Tradice odporu proti válce

Na začátku války se vládám často dostává obrovského nárůstu popularity, zejména pokud je válka vnímána jako spravedlivá. Jak však válka pokračuje a odhaluje se jak realita války, tak skutečné plány, které za ní stojí, nálady se mohou změnit. Protiválečný odpor se pak šíří navzdory tomu, že se vládnoucí třída snaží historii úspěšného odporu proti válce zneviditelnit nebo popřít.

Nejzřetelnějším příkladem je první světová válka. Válka skončila v roce 1918 nikoliv kvůli vojenské porážce té či oné strany. Generálové by pro dosažení tohoto cíle s radostí strávili dalších několik let zabíjením milionů lidí. Skončila proto, že různé armády a populace Evropy proti ní zakročily.

Většina lidí ví, že Rusko opustilo válku v roce 1917 kvůli ruské revoluci. Klíčovým faktorem této revoluce bylo, že se dělníci a rolníci v Rusku obrátili proti válce a vlastní vládnoucí třídě. Co už tak známé není, je to, že v roce 1917 došlo také k obrovským vzpourám ve francouzské armádě a k menším, ale přesto významným vzpourám v britské armádě.

Klíčovou vzpourou, která ukončila válku, bylo povstání námořníků německého loďstva v Kielu v roce 1918. V zoufalé poslední snaze změnit rovnováhu války nařídilo vrchní velení většinou nepoškozenému loďstvu vyplout na moře. Na to však byly připraveny námořnické podzemní organizace, jejichž součástí byli i anarchističtí námořníci. Reagovali zvolením rad, obsazením svých lodí a okolních přístavů i kasáren. To vyvolalo vlnu vojenských vzpour a stávek dělnické třídy, které přiměly panikařící vládnoucí třídu nejen Německa, ale celé Evropy, aby zasedla k jednacímu stolu a vypracovala mírovou smlouvu.

Pravděpodobně nejbojovnějším povstáním proti imperialistické válce ve “třetím světě” byl “tragický týden”, který začal v pondělí 26. července 1909 v Katalánsku (severovýchodní region španělského státu). Odborový svaz Solidarad Obrera (Dělnická solidarita), vedený výborem anarchistů a socialistů, vyhlásil generální stávku proti povolání převážně dělnických záložníků do koloniální války v Maroku. Brzy dělníci ovládli Barcelonu, vlaky s vojáky byly zastaveny, tramvaje převráceny, komunikace blokovány a postaveny barikády. Vypukly boje s vládními silami. V pouličních bojích bylo zabito přes 150 dělníků.

Záložníci byli rozhořčeni předchozími katastrofálními koloniálními kampaněmi na Kubě, Filipínách a v Portoriku, ale tragický týden je třeba chápat jako protiimperialistické povstání zasazené do dlouhé tradice anarchistického antiimperialismu ve Španělsku. Odmítnutí katalánských záložníků sloužit ve válce proti horníkům v Maroku, je jedna z nejvýznamnějších událostí moderní doby. Odráželo to všeobecný názor, že válka se vede čistě v zájmu majitelů dolů a že odvody jsou záměrným aktem třídního boje a vykořisťování z centra.

V roce 1911 nově založená anarchosyndikalistická Národní konfederace práce (CNT), nástupkyně Solidarad Obrera, oslavila svůj zrod generální stávkou 16. září na podporu dvou požadavků: obrany stávkujících v Bilbau a odporu proti válce v Maroku.

Za druhé světové války byly vzpoury vzácnější, protože mnoho lidí akceptovalo, že se jedná o válku proti fašismu. Nicméně v britské armádě a RAF došlo k malým vzpourám, na nichž se podíleli anarchisté, když byli ke konci války nasazeni v Řecku, aby potlačili tamní partyzánské hnutí.

Protiválečný odpor probíhal také v průběhu války ve Vietnamu. V článku uveřejněném v časopise Armed Forces Journal (7. června 1971) plukovník námořní pěchoty Robert Heinl napsal: “Naše armáda, která nyní zůstává ve Vietnamu, je ve stavu blížícím se kolapsu, jednotlivé jednotky se vyhýbají boji nebo ho odmítly a vraždí své důstojníky a poddůstojníky…”. Do roku 1972 vydali příslušníci americké armády zhruba 300 protiválečných a protivojenských novin s názvy jako Harass the Brass, All Hands Abandon Ship a Star Spangled Bummer. Některé z konfliktů mezi vojáky a důstojnictvem popisuje článek „Tříštivé incidenty“ v armádě.

Válka je obdobím, kdy se stát snaží mobilizovat lidi v uniformách i bez nich za svou agendu. Musíme pomoci tuto mobilizaci zvrátit a nasměrovat ji na skutečné nepřátele.


Čerpáno z článku  Andrew Flooda, publikovaného v roce 2001 v novinách Workers Solidarity č. 67, vydávaných anarchistickou organizací Workers Solidarity Movement