my, politické skupiny a jednotlivci přidružení k Federaci pro anarchistické organizování (FAO), diskutovali, reagovali a přemýšleli o této nové válce. Činili jsme tak na pozadí mnoha předchozích zkušeností z posledního desetiletí a půl, kdy jsme se zabývali otázkami války, okupace a odporu.

Otevřeli jsme spoustu otázek a dospěli k některým závěrům. V rámci našeho úsilí jsme naslouchali a jednali s našimi soudruhy z různých částí světa, včetně těch z Ukrajiny. Tento text představuje částečné shrnutí závěrů, ke kterým jsme dospěli. Bez ohledu na jejich potenciální sílu uznáváme, že zde řešené problémy jsou obtížné a že žádné slovo nemůže vyrovnat hrůzy, které tolik lidí zažilo. Přes veškerou složitost mezinárodní politiky obecně a války jako specifického fenoménu obzvlášť, a přes rozpory vyplývající z jakékoli politické činnosti věříme, že naše závěry jsou jednoduché a jasné. Jsou především také otevřeny vůči budoucímu rozvinutí. Upřímně doufáme, že náš příspěvek bude možné posuzovat ve spojení s našimi předchozími vyjádřeními a politickými závazky.

Jsme si vědomi, že v tomto specifickém kontextu jsme relativně privilegovaní v tom smyslu, že naše životy nejsou bezprostředně ohroženy válečnými zbraněmi. Máme tu výsadu, že si můžeme dopřát čas sejít se jako kolektivní sociální a politický orgán a klást si otázky, aniž bychom museli okamžitě přicházet s praktickými odpověďmi, na kterých by závisely naše životy. Toto je privilegium, které je mnohým na frontě v Palestině/Izraelu, v Sýrii, v Jemenu, v Etiopii, na Ukrajině a na mnoha dalších místech, která jsou v současnosti pohlcena válkou, odepřeno. Přesto nevěříme, že by určitá relativní privilegia měla člověka nutit mlčet. Jsme si vědomi skutečnosti, že pro některé může být tento postoj kontroverzní. Přesto jsme se vědomě rozhodli takový postoj zastávat a děláme to otevřeně.

Věříme, že i v těch nejtěžších dobách existuje možnost stát si za svým, nestáhnout se do izolace, paralýzy a ticha, ale naopak aktivně věci reflektovat a pokud se naskytne příležitost, jednat. Věříme, že to j to, oč by měli anarchisté a anarchistické hnutí jako celek usilovat. Ve skutečnosti je to přesně tento úhel pohledu, který mnohé z nás na prvním místě přivedl k anarchistickému hnutí. Jsme si vědomi toho, že jednat tímto způsobem může přivést člověka do konfliktu s mocnostmi a jejich operacemi, kterými vyrábí souhlas se svými činy. Kromě toho chápeme, že v těchto časech zjevného zmatku a nejistoty můžeme mnoho vytěžit z analýz, pozic a praktik mnoha našich předchůdců, kteří se účastnili soustavné anarchistické činnosti ve specifickém historickém a politickém kontextu předchozích dob. To neznamená, že máme v úmyslu hodit našeho Malatestu, Goldmanovou, Duruttiho, anonymního kronštadtského námořníka, Machna nebo kohokoli jiného do ohně debaty s tvrzením, že právě odkazy tohoto druhu spor vyřeší. To by bylo proti duchu toho, co chápeme jako anarchismus. Bylo by to ahistorické a bylo by to také neslušné. Pouze tvrdíme, že už před námi tu byli lidé, kteří se zabývali tématy, která nejsou nepodobná těm, které řešíme nyní, a že přišli se zajímavými analýzami a návrhy, které můžeme dobře využít i my.
[…]

Kapitalismus, krize, konec neoliberalismu a válka

Ve své snaze o nekonečnou akumulaci kapitálu a neomezený ekonomický růst se kapitalismus rozvinul jako globální systém poháněný neustálým vykořisťováním dělníků, jiných lidí a zvířat a přírody. Přestože se jedná o globální systém, není postaven na harmonii všech svých částí, ale na logice konkurence, která se nachází na všech úrovních: konkurence v rámci společnosti, konkurence mezi jednotlivými společnostmi, konkurence mezi centry kapitalistické moci; a není vůbec překvapivé, že jednou ze základních fantazií kapitálu je vnucovat dělnické třídě podmínky nejbrutálnějšího soupeření o životní potřeby, jako je jídlo, bydlení a společenské vztahy.

Zatímco víra v neomezený ekonomický růst je základní ideologickou premisou kapitalistického systému, limity expanze ve skutečnosti existují, a stejně tak existují i limity rozpínání panství nacházejícího se pod kontrolou konkrétní kapitalistické moci. Ať už ve formě odporu nebo omezené dostupnosti dělníků, omezených přírodních zdrojů, pochybných ekonomických biblí, o které se opírá při své reprodukci, nebo ve formě konkurenčního centra kapitalistické moci, manažeři kapitalistického systému jsou navždy pronásledováni duálním strašidlem krizí a expanze. Celá jeho historie je charakterizována dlouhou cestou od jedné ničivé krize ke druhé. Teprve v posledním desetiletí a půl dostávají krize jiná jména, např. ekonomická krize, migrační krize, krize Covid-19, klimatická krize. Navzdory různým názvům byla reakce úřadů na tyto údajně velmi odlišné výzvy nápadně podobná: obrovské investice do propagandistického úsilí o zavedení monolitického narativu, posílení různých státních a parastátních struktur represe, sledování a kontroly, militarizace, digitalizace a byrokratizace, inovace a zakotvení politiky nenávisti, násilí a vyloučení, pronásledování společenské opozice a nesmírná destrukce životů lidí a zvířat.

S koncem neoliberální éry globálního ekonomického systému jsou jeho ideologické sliby všude odhalovány jako prázdná slova. Sama vládnoucí třída si je dobře vědoma toho, že nejen že už nemůže nic zaručit velké většině lidí, kterým chce vládnout, ale stále více to ani nedokáže skrývat. V rámci stávajícího systému již ani podle oficiálních proklamací neexistuje nabídka dostupného zdraví, bezpečí, bydlení, vzdělání, spravedlivého dílu koláče, natož prosperity takového druhu, jaká byla charakteristický pro sociální státy po 2. světové válce. To, co dnes vládnoucí třída místo toho nabízí, jsou po sobě jdoucí nouzové stavy, úsporná opatření, další privatizace veřejných služeb, militarizace a enormní nárůst rozsahu a brutality policejní práce. Autority na takzvaném Západě, které již nejsou schopny zajistit ani předchozí úroveň prosperity, se stále více uchylují k pouhému násilí a jiným autoritářským metodám, jen aby si udržely moc. Režim Covid-19 byl dosud nejjasnějším vyjádřením mechanismů nové a extrémně represivní normality, která se již neomezuje pouze na ty, kteří jsou z hlediska rasistických, patriarchálních a jinak autoritářských struktur považováni za okrajové, a tedy platné cíle státního násilí.

Jak se neoliberální utopie globálního volného obchodu zhroutila pod rozpory mezi ideologií a širšími geopolitickými úvahami jejich hlavního protagonisty – USA – ekonomický protekcionismus se opět objevil jako jednotící prvek pro vzájemně soupeřící centra kapitálu, která usilují o konkurenční výhody a tím i samotné své přežití. Podle železné logiky kapitalistické soutěže a v souladu s historickými událostmi z doby před více než sto lety se nové ekonomické, politické a nakonec i vojenské bloky spojují a manévrují tak, aby zajistily to, co považují za své existenční geopolitické a ekonomické zájmy. Všude tam, kde existují konkurenční nároky, se možnost války, ta nejabsolutnější ze všech krizí, dostává na stůl těch, kdo rozhodují jménem vládnoucí třídy. Po tolika jiných geografických oblastech se tak nyní na dlouhý seznam válečných jevišť přidala také Ukrajina. Skutečnost, že ohledy, které by braly v úvahu blaho většiny populace, v těchto geopolitických hrách vládnoucí třídy nehrají přílis velkou roli, sama o sobě svědčí o tom, jak obrovská propast mezi vládci a ovládanými dnes existuje.

Válka na Ukrajině se vede mezi existující nadnárodní vojenskou aliancí ve službách unipolárního světového systému pod vedením USA na jedné straně a vznikající nadnárodní ekonomickou aliancí s vojenskými aspekty ve službách multipolárního světového systému, který přijaly Rusko, Čína a jiné mocné kapitalistické mocnosti na straně druhé. Navzdory důležitosti místních faktorů není válka na Ukrajině založena na místním politickém konfliktu. Ukrajina, její obyvatelstvo, krajina, zdroje, města a pole byla spíše vybrána jako terén vojenské konfrontace mezi dvěma mocnými kapitalistickými centry. Geopoliticky řečeno, jádrem problému tedy není Rusko versus Ukrajina a rozhodně ne Rusové versus Ukrajinci. Je to bitva mezi centry ekonomických a politických mocností, která se připojují ke dvěma konkurenčním modelům globálního politického systému a mají k dispozici armádu a další nástroje k prosazení svých příslušných nároků. Navzdory mnoha rozdílům mezi těmito dvěma ekonomickými a politickými typy mají oba modely kořeny v kapitalismu, militarismu, nacionalismu, a tedy i v nutnosti rozsáhlého vykořisťování a ničení. Válka na Ukrajině tak není válkou mezi lidmi, ale válkou mezi velkými systémy kapitalistické nadvlády. Lidé v ní pouze umírají.

Když přemýšlíme o válce, neměli bychom zapomínat, že mír nemusí nutně znamenat absenci války. Může to také znamenat, že válka, kterou vede určité centrum moci, se odehrává daleko. Toto je pravda o zdánlivém míru a demokracii, která údajně vládne už mnoho desetiletí na takzvaném Západě. Příhodně se zapomíná, že prakticky všechny státy takzvaného Západu vybudovaly svůj ekonomický úspěch a zdánlivou prosperitu vykořisťováním a dobýváním. Většina těchto států byla postavena na systematických zločinech proti jisté části obyvatelstva, kterému vnutily svou nadvládu. To platí i pro maličké, nedůležité Slovinsko, které v důsledku zajištění své nezávislosti zbavilo desetitisíce svých obyvatel zákonných práv v jasně rasistické administrativní operaci. To platí pro maličké, bezvýznamné Chorvatsko, jehož současná vládnoucí třída se k moci dostala v nacionalistické válce, která sloužila jako zástěna, za níž proběhly rozsáhlé etnické čistky na jeho území, během nichž bylo z rasistických důvodů několik set tisíc lidí vyhnáno ze svých domovů a stovky, ne-li tisíce lidí byly zabity mimo jakékoli vojenské bitvy. V případě mnoha jiných států na sebe tento proces vzal další a smrtící podoby: kolonizaci, genocidy, organizovaného teroru a mrzačení, otroctví, brutálního potlačování celých odlišných jazykových a kulturních společenství a mnoho dalších.

Válka také není jedinou formou teroru a její jasná brutalita by neměla znamenat, že bychom měli ignorovat všechny ostatní formy státem organizovaného strukturálního násilí. I dnes, a pravděpodobně více než v nepříliš vzdálené minulosti, můžeme vidět, že velkou část pracovní síly Evropy tvoří především vážně nedostatečně placená pracovní síla ze zemí z periferie nebo mimo ni – což jsou podmínky, které jsou v mnoha případech oprávněně popisovány jako moderní otroctví. To potvrzuje dnes již prakticky nezpochybnitelný fakt, že každá kapitalistická mocnost potřebuje pravidelný přísun levné pracovní síly a spolehlivý přístup k přírodním zdrojům, nejen k dnes módnímu lithiu a dalším drahým kovům, ale také k čisté vodě a úrodné půdě. Dokud nebude kapitalismus jako světový systém demontován, státy zůstanou mechanismem, jehož prostřednictvím nepatrná menšina vnucuje světu autoritářskou vládu takovým způsobem, který vyžaduje válku, aby se mohl reprodukovat. Můžeme tedy znovu potvrdit, že kapitalismus je válka.

Anarchisté a válka

Pro nás je v této válce nepřítelem válka samotná. Pro nás jsou nepřítelem státy, které potřebují válku, aby mohly vládnout obyvatelstvu. Pro nás je nepřítelem kapitalismus, který potřebuje státy a války, aby si udržely svou moc nad světem. To je pro nás jádro anarchistické analýzy a politiky. Bez nich anarchismus jako jasná, specifická politická pozice a praxe nedává praktický ani teoretický smysl.

Absolutně uznáváme právo každého jednotlivce a komunity bránit se proti jakémukoli porušování své svobody. Vojenská invaze a následná okupace ze strany nezvaného a nevítaného zahraničního subjektu je bezesporu jasným příkladem přesně takového porušování, ke kterému na Ukrajině dochází. Pokud se lidé – bez ohledu na svou deklarovanou politickou příslušnost – za těchto okolností rozhodnou připojit se k různým vojenským silám pod velením státu Ukrajina (nebo v tomto případě jakéhokoli jiného státu), nebudeme jim kázat o tom, že by to neměli dělat. Je samozřejmě na každém jednotlivci, komunitě a politické skupině, aby sami zhodnotili situaci a přijali odpovídající rozhodnutí ohledně své sebeobrany.

Podporujeme lidovou sebeobranu a vnímáme ji jako nedílnou součást bojů na obranu již dosažených společenských, politických a jiných výdobytků nebo při vytváření podmínek, ve kterých lze těchto výdobytků dosáhnout. Pro nás lidová sebeobrana znamená soubor mnoha různých činností vedených způsobem, který umožňuje autonomní politické, sociální, ekonomické a militantní praktiky při dodržování zásad antiautoritářské sebeorganizace. I když může mít formu organizovaného ozbrojeného boje, je antimilitaristický v tom smyslu, že je založen na dobrovolném zapojení, nenárokuje si žádnou pravomoc nad nebojujícím obyvatelstvem a jeho konečným cílem je rozpuštění systému, který potřebuje válku a vojenské struktury, aby se mohl reprodukovat.

S pokorou uznáváme, že v současné době má toto pojetí v našich bezprostředních podmínkách jen omezené praktické uplatnění – ale také to, že to tak nemusí vždy zůstat. Kromě toho se jako součást anarchistického hnutí neustále snažíme učit se z historie, včetně historie lidových revolucí – a ze současných zkušeností našich soudruhů, kteří bojují o důstojnost a život. Právě na pozadí těchto úvah tvrdíme, že nejen z principu, ale také z hlediska analýzy nevěříme tomu, že by nám vzít do jedné ruky zbraň a v druhé ruce třímat státní vlajku nebo přijímat rozkaz od těch, kteří to dělají, mohlo přinést cokoli jiného než reprodukci společnosti založené na nacionalismu, patriarchátu a vykořisťování. Podle toho, co jsme doposud pochopili o vojenském konfliktu na Ukrajině, nevidíme, že by zapojení jako součást ozbrojených sil ukrajinského státu nebo do vojenské koalice pod jeho velením bylo v souladu s jakýmkoliv modelem antiautoritářské sebeorganizace, který si dokážeme představit. Chápeme a respektujeme impuls k sebeobraně, který je vedl k rozhodnutí zapojit se do ozbrojeného boje proti invazním silám. Ale dělat to jako součást národní armády nebo jako její náhražka a pod velením jejích důstojníků není anarchistická politika a nelze ji jako takovou formulovat.

V případě, že bude Rusko prohlášeno za vítěze této války, není pochyb o tom, že to rozhodně nepřinese příznivé podmínky pro rozvoj jakéhokoli antikapitalistického revolučního projektu. Ale i v případě takzvaného vítězství Ukrajiny a jejích „západních spojenců“ je iluzorní očekávat vznik něčeho takového. Ve skutečnosti přesně v kontextu války mezi soupeřícími bloky kapitalistické moci by měl být prapor nadnárodní revoluční dělnické třídy zapojené do třídního boje výslovně postaven do středu jakékoli militantní aktivity. Je to jediný prapor, pod kterým mohou dělníci, bojovníci a zbytek obyvatelstva z obou stran fronty společně bojovat o život a proti svému společnému nepříteli: vojenským velitelům a jejich šéfům.

Důrazně se stavíme proti vytváření a reprodukci jakéhokoli sympatického vyobrazování války. Pozorujeme, že navzdory skutečnosti, že je toto zobrazování silně založeno na patriarchálních hodnotách, šíří se také po všech údajně progresivních médiích. Obrazy macho vyhlížejících válečníků-mužů ve všech možných romantických situacích – obrazy, které kontrastují s vyprávěním „zavrženíhodných dezertérů“ a těch, kteří se odvažují zpochybnit účast na probíhajícím masakru. V souladu s tím vidíme prakticky naprosté popření existence dezercí „na naší vlastní straně“. Právo na život mimo válku musí být uznáno každému, bez ohledu na jeho pohlaví, věk nebo sociální postavení.

Důrazně jsme proti rozlišování a prosazování dělení na „dobré uprchlíky“ a „špatné uprchlíky“, které jsme zaznamenali bezprostředně po začátku současné ruské invaze na Ukrajinu. Byli jsme svědky dalšího potvrzení faktu, že evropský migrační systém je založen na rasových a náboženských předsudcích a rozlišuje mezi uprchlíky na základě jejich barvy pleti a domnělé náboženské příslušnosti. Systematické násilí buď přímo ze strany států Evropské unie, nebo jejich jménem proti uprchlíkům a dalším migrantům z různých zemí, které jsme viděli za posledních nejméně 20 let, udělalo ze života milionů lidí peklo na Zemi – ty, kteří prchali před válkou vítalo další ponížení a nové smrtelné pasti. Nemůžeme se přizpůsobit světu, kde je empatie a solidarita založena na pasu, který člověk vlastní, jazyce, kterým mluví, nebo místě narození. Nemůžeme přijímout, že člověk ze Sýrie je méně hoden bezpečného domova než člověk z Ukrajiny, nepřipustíme, že člověk utíkající z Ukrajiny má menší cenu než člověk utíkající ze Sýrie. Principy solidarity se buď uplatňují univerzálně, nebo se neuplatňují vůbec.

Absolutně odmítáme jakékoli profitování z války. Nepodporujeme výrobu a obchod se zbraněmi, které jsou řízeny státem a slouží především zájmům akcionářů vojensko-průmyslového komplexu. Zbraně, válečný průmysl a vojenské aliance jsou problémem, nikoli řešením. Proto odmítáme akvizice a prodej zbraní a všechny další formy posilování válečného aparátu. Nejsme solidární se státy a jejich armádami, které nyní na Ukrajině měří síly svých zbraní hromadného ničení. Naše zájmy nelze sladit s válečnými kšeftaři, kteří již nyní těžce vydělávají a mnou si ruce nad příslibem dlouhé války se vzrušujícími příležitostmi. Naše bezmezná solidarita míří ke všem, kdo trpí následky války na obou stranách frontové linie. Jsme solidární se všemi, kdo pozvedají svůj hlas proti válce, s těmi, kteří válečné mašinérii nedávají k dispozici svá vlastní těla, a s těmi, kteří se stávají terčem represí právě pro svůj odpor k válce. Stejně jako my válku nechtěli, nehledali ji, ale stali se jejími vězni a zajatci.

Jsme proti normalizaci diskurzu o přípravách na další velký budoucí konflikt, normalizaci, která vytváří iluzi, že jedinou odpovědí na válku je více války, více tanků, více zbraní, více munice, více se podřizovat plánům vojenských velitelů. Naopak, potřebujeme se vážně zabývat otázkou, jak radikálně změnit společnost způsobem, který demontuje podmínky pro válku. Domníváme se, že toto je jeden z našich hlavních cílů nás jakožto anarchistických politických skupin, organizací a sítí. Abychom toho skutečně dosáhli, měli bychom porozumět tomu, jaké tyto podmínky jsou a co s nimi lze dělat. Mezi nimi vede patriarchát, nacionalismus, selektivní empatie a solidarita, militarizace a bezpečnostní politika. To vše jsou nástroje třídního boje, které vládnoucí třída používá, aby dělnickou třídu rozdělila a udržela ji v podřízenosti zájmům kapitálu, zatímco ona – vládnoucí třída – bude sklízet dividendy. Ty všechny je třeba neustále odmítat, vzdorovat jim a demontovat ve všech jejich mnoha lokalizovaných projevech. Víme, že se to snadněji píše, než dělá, přesto věříme, že nemáme k dispozici žádný jiný nástroj, který by mohl zabránit pokračování války a militarismu. Věříme také, že do určitého smysluplného úsilí tohoto druhu se může zapojit jakákoli, i ta nejmenší anarchistická skupina a v i v tom nejméně příznivém kontextu, a je to něco, co z dlouhodobého hlediska může znamenat hmatatelný rozdíl v bezprostředním okolí člověka a dokonce i v širší společnosti jako celku. V jistém smyslu může válka začít pouze tehdy a tam, kde se mnohé z právě nastíněných podmínek normalizují a naturalizují. Teprve když je válka úspěšně zasazena do myslí lidí jako nezbytná, životaschopná, čestná a spravedlivá, dokonce i radostná a dobrodružná, stává se také praktickou možností.

V našich řadách a v našich nejbližších sesterských hnutích máme soudruhy, kteří přímo zažili války v 90. letech v Jugoslávii i bombardování Jugoslávie NATO v roce 1999. Čas a prostory sdílíme s lidmi, kteří zažili války v Sýrii a v Palestině/Izraeli. Ti všichni nás učí, že i v nejhorších časech je možné zaujmout silný protinacionalistický, antimilitaristický postoj a jednat podle nejuniverzálnějších etických principů. Cena za to, pravda, často není malá – chudoba, sociální vyloučení, izolace ze strany společnosti, nucená migrace a přímá represe. Ale je to cena, kterou mnozí zaplatili a stále platí ve válkách po celém světě. Když byla Jugoslávie roztrhána na kusy, viděli jsme, jak nadnárodní a místní solidarita pomohla lidem přežít a zachovat si důstojnost v nejhorších situacích. Dezerce byla poměrně široce rozšířena na všech stranách konfliktu. V Srbsku odmítly jít na bojiště celé vojenské jednotky se stovkami vojáků. Zatímco úřady hledaly na ulicích a v barech vojáky, mnozí se ukryli a mnozí ze země úplně utekli. V tom je podporovali rodinní příslušníci, přátelé, sousedé a další, kteří všichni společně utkali předivo sociálního odporu proti válce, kterou jim vnutila nacionalistická elita. V oněch neklidných dobách to byla sebeorganizace a solidarita uvnitř komunit, které udržely mnoho lidí naživu, a co je rozhodující, staly se zdrojem důstojnosti, když plamen války vyhasl. Právě na základě těchto zkušeností uznáváme, že mezi nejhmatatelnější věci, které mohou mnozí z nás udělat, je nabídnout pomoc a podporu dezertérům ze všech armád a těm, kteří utíkají před nuceným odvodem. A pokud tato situace nastane, musíme se sami stát těmito dezertéry a vojenskými odpůrci.

Stejně jako u jiných válek také válka na Ukrajině klade ústřední otázku qui bono – komu je ku prospěchu? I když nemůžeme s jistotou předvídat, jak se tato velká geopolitická hra vyvine, již teď je jasné, že mezi běžnou populací nebudou žádní vítězové. Nebude žádný blahobyt, svoboda a možnost sebeurčení. Při absenci smysluplné budoucnosti budou patriarchát, nacionalismus, náboženský fundamentalismus a další systémy útlaku dále vládnout nad populací. Tam, kde po generace existovala mnohojazyčná realita, bude prosperovat kulturní monokultura. Možná, že dokonce, jak psali zapatisté, po válce nebude žádná krajina. Válka by se mohla rozšířit i do jiných geografických oblastí a nové armády by se mohly otevřeně zapojit do bojů. To dále zaručí nekončící produkci uprchlíků, které bude kapitál EU vysávat jako levnou pracovní sílu, jenž bude z jejich rasistického pohledu tentokrát bílá a tím i mnohem vítanější. Předpokládáme, že mír bude přijat až po úspěšné realizaci obchodů se zbraněmi a rozdělení kontroly nad úrodnou půdou Ukrajiny.Rozdělení, které uspokojí investory modlící se za zdravé výnosy, které jim mají zajistit vládci ukrajinského státu, jež by pravděpodobně slíbili a možná i podepsali cokoli, co mohou, jen aby si zajistili svou osobní a politickou budoucnost. Všechny tyto kolotoče kšeftů se samozřejmě odehrávají bez ohledu na důsledky, které dopadnou na obecnou populaci Ukrajiny, která nakonec bude muset za to vše v mnoha podobách zaplatit. Když se v troskách války konečně dohodne mír, lidé se pokusí znovu vybudovat své životy omotané obrovským množstvím dluhů, aby zaplatili za všechny ty ‚darované‘ zbraně, a budou truchlit za ztracené členy rodiny a přátele. To, co jim nabídnou, bude kapitálem řízená rekonstrukce se vší známou brutalitou: privatizace veřejných služeb a zdrojů, další osekávání práv pracujících, z nichž mnohá již byla pozastavena pod záminkou „nezbytnosti válečného hospodářství“, individualizace, askeze, repatriarchalizace, náboženské obnovy atd. Že tento horizont není pesimistickou fantazií, potvrzuje mimo jiné i samotný ukrajinský stát, který krátce po zahájení invaze zahájil reklamní tah na investiční kapitál z tzv. Západu, jehož ústředním tématem bylo, že Ukrajina nabízí skvělou investiční příležitost pro ty, kteří jsou ochotni podstoupit riziko. To nabízí vodítko k myšlence, že budoucnost, o kterou se na Ukrajině bojuje, není něco, na co by se většina lidí mohla těšit. Je to příslib zvláštní ekonomické zóny uspokojující zájmy kapitálu, kde jsou lidé opět redukováni na levnou vysoce vykořisťovatelnou pracovní sílu.

Opět vyjadřujeme naši podporu jakýmkoliv praktikám seberganizované antiautoritářské sebeobrany a komunálního organizování v oblastech přímo zasažených válkou, pokud jsou založeny na jasných antinacionalistických principech. Dále vyjadřujeme naši připravenost budovat konkrétní solidaritu se soudruhy zapojenými do takových projektů. Chceme také výslovně říci, že jakýkoli nový způsob, v němž bude Ukrajina integrována do globálního kapitalistického systému, bude znamenat potřebu rozsáhlé dělnické sebeorganizace, protože to bude jediná páka, kterou budou mít dělníci k dispozici, aby se mohli bránit proti známým predátorským schématům válečného a poválečného hospodářství. Jsme si velmi dobře vědomi toho, že propagandistická mašinérie každého zúčastněného státu by nás držela v nevědomosti ohledně existence jakéhokoli takového projektu na území Ukrajiny (nebo kdekoli jinde). Proto trváme na tom, aby anarchistické hnutí všude neustále investovalo do budování stabilních sítí sdílení informací, diskusí a koordinace. Právě ony mohou nabídnout možnost nezávislé analýzy a akce, než to praskne. Když konflikt začne, může být už příliš pozdě. Proto je třeba to udělat, dokud je ještě čas, ale vždy je lepší začít pozdě než vůbec.

Válka se nevede jen bombami a tanky, a to platí nejen na ukrajinském území. Významná část války se vede ve společnostech zdánlivě bezpečně vzdálených od dějišť přímého násilí. Tam má podobu výroby a obchodu se zbraněmi, propagace nacionalismu, propagandy, represe, rasismu, selektivního zacházení s obětmi války, zákazu svobody slova, financování kampaní za zbraně a mnoha dalších. Odmítnout válku znamená odmítnout všechny formy, v nichž se odehrává a kdekoli se odehrává.

Je třeba také říci, že to pro nás nakonec není jen abstraktní diskuse, kterou můžeme uzavřít nějakým prohlášením a pak přejít k jiným věcem. Právě naopak. Žijeme v části světa, kde válka není jen prožitou zkušeností mnoha lidí, ale také velmi realistickou budoucností. Kdykoli dojde k jakémukoli druhu masivní společenské mobilizace proti politické třídě a jejímu kapitalismu, tato politická třída rychle začne vyvolávat přízrak války, jak je tomu tak často v Bosně a Hercegovině. Používá ji jako varování, co se může stát, když dělníci požadují příliš mnoho. Dalším jasným příkladem hrozby války, která je pravidelně využívána jako politický nástroj, je Srbsko. Kdykoli se objeví vážnější nebezpečí, že by vláda mohla ztratit prakticky úplnou kontrolu nad mainstreamovým diskursem o jakémkoli významném společenském problému, obrací pozornost k mnoha nevyřešeným problémům kolem Kosova. Často k hranicím vysílá armádu, konají se vojenská cvičení, vyhlašuje se stav zvýšené pohotovosti, vydávají se bojové proklamace. To vše se často odráží i na kosovské straně a právě ta často poskytuje zdánlivý zápalný bod pro konfrontaci. Po dnech či týdnech se situace opět uklidňuje. Až znovu z důvodů domácí politiky znovu vzplane. Ale téměř groteskní rituální povaha této dynamiky, která trvá léta, neznamená, že se laciné triky pro veřejnost nemohou vymknout kontrole. To je důvod, proč by způsob, jakým se válka běžně předvádí před domácím publikem v různých částech Balkánu, neměl být vnímán pouze jako laciný propagandistický trik. Hrozba je reálná a přichází přesně od těch, kteří jsou schopni ji splnit. Pochází od pevně zavedených nacionalistických elit, které se ukázaly jako neschopné nabídnout lidem něco jiného než nenávist, národní vlajky a nacionalismus. Když ztratí legitimitu, pravděpodobně se obrátí ke stejným nástrojům, které je přivedly k moci. Jedním z nich je válka. Totéž se může stát, pokud dobrovolně přijmou nebo jsou nuceni hrát podřadnou roli ve velkých geopolitických bojích jedním nebo druhým ze svých globálních supervelmocných dobrodinců.

V nestálém geopolitickém kontextu se může nejrůznější politické napětí rozvinout ve válku. Aby se tak stalo, mimo kalkulování vládců, muselo by být obyvatelstvo, které již tolik trpělo, buď přesvědčeno, že nový konflikt proti těm „druhým“ má smysl, nebo musí být nuceno to přijmout. V každém případě by se anarchisté a další antinacionalisté na Balkáně měli zaměřit na to, aby nedopustili další vítězství tohoto triku. To je důvod, proč se zasazujeme o budování nadnárodních sítí a podílíme se na jejich rozvíjení. To je důvod, proč se setkáváme, komunikujeme, učíme se, stavíme mosty podpory a zápasíme a pracujeme na společných projektech. To je důvod, proč podporujeme i zdánlivě nejmenší gesta neloajality vůči oficiálním narativům. Proto vždy, když se ocitneme uprostřed autentického sociálního otřesu, důsledně argumentujeme proti používání státních vlajek na ulicích, proti používání jakéhokoli etnického označení a proti používání jiných symbolů a jiných projevů nacionalistické ideologie. Pro nás státní vlajky, včetně slovinských a chorvatských, znamenají zločiny, na kterých byly a nadále jsou budovány. Necítíme žádnou věrnost ke slovinskému nebo chorvatskému národu a jedinou komunitou, ke které se hlásíme, je pro nás ta, která se konstituuje prostřednictvím celosvětového boje proti útlaku. Jsme přesvědčeni, že pokud zůstaneme izolováni ve své vlastní geografické situaci, moc toho nedosáhneme. A jsme také přesvědčeni, že nedosáhneme ničeho, pokud budeme separováni od společnosti a sociálních bojů.

Ve válečném ovzduší je důležité vytvářet prostory antiautoritářského odporu proti všemu, co válku umožňuje a pohání. Bojujme proti státům, které si nárokují území, na kterých žijeme, proti armádám, které se nás snaží mobilizovat, proti vojenskému průmyslu, který se živí bohatstvím, které produkujeme, proti vládcům, kteří tvrdí, že vládnou naším jménem, a proti všemu, co umožňuje válce vzkvétat. Mezi prostory, ve kterých je potřeba být přítomni a aktivní, patří také prostor veřejné debaty na jedné straně a zejména prostor anarchistického a antiautoritářského hnutí. Věříme, že je i nadále důležité zapojit se do sebeorganizované výměny informací, názorů a organizace, abychom nabídli praktickou solidaritu všem, kteří to v této obtížné situaci nejvíce potřebují. Nevyhýbáme se otevřené debatě; ve skutečnosti si vážíme každé příležitosti, kde jsou naše vlastní názory a pozice zpochybňovány v uctivém a přátelském prostředí. Neakceptujeme a nebudeme v běžném procesu debaty akceptovat jakýkoli druh povýšeného postoje nebo citového vydírání. Víme, že sázky jsou příliš vysoké na to, abychom nechali naše emoce zaslepit naši vizi a paralyzovat nás v historicky kritických a i jinak důležitých okamžicích.

Neděláme si iluze: tato válka na Ukrajině bude pokračovat ještě dlouho. Na již tak dlouhý seznam budou přidány další války, dokud bude kapitalismus prosperovat. Jen od doby, kdy jsme začali psát tento text do současné verze propukla v Súdánu nová válka. K pokračujícímu boji proti této monstrózní realitě budeme potřebovat veškerou naši představivost a smělost, všechny naše analýzy historických i současných událostí, naše těla, naše srdce a budeme potřebovat soudruhy. Upřímně doufáme, že je budeme i nadále nacházet po celém světě a že i oni nás najdou v současných i budoucích bojích za zrušení podmínek pro válku na celém světě.

Bojujme proti nacionalismu, patriarchátu, imperialismu a válce!
Solidaritu s utlačovanou dělnickou třídou na Ukrajině a v Rusku!
Zrušme hranice!
Za mezinárodní solidaritu pracujících!
Zrušme podmínky pro válku!
Zničme kapitalismus!

Federace pro anarchistické organizování FAO-IFA (Slovinsko/Chorvatsko)

červenec 2023