- / English /
Bylo nám doručeno vyjádření osoby, která podpořila sbírku pro dezertéry a válečné uprchlíky. S radostí jej publikujeme. Podpořte také sbírku a zašlete své vyjádření ohledně toho, proč tak činíte.
Převedl jsem třetinu osobního měsíčního příjmu do fondu na podporu dezertérů. Konkrétní částka je 4 340,- Kč. Proč podporuju dezertéry? Předtím než odpovím, popíšu, jaká je moje pozice v současném světě. Je to důležité, protože sociální postavení má značný vliv na to, jak člověk uvažuje a jak jedná. Objasním-li nejprve své postavení, možná bude pochopitelnější, proč solidarizuju s dezertéry.
Takže něco málo o mně. Jsem chudý člověk, náležící k dělnické třídě (neboli proletariátu). Když to píšu, není to věc hrdosti. Třídní příslušnost není nějaká identita, kterou jsem si vybral a pak na ni začal být hrdý. Je to břemeno, které na mě bylo uvaleno a já toužím se ho zbavit. Tím nemyslím postup do jiné třídy, ale přechod ke společnosti bez společenských tříd, států, peněz, směny…
Jak se projevuje to, že jsem proletář? Kromě několika osobních věcí nemám žádný majetek a nemám stabilní finanční příjem. Pokud se chci dostat k životně důležitým komoditám (strava, oblečení, léky atd.), musím jiným lidem prodávat svou schopnost tvořit. Pokud se to děje, většinou prodávám životní energii a čas buržoustům, kteří prostřednictvím toho zvětšují svou moc a bohatství, zatímco moje situace se výrazně nezlepšuje. Využívám-li někdy jiných způsobů obživy (např. prodej věcí a služeb na černém trhu nebo vyvlastňování zboží z obchodů), vystavuju se rizikům represe, stigmatizace, agrese. Žiju obrazně řečeno jednou nohou v kriminále a jednou nohou na ulici. Nemám dostatek peněz na pronájem bytu, takže většinou bydlím ve squatech nebo na cestách. Nemám téměř žádné finanční rezervy. Když se dostanu k nějakým penězům, většinou je vzápětí směním za základní věci nutné pro přežití a téměř nic navíc mi nezůstane. Den za dnem přežívám v módu “z ruky do huby”, bez vyhlídky na výrazné zlepšení svého postavení. Tohle všechno jsou projevy mého proletářství. Někdo by mohl říct, že toto je opravdu politováníhodná životní realita. Ale já to nepíšu proto, aby mě lidi litovali. Dělám to proto, abych objasnil, z jakého zdroje přicházejí moje motivace hledat spojení s dezertéry a pomáhat jim.
Vojáci, kteří dezertují, jsou většinou také proletáři, tak jako já, i když někteří na tom jsou třeba materiálně trochu lépe. Jejich účast ve válce bývá vynucena silou, vyhrožováním, lstí, nátlakem, zákony, vydíráním nebo “ekonomickými důvody”. Mimo to je zde ještě nacionalistická ideologie – účinný nástroj, který lidem dokáže vsugerovat představu, že být masakrován a masakrovat druhé ve válce je způsob, jak výrazně zlepšit své postavení na tomto světě. Dezertéři jsou těmi, díky kterým se soukolí nacionalismu a válečné mašinerie zadrhává. Odmítají se obětovat pro národ, ekonomiku, náboženství, stát, pro zájmy té či oné buržoazní frakce. Chtějí si zachránit vlastní život a odmítají ohrozit životy lidí na druhé straně válečné fronty. Pociťují, že na “druhé straně” riskují život lidé náležící ke stejné společenské třídě. Lidé se stejnými zájmy, lidé, kterým byla vnucena stejně mizerná realita proletářského života. Rozhodnutí dezertovat je naprosto logická reakce na materiální realitu, do které jsou řadoví vojáci uvrženi. Jako proletáři nemohou účastí ve válce nic významného získat, mohou pouze ztratit. Včetně svého života. Ať už je mezistátní konflikt veden kýmkoli a s jakýmkoli zdůvodněním, proletáři vždy nejvíce trpí, buržoazie nejvíce získává. Heslo “jejich války, naši mrtví” tudíž není jen abstraktní výkřik. Dokonale to vystihuje podstatu válek. Tato podstata se nezmění tím, že někdo přejmenuje probíhající válku na národně osvobozenecký boj, odboj proti okupantům, obranu utlačovaného lidu před agresory nebo speciální vojenskou operaci. Všechny války mezi státy jsou třídním bojem buržoazie proti dělnické třídě.
Dezertéři odmítají sociální roli vojáka na frontě, což znamená, že válku prakticky sabotují. Právě proto se stávají logickými spojenci sociálních revolucionářů, anarchistů, komunistů… “Když cítíte bolest druhého člověka jako svou vlastní, je to hlavní faktor pro budování lepší společnosti”, prohlásil v jednom rozhovoru anarchista Mikola Dziadok. Souhlasím s tím. Pokud budeme schopní vcítit se do situace dezertérů, najdeme motivaci jim prakticky pomáhat. Budeme také lépe chápat, proč je to důležité pro naši společnou budoucnost.
Musím zde ale zdůraznit, že moje rozhodnutí podpořit dezertéry není věc morálky. Je to třídní instinkt. Proletáři a proletářky dezertující z armády jsou moji třídní bratři a sestry, za které se chci postavit. Vzniká-li mezi námi propojení, je to projev praktické třídní solidarity, nikoli morální postoj. Procesem spojení se účastníme boje za to, abychom ze životů odstranili vše, co ho dusí, mrzačí, vyčerpává, vykořisťuje, likviduje. Zkrátka, snažíme se válku mezi státy proměnit v boj proti státům. Neexistuje totiž jiná cesta, jak odstranit zdroj, který války produkuje a pohání.
– Anonymní proletář
_____________
Pozn. Část života jsem prožil na území, jehož správu si nárokovala Československá socialistická republika (ČSSR), později Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) a poté Česká republika (ČR). Mým rodným jazykem je čeština a většinou komunikuju právě tímto jazykem. Navzdory tomu všemu si stojím za tím, že nejsem Čech, ale proletář. Odmítám fikci národa, onoho falešného společenství, ve kterém by údajně měl mít proletariát společné zájmy s buržoazií na základě toho, že příslušníci obou tříd používají stejný jazyk, mají stejné zvyky a tradice nebo žijí ve stejné oblasti. Národ je sociální konstrukt, který nás má přinutit zapomenout na vlastní třídní zájmy a obětovat se ve prospěch třídy, která nás vykořisťuje a utlačuje.
Seru na národ, bojuju proti všem nacionalismům.