Proč Spojené státy zahájily „speciální vojenskou operaci” ve Venezuele? Aby se svýma chamtivýma rukama dostaly k ropě a dalším surovinám v této zemi? Aby dostaly imperialistického rivala – Čínu – a její spojence (Rusko, Kubu, Írán) z regionu a varovaly tak ostatní země Jižní Ameriky před cenou, kterou by musely zaplatit za jejich přítomnost? Aby zaskórovaly snadné „velkolepé” vítězství ke vzkříšení Trumpových klesajících preferencí v průzkumech? Správnou odpovědí je „vše výše zmíněné”. Co je jasné je to, že se tak nestalo kvůli pašování drog – tato záminka byla stejně průhledná lež jako Putinovo tvrzení, že účelem jeho invaze na Ukrajinu byla denacifikace – ani kvůli obraně demokracie – Spojené státy preferují Madurovu viceprezidentku ve vedení, protože má podporu armády, spíše než opozice, která vyhrála volby. – a nejméně ze všeho kvůli nepřátelství vůči Venezuelskému socialismu, neboť tam žádný socialismus není a nebyl, pouze zkorumpovaný a brutální levicový kapitalismus, zapřisáhlý nepřítel pracující třídy.
Co nám to naznačuje? Že různé kapitalistické státy, velké mocnosti, zrovna jako ty menší, otevřeně zahazují své vlastní pokrytecké „hodnoty” a pravidla („mezinárodní právo”, „lidská práva”; Ženevská úmluva, atd.) aby uposlechly to, co globální krize kapitalismu nařizuje: když váš kapitál ztrácí zisk a trhy, jděte a vezměte si to silou, žádná omluva není nutná. Studenti historie rozpoznají toto chování jako jev typický pro roky před světovými válkami.
Mezi prvními reakcemi na tuto eskalaci oceňujeme následující článek od Angry Workers Group, který uhodil hned několik hřebíků na hlavičku.
/ English /
Venezuela – Třídní boj proti imperialismu a mýtus národní nezávislosti
- ANGRY WORKERS
Útoky armády Spojených států ve Venezuele jsou projevem imperialismu, ale jak na ně můžeme odpovědět? Jasně, reakce mnoha lidí je shromáždit se za „národní nezávislost”. Z perspektivy pracující třídy a perspektivy mezinárodní emancipace je bojový pokřik pro „suverenitu” nebezpečný mýtus. Situace ve Venezuele je částí globálního panoramatu blokové konfrontace a jako mezinárodní pracující musíme najít způsoby, jak se nenechat rozdrtit uprostřed.
Venezuela a Čína
Jeden z důvodů uvedených vládou Spojených Států pro boj s „komunismem” ve Venezuele jsou její blízké vazby na „nepřátele Spojených států”: Čínu a Írán. Večer před jeho únosem Maduro přijal vysokou čínskou delegaci. Krátce potom, co schůze skončila, seděl v americkém armádním vrtulníku. Čína je teď prakticky jediným relevantním faktorem, který čelí současnému postupu USA a hnutí spojeným s USA v Latinské Americe (Milei/Argentina, Bukele/El Salvador, Nasraláh/Honduras, Kast/Chile, Mulino/Panama, atd.). Čína aktuálně importuje odhadem 80% venezuelské denní produkce ropy 950 000 barelů za den (k listopadu 2025, tj. před zabavením prvního tankeru americkými jednotkami). Neexistují vůbec žádné údaje o skutečných cenách, za které Čína nakupovala venezuelskou ropu v posledních 10 letech, ani o tom, za jaké ceny se prodávalo „obrovské množství zboží” dodávané z Číny do Venezuely na úvěr (domácí spotřebiče od Haieru, autobusy Yutong, auta). V roce 2015 byla v Yaracuy dokonce zřízena továrna na montáž autobusů Yutong.
V Chancay, Peru, provozuje čínský logistický gigant COSCO velký hlubinný přístav 100 km severně od hlavního města Limy. Odtamtud cesta do Číny trvá 23 dní, oproti dříve trvajícím 40 dnům. V Panamě chtějí Spojené státy vyhnat Čínu ze dvou přístavů na obou koncích průplavu (Colón a Balboa). Mezitím se BlackRock/MSC a COSCO perou o akcie. Panama opět opustila čínský projekt dodavatelského řetězce „Hedvábná Stezka”.
Zdá se, že ve Venezuele se nenachází žádní američtí vojáci, minimálně ne ve významných počtech. Když Trump oznámí, že Spojené státy budou nyní vládnout zemi, dokud neproběhne „řádný přechod”, může to být založené jen na hrozbě (uskutečněné únosem Madura), že by mohly zasáhnout efektivně a smrtelně kdykoliv a kdekoliv.
Válka na Ukrajině a genocida v Palestině jsou součástí tohoto obrazu
Můžeme vidět výsledek údajného boje pro „národní nezávislost” na Ukrajině: pracující lidé z obou stran jsou posíláni do mlýnku na maso. Ruská vláda potřebuje válku, aby udržela svou moc a stává se čím dál více závislou na zásobách z Číny a Iránu. Ukrajinská vláda je rozhodně závislá na vojenské a finanční pomoci EU a USA. A na oplátku prodává zemědělskou půdu a infrastrukturu západním společnostem. Místo „obrany demokracie” ukrajinský stát omezuje odbory a politická práva a silou odvádí mladé muže na frontu. „Levičáci”, jako Strana zelených v Německu, ale také skupiny blíže k domovu, opakují mýtus „národní sebeobrany”, aby požadovali stále více a více zbraní pro tento masakr.
Dokonce ani genocida v Palestině nemůže být pochopena mimo obraz blokové konfrontace. Není náhodou, že konfrontace eskalovala krátce poté, co se čínské vládě podařilo přivést saúdskoarabskou a íránskou vládu k jednacímu stolu. Bylo jasné, že to bylo podkopávání dřívějších Abrahámovských dohod, které zprostředkovaly USA a že místní rozložení sil se drasticky změní. V tomto bodě všichni, kdo měli na hře zájem, chtěli uplatnit svůj vliv. Území Palestiny je využíváno jako drobný nedostatek, obzvláště režimem v Íránu, který je hlavním sponzorem Hamásu. Na druhé straně Západ a USA posilují izraelskou válečnou mašinérii. Mezitím, co tisíce bohatších Palestinců byly schopny utéct z regionu, místní proletářská populace v Gaze za to platí.
Můžeme vidět, že idea „národní nezávislosti” v globálním kapitalistickém světě je mýtus. Problém je ten, že rivalové amerického bloku – státy jako Čína, Írán, Rusko – nemají co nabídnout v otázce osvobození pracujících. Mezitím co vidíme vlající íránské vlajky na protestech proti válce v Gaze, v samotném Íránu se tisíce pracujících lidí střetávají se státními silami, protestujíc proti inflaci a režimu. Na jaké straně stojíme?
Odpor pracující třídy proti válečnému štváčství
Jsme aktuálně svědky světového závodu ve zbrojení, vedeného USA, do kterého bude v roce 2026 investováno přes trilion amerických dolarů na obranu. EU plánuje rozpočet na obranu přes 2 triliony EUR pro následujících 7 let. Je jasné, že tohle pokryjí škrty v našich příjmech a sociálním zabezpečení, jako zdravotnictví a vzdělávání. Každá vláda chce normalizovat tuto přípravu na budoucí války: ve Spojeném království je nám neustále opakováno, že jsme ve válce s Ruskem.
Tomuto musíme v našem dennodenním boji odporovat. Musíme vyvinout širší strategii, jak sabotovat válečnou mašinerii, jak sami sebe bránit před státní agresí, jako jsou útoky ICE na migranty. Potřebujeme strategie <podzemního odporu>, kombinovaného s boji, kde máme větší kolektivní sílu. Pracovníci ST Microelectronics ve Francii šli stávkovat proti použití jejich produkce armádou, řidiči tramvají v Mnichově odmítli jezdit s náborovou armádní reklamou. Pracovníci přístavu v Janově blokují lodě s dodávkami zbraní a volají po všeobecné stávce, studenti v Německu protestují proti vládní snaze znovuzavést odvody do armády, zdravotní pracovníci demonstrují proti plánům k jejich odvodu do armádního zdravotního aparátu, pracovníci DHL protestují proti účasti jejich společnosti v armádní logistice, pracovníci Volkswagenu odsuzují plán společnosti prodávání části továren zbrojnímu průmyslu.
Všechny tyto malé boje jsou projevem otázky samosprávy pracujících: kdo rozhoduje o tom, co se stane s věcmi, které vyrábíme, nebo se službami, které nabízíme? Musíme postupně rozšířit tuto bitvu o samosprávu do sociální úrovně. Proti globální válce, pro svobodnou a komunistickou budoucnost.
4. 1. 2025