O válečných situacích a falešných paralelách 

Poslední dobou některé skupiny a jednotlivci hledají paralely mezi partyzánským bojem tzv. Machnovštiny (1) a účastí některých „anarchistů” v armádě ukrajinského státu v meziimperialistické válce. Následuje reakce na tato zvláštní srovnání, která nedávají smysl z historického, ani ze strategického hlediska. (2)

Pokaždé, když někdo poukáže na absurdní fakt, že se někteří „anarchisté” rozhodli postavit v současné válce na stranu ukrajinského státu, jeho územní celistvosti a nacionalistické ideologie, ozve se někdo, kdo se tuto etatistickou tendenci snaží obhájit dovoláváním se falešných paralel.

Například Robert Vlček v diskuzi (3) pod příspěvkem historického spolku Zádruha uvádí:

„Nepozapomněli jste tak nějak zmínit, že s těmi bolševickými uzurpátory se Machno opakovaně spojil v boji proti společnému nepříteli? Jenže pak už by to do vašeho narativu tak dobře nesedělo, když by se vlastně ukázalo, že současní anarchisté bojující na frontě spolu se státní armádou nedělají vlastně nic tak moc odlišného od toho, co už dělal Machno.” 

Toto srovnání má obrovskou vadu. Partyzáský boj Machnovštiny a válečná politika současné ukrajinské armády jsou obsahově naprostosto odlišné situace. Nelze je srovnávat.

Nejprve si ve zkratce ujasněme, k čemu došlo na Ukrajině v letech 1918 – 1921.

„Po brestlitevských dohodách a vstupu německých armád na Ukrajinu proletariát této oblasti povstane a zorganizuje povstání, které bude trvat téměř tři roky, proti všem buržoazním armádám, jež se budou pokoušet získat nad Ukrajinou kontrolu.” (4)

Co však můžeme vidět nyní na Ukrajině? Místní armáda, do které se dobrovolně začlenili i „anarchisté” a „antiautoritáři” se staví proti tomu, aby ruský stát získal kontrolu nad regionem a fakticky brání správu území státem ukrajinským. To je nepřeklenutelný rozdíl mezi bojem machnovské povstalecké armády a ukrajinské státní armády. Machnovci usilovali o osvobození od všech státních útvarů; stávající ukrajinská armáda válčí proti vnějšímu agresorovi (ruskému státu) aby uhájila místního agresora (ukrajinský stát). Machnovci bojovali jak proti „vnější” buržoazii, tak proti té „domácí”, ukrajinské. Současná ukrajinská armáda, s některými „anarchisty” v pozadí, nechává ukrajinskou buržoazii nedotčenou, zatímco tito „anarchisté” se omezují na planá prohlášení, že se s ní mohou střetnout, až dojde k vojenské porážce putinovců. A tak zatímco přicházejí nové zprávy o dalších „anarchistech” padlých na frontě, nabízí se otázka, zda po válce ještě zbude někdo živý, protože mrtví už proti ukrajinské buržoazii jistě bojovat nemohou. Ne, toto není cynický výsměch padlým. Spíše otevřená kritika těch „anarchistů”, kteří věří, že umírání na válečném poli pro liberální demokracii „dnes” nám přinese lepší vyhlídky pro anarchistickou revoluci „zítra”.

K machnovsko-rudoarmějskému spojenectví

Robert Vlček, naprosto mimo kontext, vytahuje dočasná spojenectví machnovských partyzánských oddílů s Rudou armádou. K nim opravdu došlo, ale co je důležité, vedlo to ke katastrofickým následkům, které již Vlček tak nějak „zapomněl” zmínit. Machnovci, vedeni upřímnou touhou zvítězit, na spojenectví přistoupili, avšak Rudá armáda a bolševické vedení jej využila k útoku na machnovské hnutí.

Je zjevné, že spojenectví s bolševiky se nepotvrdilo jako pragmatický, ale spíše jako kontraproduktivní krok. Spojenectví nebyl krok kupředu, ale odhalení vlastních zad krvelačnému soupeři, který do nich neváhal bodat při každé příležitosti.

„Tváří v tvář tomuto teroru, jenž na ně dopadá právě v tom rámci dohody, kterou jim bolševici nabídli, machnovci sice odsuzují renovující se síly rudého státu, ale až do konce si uchovávají některé iluze o ‚upřímnosti bolševiků.” (5) 

Co se týče druhého spojenectví s bolševiky, soudruzi s ICG jeho tragické dopady popisují dostatečně výstižně: „Rozhodnutí znovu spolupracovat s nepřáteli se rovná skutečné sebevraždě. Zbytky revolučního hnutí jsou tedy rychle zničeny jak morálně, tak fyzicky. Vždyť v rámci tohoto spojenectví bolševici odpírají povstalcům jakýkoli oddech a neustále je posílají na frontu, prvně, aby je eliminovali během zahánění bělogvardějců na ústup a pak, aby je mohli lépe kontrolovat (v týlu by totiž mohli vést v rámci Rudé armády svoji podvratnou propagandu). Machnovci jsou kousek po kousku decimováni – zejména proto, že jejich jednotky, složené z revolucionářů, známých svojí bojovností, tváří v tvář ztrátám neustupují. A bolševičtí čtyřhvězdičkoví generálové to vědí! Takže je například pošlou do nekrytého desetikilometrového útoku v Krymské úžině, kde mají šanci úspěchu jedna ku stu. Machnovci se tam sice dostanou a dosáhnou vítězství, ale za cenu nesmírných lidských ztrát. Bělogvardějci jsou poraženi, ale machnovské hnutí při tom vykrvácí. Ruský stát se pak obrací proti machnovcům a v půli listopadu 1920 bolševici překvapivě napadnou machnovský štáb a jednotky na Krymu. Zároveň zajmou machnovské představitele v Charkově, napadnou ‚anarchokomunisty z Huljajpole a zničí jejich organizace na celé Ukrajině…” (6)
#

Sociální demokraté dneška

Sociální demokracie se od svého formálního ustavení v Druhé internacionále znovu a znovu neformálně projevuje v různých „ideologických rodinách” od marx-lenistů, trockistů přes některé anarchisty, odboráře až po stalinisty. Válka na Ukrajině znovu odhaluje zhoubnost těchto sociálnědemokratických úchylek, které vnášejí zmatek do proletářského prostředí. Jak uvádějí ICG  „Sociální demokracie fakticky a praktickým, konkrétním způsobem shromažďuje ty nejvhodnější síly, které se hodí kapitálu, aby mobilizovala proletariát pro projekt, jenž není jeho, a přitom demobilizovala proletářský boj a připravila jej o veškerou jeho revoluční podstatu.” (7)

Robert Vlček a dlouhý zástup sociálních demokratů v černorudém hávu dělají dnes totéž, když ideologicky i prakticky mobilizují proletáře na Ukrajině pro projekt místní, americké a evropské buržoazie. Protože co jiného než buržoazní projekt je frontový boj vedený ukrajinskou armádou proti ruské armádě? Sociální demokraté nás přesvědčují, že jde o obranu ukrajinského lidu, což není nic jiného než jemnějšími výrazy obhajovaný nacionalismus. Je to právě buržoazie, kdo má zájem na tom, aby proletariát ztrácel své třídní vědomí, rozpouštěl ho ve všetřídních kategoriích a ideologiích lidu, národa, občanství. A jsou to sociální demokraté různého střihu, kdo ochotně buržoazii pomáhá.

Analýza bez analytické metodiky

„Analýza” Roberta Vlčka (a jemu podobných) postrádá jednu podstatnou záležitost, a to analalytickou metodiku. Oni nezkoumají dějinnou posloupnost, nenahlížejí na soubor faktorů v jejich šíři a propletenosti: vidí jen jednotlivé střípky událostí, aniž by dohlédli na jejich příčiny, vývoj a důsledky. Proto pak snadno mohou ztotožnit spojenectví Rudé armády a machnovců se současnými „anarchisty” v ukrajinské armádě, aniž by vyvodili poučení, že machnovsko-bolševické spojenectví dopadlo pro machnovce tragicky a je tedy třeba jej vnímat jako slabinu machnovštiny, nikoli jako inspirativní příklad hodný následování. Machnovština, podobně jako jiná revoluční hnutí, trpěla kontradikacemi, slabinami a limity. Pokud je má jakékoli současné revoluční hnutí překonat, musí je pojmenovat a vyloučit ze své praxe, nikoli je opakovat se zdůvodněním, že naši předchůdci to dělali „podobně”.

Jak trefně poznamenala anarchistická skupina Soligruppe für Gefangene: „Bez ohledu na to, jak se to snažíte obrátit, bez ohledu na to, jak se to snažíte ospravedlnit, historicky, morálně, politicky a podobně, nemá smysl, aby se anarchisté a všichni ti, kdo chtějí skoncovat se státem-národem kapitálu, stavěli za tuto válku a všechny ostatní války, které jsou válkami kapitálu.” (8)

—-

POZNÁMKY A ZDROJE:

(1) O Machnovštině například v publikaci: Proletářské povstání na Ukrajině (1918 – 1921) https://asociacealerta.noblogs.org/post/2015/04/02/nova-publikace-proletarske-povstani-na-ukrajine-1918-1921/

(2) Tak jako bývá zvláštním způsobem machnovština prezentována jako paralela k tomu, co se nyní odehrává na Ukrajině, bývají podobně idiotská srovnání použita v případě sociální revoluce ve Španělsku v letech 1936 – 1939. Doporučujeme proto text „Milicionáři, ano! Vojáci, nikdy!” https://kronika.noblogs.org/post/2022/09/16/milicionari-ano-vojaci-nikdy/, který na to reaguje.

(3) zdroj: diskuzní příspěvek od Roberta Vlčka na https://www.facebook.com/zadruha/

(4) Proletářské povstání na Ukrajině (1918 – 1921) https://asociacealerta.noblogs.org/post/2015/04/02/nova-publikace-proletarske-povstani-na-ukrajine-1918-1921/

(5) tamtéž.

(6) tamtéž.

(7) tamtéž.

(8) Kritika Wayna Price od Soligruppe für Gefangene https://antimilitarismus.noblogs.org/post/2023/07/03/kritika-wayna-price-od-soligruppe-fur-gefangene/