Předmluva AMI: Již nějakou dobu diskutujeme o problematice povinné vojenské služby a o tom, jak se jí vyhnout, až nás k ní budou chtít přinutit. Setkáváme se i s velice naivními názory, že existují legální záruky, které můžeme kdykoli využít, abychom dostalx výjimku z vojenské služby nebo dokonce nebylx mobilizováni v případě válečného stavu. Jako příspěvek do diskuze přinášíme překlad textu od Protiválečného internacionalistického shromáždění (Αντιπολεμική Διεθνιστική Συνέλευση), které působí především v Řecku. Článek na lokálním příkladu ukazuje, že stát nám nedává žádné trvalé záruky pro sebeobranu a je schopný redefinovat jakoukoli legislativu, pokud potřebuje potlačit “vnitřní nepřátele”, kterými jsou všichni odpůrci vojenské služby, neposlušní proletáři, anarchisté, komunisté, dezertéři, revoluční defétisté...
/ Ελληνικά /
Nové „obranné” (pozn. válečné) dogma: řecký expanzionismus brousí drápy
V kontextu kapitalistické krize se státy stále více orientují na válečné hospodářství. Prostřednictvím eskalace válek a genocid po celém světě dovedou třídní boj proti plebejským vrstvám až na hranici vyhlazení. Kapitál se živí a stále více požaduje smrt živé práce. V této situaci Dendias vyhlašuje nové válečné dogma řeckého státu, které eufemisticky nazývá „obranným”.
Odpůrci vojenské služby, tedy osoby, které buď nemohou sloužit v armádě z důvodu duševního a tělesného stavu, nebo se na něj odvolávají jako na záminku, protože nechtějí ztrácet čas svého života poslušností rozkazům a přípravou na to, aby se stali masem pro děla, byli po několik let tolerováni, ale nyní jsou považováni za významného vnitřního nepřítele, kterého je třeba zničit. Samozřejmě, ani toto období tolerance nebylo automatické. Bylo výsledkem neformálního odporu těch, kteří žádali o uznání duševní nezpůsobilosti, a masovosti této žádosti, která pro stát učinila přísnou kontrolu žadatelů nevhodnou a nákladnou.
Byla to strategie řeckého státu, která směřovala spíše k profesionální armádě s posílením EP. OP, více orientované na omezené imperialistické operace za účelem prosazení svých zájmů na Balkáně a v západní Asii, jak tomu bylo v případě vojenské přítomnosti v Kosovu, v Afghánistánu a svými fregatami v Libyi a Rudém moři. Nyní však, když kapitalistická krize akumulace a reprodukce stále více přibližuje totální válku, stát bere zpět veškerou toleranci a přechází do protiútoku proti vnitřnímu nepříteli, jímž jsou odpůrci vojenské služby. Posiluje svůj právní arzenál, aby drasticky snížil jejich počet, trápil a stigmatizoval ty, kteří trvají na odmítnutí vojenské služby.
V návrhu zákona, který předložili vládní úředníci, jsou zásadní změny. Dosud ti, kteří byli předvoláni, dostali od soukromého lékaře potvrzení o duševní nemoci, předložili jej armádnímu psychiatrovi, který je vyšetřil, a na základě jeho posudku prošli tříčlennou komisí, která jim udělila vytoužené odložení. Poté, co si zajistili dva roky odkladů, nakonec získali definitivní osvobození. To znamenalo dvě nebo tři opakování stejné procedury.
Tato nepříjemnost se s novým zákonem prodlužuje na pět let a již nestačí potvrzení od soukromého lékaře, ale je vyžadováno buď potvrzení od vedoucího lékaře veřejné nemocnice, nebo od příslušného úřadu pro certifikaci zdravotního postižení. Alternativně se navrhuje dobrovolná hospitalizace ve vojenské psychiatrické léčebně s psychometrickými testy, což je rovněž vyčerpávající proces. Samozřejmě, kromě nepříjemností nového postupu se dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že budou za vhodné považovány i osoby, které skutečně psychicky nezvládají násilí a nucenou vojenskou službu, která je ostatně traumatizujícím zážitkem pro všechny lidi. A ti, kteří armádu nesnesou nebo nechtějí a jejich žádost o uznání za nezpůsobilé je zamítnuta, nemají jinou možnost, než projít vojenským soudem a být prohlášeni za neposlušné, kde jsou pokuty ještě drtivější: z 810 EUR měsíčně se zvyšují na 1500 EUR, zatímco lhůta pro odkoupení se z 33 let prodlužuje na 40 let.
Možnost pro ty, kdo se stanou odpůrci z důvodu svědomí a vykonávají takzvanou alternativní službu – která je i tak dlouhá a mučivá – je nyní zpochybňována a může být zrušena, pokud se na základě sledování jejich životního stylu dojde k závěru, že podle kritérií státu neodpovídá hodnotám, které by měl mít odpůrce.
Aktivní záložníci: když stát připravuje své paramilitární prétoriány
Změny začínají honbou na dezertéry a neposlušné, ale tím nekončí; v rámci nové válečné ekonomiky se usiluje o celkovou militarizaci společnosti. Zaprvé, posiluje se dohled nad vojáky po většinu jejich života, protože jsou povinni informovat úřady o každé změně e-mailu, telefonního čísla a adresy až do věku 60 let, kdy končí jejich povinnost narukovat v případě války. Odklady z důvodu studia jsou omezeny podle pravidla n+2, zatímco u doktorandů jsou prodlouženy maximálně do 30 let. Kromě represivních opatření se jako třešnička na dortu přidává posílení uznávání předchozí praxe a bezplatné odborné specializace v armádě za podmínek neplacené a podceňované práce, což je samozřejmě součástí celkové militarizace práce, která se prosazuje.
Záložníci, tedy ti, kteří byli během své služby vybráni jako náhradní vojáci, zůstanou v době mobilizace v záloze až do věku 60 let, s tříletými a pětiletými povoláními k dalšímu výcviku. Zpřísňuje se jejich administrativní dohled s povinností informovat o kontaktních údajích/adresách po celá léta, přičemž v případě neplnění této povinnosti bude uložena pokuta ve výši 300 EUR. Zavádí se také instituce „aktivního dobrovolného záložníka” s deklarovaným cílem vytvořit sbor 150 000 „aktivních dobrovolných záložníků”. Jedná se o sbor s nacionalistickým nádechem, který lze snadno mobilizovat nejen proti vnějšímu, ale i vnitřnímu nepříteli. Prosazuje se dobrovolná ozbrojená služba žen – tedy rozšíření rezervy vojenského obyvatelstva, které je ideologicky legitimováno demokratickým a identitárním jazykem práv a inkluze.
Probíhá „racionalizace” a obnovení vnitřní hierarchie stálých vojáků, doprovázená prosazováním a upevňováním tvrdšího nacionalistického ideologického rámce, který překračuje klasickou ideologii „národní obrany” a směřuje k odkazům na prosazování „suverénních práv” národa „kdekoli na světě”, podle prohlášení Dendia. Výslovně se prosazuje přechod od omezeného operačního prostoru v blízkosti státních hranic k dogmatu prosazování vojenské síly globálního dosahu, v koordinaci s pohyby a plány spojeneckých sil (otřeseného) „euroatlantického” imperialistického bloku, a to zejména v rámci strategie samostatné militarizace Evropy prostřednictvím programu Rearm Europe.
Mzdy klesají, armády a policie se rozrůstají
Abychom pochopili, proč se to děje právě teď, musíme se podívat na to, co se změnilo v materiální základně globálního kapitalismu. Krize v roce 2008 nebyla pouze ekonomická – byla to krize celého modelu globalizace. Myšlenka, že trh bude hladce regulovat mezinárodní vztahy, že vzájemná ekonomická závislost zaručí kapitalistický mír, se zhroutila. Následoval však ne návrat k nějaké předchozí fázi, ale něco nového: státní kapitalismus, který nabývá podoby válečné ekonomiky. Návrh zákona o armádě zapadá přesně do tohoto přechodu státu k válečné pohotovosti, vnitřní disciplíně a organizaci spotřebitelnosti a likvidaci nadbytečných proletářů. Proto je důležité, že návrh zákona nemění pouze podmínky odvodu a odkladů, ale zavádí „aktivní zálohu”, čímž přímo vytváří sbor připravený zasáhnout proti vnitřnímu nepříteli. Předpokládá opakované přeškolování, zpřísňuje správní dohled a organizuje technologickou a organizační modernizaci, zavádějící mnohem ambicióznější a imperialističtější operační dogma.
Přechod od „sociálního státu” k „bezpečnostnímu státu” představuje zároveň obrovský přesun hodnoty ze „sociálního platu”, podílu hodnoty pracovní síly, který není vyplácen individuálně, ale poskytován kolektivně prostřednictvím služeb „sociálního státu”, k válečnému průmyslu, který absorbuje přebytečný kapitál a dočasně poskytuje východisko z krize nadměrné akumulace. Konkrétní části kapitálu, které působí v oblasti výzbroje, infrastruktury, dopravy a logistiky, zvyšují své zisky. Odvolávání se na národní bezpečnost se stává účinnou metodou k vyplenění všeho, co zbylo z posledních 15 let úsporných opatření, snižování reálných mezd a rozpadu sociálních služeb v Řecku.
Restrukturalizace armády není něčím, co by bylo oddělené od útoku na pracovní vztahy (tj. vztahy vykořisťování práce), vzdělávání a zdravotnictví. Je to druhá strana téže mince politiky zaměřené na odstranění překážek reprodukce národního sociálního kapitálu.
Žádná vlast nás nespojuje, žádná hranice nás nerozděluje: Past národní jednoty
Aby však tento přechod k válečné normalitě proběhl, je zapotřebí konsenzus. A zde vstupuje do hry nejstarší a nejúčinnější nástroj: národní jednota a doktrína obranné války. Říkají nám: tentokrát je to jiné, tentokrát jde o přežití národa ohroženého útoky nepřátel, tentokrát je válečná příprava nezbytná. Každý stát označuje svou roli za obrannou. Ale samotný pojem „obrana” je nacionalistický – předpokládá, že existuje nějaký kolektivní národní organismus, který je třeba chránit, že máme společné zájmy s kapitálem a státem jen proto, že jsme jeho občané. Z pohledu proletářských zájmů je však tato „obrana” obranou kapitálu, trhů, „suverénních práv” a sfér vlivu. Proto nebráníme hranice, výlučné ekonomické zóny, kontinentální šelfy a podobné věci. Nejsou „naše” – tvoří geometrii konkurence a násilí globálního kapitalismu. Místo toho navrhujeme zostření třídního boje a osvobození prostoru a času pro proletariát. Proti militarizaci společnosti, kterou prosazují nová opatření, navrhujeme solidaritu a osvobození, obsazení a samoorganizaci ve školách, na univerzitách, stávky a hlídky na pracovištích.
Ve společnosti, která se stále více podobá kasárnám a kde bomby visí nad našimi hlavami jako neustálá hrozba, navrhujeme ozbrojit naše kolektivní odmítání, a to nejen vůči vojenské službě a záloze, ale také proti celému systému podřízenosti a námezdní práce, proti konkurenci za hromadění kapitálu šéfů, jehož vrcholem je nakonec válka. Stojíme na straně dezertérů a uprchlíků, zrádců národní jednoty v Rusku, Ukrajině, Řecku, Turecku, Izraeli, Palestině, Pákistánu, Indii a kdekoli jinde, kde probíhá mezistátní a vnitrostátní válka. Jsme na straně těch, kteří se kolektivně organizují a bouří proti válce svých pánů, proti nimž staví internacionalistickou proletářskou solidaritu s vojáky, kteří, aby neubližovali proletářům jiné “národnosti”, obracejí zbraně proti svým velitelům. Jsme na straně těch, kteří útočí na každou vojenskou a policejní moc, ne proto, aby ji nahradili novou ve jménu nějaké vlasti, ale za kolektivní osvobození a sjednocení všech utlačovaných a zničení rozdělení a hierarchií kapitálu jako společenského vztahu.
6. ledna 2026
Protiválečné internacionalistické shromáždění