Západní imperialismy daly izraelské reakci zelenou – počínaje Spojenými státy, které okamžitě poslaly zbraně a munici a vyslaly do východního Středomoří dvě letecké a námořní skupiny (s letadlovými loděmi), následované Velkou Británií, která se rovněž rozhodla vyslat válečné lodě; ostatní evropské imperialismy jsou na stejné linii ve jménu „práva Izraele na obranu“. Netřeba dodávat, že pro ně žádné „právo Palestinců bránit se“ neexistuje! Ti samí lidé, kteří se rozhořčují nad masakry izraelských civilistů, žen a dětí a odsuzují terorismus Hamásu, se nikdy nerozhořčovali nad masakry způsobenými izraelskou armádou a osadníky a nikdy neodsuzovali izraelský terorismus. A to i přesto, že židovský stát po desetiletí páchá masakry a násilí všeho druhu, aby nastolil svou vládu nad palestinským obyvatelstvem.
Ten od roku 2007 se souhlasem svých imperialistických kumpánů a pod záminkou boje proti Hamásu podrobuje zejména pásmo Gazy, mimo krvavých útoků (2) doprovázených ničením mnoha budov a různých zařízení, blokádě; důsledky těchto útoků jsou pro obyvatelstvo katastrofální: více než polovina pracujících je nezaměstnaná (a více než 80 % těch, kteří mají práci, dostává méně než minimální mzdu), chudoba je všude přítomna (podle některých odhadů se týká dvou třetin obyvatelstva), životní podmínky jsou žalostné. Nic z toho však nehne s politickými vůdci evropských a amerických demokracií, kteří touží bránit tento pilíř západního imperialismu na Blízkém východě reprezentovaný Státem Izrael. Masivní izraelské bombardování a další vojenské akce nemají ani tak pomstít více než 1 200 mrtvých a 2 700 zraněných, které si útok Hamásu vyžádal, jako spíše s imperialistickým souhlasem krvavě pomstít strašlivou ránu pověsti nezranitelnosti přední vojenské mocnosti regionu v době, kdy je dominance Západu zpochybňována.
Pouze mezinárodní komunistická revoluce může ukončit útlak, bídu a věčné masakry, které zažívají palestinské masy.
Síla Izraele je z velké části dána neúnavnou vojenskou, ekonomickou a politickou podporou USA a dalších západních imperialismů: ty nesou zásadní odpovědnost za utrpení proletariátu a zbídačených mas v Palestině. Tato síla spočívá na národnostní jednotě, která poutá židovské proletáře ke „své“ buržoazii a „svému“ státu a díky níž jsou ochotni přinášet oběti na jejich obranu, neboť mají privilegované postavení ve srovnání s arabskými proletáři a masami, včetně těch kteří mají státní občanství Izraela. Masakr stovek neozbrojených civilistů ze strany Hamásu může tuto národní jednotu jen posílit, což umožní alespoň na čas překonat politickou krizi v Izraeli a legitimizovat současnou krajně pravicovou vládu.
Pokud se Hamás může po svém útoku prezentovat jako mnohem efektivnější protivník Izraele, než jakým kdy byly staré sekulární guerillové organizace, nemůže však představovat žádné řešení pro emancipaci proletářských mas. Tento útok nemůže tuto emancipaci posunout vpřed (nese s sebou strašlivé represe proti civilnímu obyvatelstvu) a ani ohrozit Izrael, který naopak posiluje. Hamás již 15 let spravuje status quo v Gaze za složitého, implicitního, ale nepopiratelného souhlasu Izraele, který si udržuje hospodářskou kontrolu nad územím: izraelská vláda například povolila převod finančních prostředků z Kataru ve prospěch Hamásu, aby oslabila „palestinskou samosprávu“ na Západním břehu; svou náboženskou propagandou vnucuje obyvatelstvu a proletariátu přísný řád. Jeho jedinou reálnou vyhlídkou je vlastně to, že bude otevřeně uznán jakožto dozorce nad proletáři v Gaze ve prospěch Izraele, jeho arabských sousedů (počínaje Egyptem) a imperialistů.
Palestinští proletáři nemohou počítat s arabskými ani muslimskými státy, které se z velké části vzdaly byť i jen pouhé slovní podpory. Pokud se zdá být Írán výjimkou, je to jen proto, že využívá jejich kauzy pro své vlastní národní zájmy.
Jedinou skutečnou podporu budou moci najít u proletářů ostatních zemí, a zejména u proletářů imperialistických metropolí, jakmile ti se vrátí na cestu třídního boje proti kapitalismu. Ti oslabením imperialismu, a tedy i jeho podpory Izraeli, vytvoří podmínky pro rozvrat národní jednoty v této zemi a pro to, aby židovští proletáři pochopili nutnost solidárního postoje s arabskými proletáři proti židovské a arabským buržoaziím.
Tato perspektiva mezinárodní revoluce proti kapitalismu a proti všem buržoazním státům se dnes nepochybně může jevit jako utopická; je však jediná, která bude moci přerušit věčnou sérii válek a masakrů, bídy a útlaku, které již příliš dlouho zalévají tento region krví.
(1) Izraelská armáda prohlásila, že zabila více než tisíc atentátníků: podle všeho nebere zajatce a ranění jsou zabiti.
(2) Na konci roku 2008 zahájil Izrael po raketovém útoku leteckou a pozemní ofenzívu: bylo zabito 1440 Palestinců a 13 Izraelců. Koncem roku 2012 provedla izraelská armáda „cílený atentát“ na vojenského vůdce Hamásu Ahmada Džaabarího. Následovalo osm dní náletů, při nichž zahynulo 174 Palestinců. Zemřelo rovněž šest Izraelců. V červenci 2014 zahájil Izrael operaci Ochranné ostří s cílem zastavit raketovou palbu a zničit tunely ražené v enklávě. Výsledkem války bylo 2 251 mrtvých Palestinců, z toho 65 dětí, většinou civilistů, a 74 mrtvých Izraelců, téměř všichni vojáci. V květnu 2021 si nová válka v Gaze vyžádala za 11 dní nejméně 232 mrtvých Palestinců a 12 Izraelců. O dva roky později, v květnu 2023, bylo během pěti dnů války zabito 35 Palestinců, včetně vůdců Islámského džihádu.