Vojáci konfrontují vlastní důstojníky. Je čas na fragging?

Nedávno jsme publikovali*y článek „Povede rozpad armády ke kolapsu fronty?” V něm se věnujeme tématu dezerce v ukrajinské a ruské armádě. Nyní chceme upozornit na článek anarchistické skupiny Assembly z Charkova, kde jsou popsány konkrétní způsoby konfrontace důstojníků a manažerů války, včetně jejich fyzické likvidace. Nemáme v tuto chvíli kapacitu na překlad článku, proto odkazujeme na jeho ruskojazyčnou verzi.

The time for fragging? Убийство Фарион в контексте процессов разложения воюющих армий

Zde je také náš komentář:

Dezerce i obrácení zbraní proti důstojníkům „vlastní” armády jsou konkrétními projevy toho, co se označuje jako revoluční defétismus. Cílem revolučního defétismu je – prostřednictvím rozkladu armád a porážkou všech frakcí buržoazie – přeměnit kapitalistické války v sociální revoluci.

„Je zcela přirozené, že tváří v tvář krveprolití, které zaplavuje svět, naše třída nejen vzdoruje tomu, aby byla potravou pro děla, ale také projevuje své odmítnutí tím, že míří svými zbraněmi na přímé agenty krveprolití.” uvádějí Internacionalističtí proletáři v textu Objasnění revolučního defétismu. (1)

„Revoluční defétismus nevychází ze souboru myšlenek nebo hesel, ale je výsledkem materiálních existenčních podmínek proletariátu v imperialistické válce. Je to bezprostřední, primární praxe, vycházející z materiálních potřeb a zájmů proletářů, která zastřešuje různé úrovně materializace a rozvoje a jejíž základnou je, jako vždy, boj proti vykořisťování, a tudíž boj proti „jejich” vlastní buržoazii. Porážka „jejich” vlastní buržoazie se rovná porážce „jejich” vlastní armády, „jejich” vlastního státu.”

Článek skupiny Assembly, na který zde odkazujeme, přináší konkrétní příklady toho, jak řadoví vojáci – na Ukrajině i v Rusku – obracejí zbraně proti vlastním důstojníkům, manažerům války nebo proti těm, kteří brání dezertérům odejít do bezpečí. Běžně se tato taktika označuje jako Fragging, což je slovo, které se objevilo během americké války ve Vietnamu. Tamní američtí vojáci často záměrně zabíjeli své kolegy, zejména své nadřízené. Nejčastěji se k tomuto účelu používal tříštivý granát (odtud termín) kvůli jeho dostupnosti a neschopnosti vystopovat jeho majitele; nyní tento koncept zahrnuje úmyslné zabíjení důstojnictva i jinými způsoby. O tomto fenoménu si můžete přečíst článek. (2)

Naším záměrem bylo v tomto komentáři stručně přiblížit praxi fraggingu v kontextu revolučního defétismu, ale jiní to už dokázali vyjádřit lépe než by se podařilo nám, proto použijeme citáty a odkážeme na jejich výborný zdroj „Objasnění revolučního defétismu“.

„Revoluční defétismus je společenskou praxí, nebo lépe řečeno primárním určením, které vychází ze sociálních rozporů, které imperialistická válka v naší třídě generuje. Vrací-li se do středu zájmů společenství bojujícího proti kapitálu a vytěsňuje další řadu otázek, není to proto, že by se objevila na „agendě” některých revolučních militantů, ale proto, že generalizace války podněcuje naši třídu, aby se proti ní postavila. (…) Revoluční defétismus je určován ranami, které naše třída dostává ve válce: mrtvými, raněnými, znásilňováním, represemi, hladem, demoralizací, opotřebováváním, obětmi, ponižováním, „válečným úsilím”…, tedy zhoršováním sociálních rozporů. Teprve z toho se průzračně vynořuje nutnost a možnost revolučního defétismu. (…) Boj proti „jejich” vlastní buržoazii, střílení do „jejich” důstojníků, odmítání veškerého „válečného úsilí”, sabotování výroby atd. nejsou směrnicemi, které vycházejí z toho, co by proletáři měli dělat, ze světa toho, co by mělo být, ale zhmotněním praktické opozice proletariátu. (…) Heslo boje proti „vlastní” buržoazii syntetizuje ústřední praxi a směrnici, na níž je revoluční defétismus artikulován. Zdaleka to není něco výjimečného – je to každodenní praxe vykořisťovaných. Boj proti kapitalismu se odehrává v bezprostředním boji proti vykořisťování, a to nutně předpokládá boj proti „své” vlastní buržoazii, proti „svému” vlastnímu vykořisťovateli, proti represorům před ním, proti „jeho” vlastnímu státu. Samozřejmě že to nemá nic společného s národností buržoazie nebo s vládou, která se této funkce ujímá. Revoluční defétismus se nikdy neredukuje na „boj proti národní buržoazii”. Jde o to trvat na boji proti bezprostřední buržoazii a bezprostředním represivním silám, a to jako součásti světového boje proletariátu proti světové buržoazii. Boj proti „vlastní” buržoazii je jediný způsob, jak bojovat proti světové buržoazii. Je nezbytné trvat na tom, že toto je jediný terén internacionalistického boje. Boj proletariátu nemůže spočívat na žádném prostředníkovi, na žádném jiném zprostředkování, než je on sám, a to je přesně důvod, proč je boj proti kapitálu vždy bezprostředním bojem proti přímému vykořisťování a státní represi, která ho hájí.”