Obvykle příliš nepřebíráme materiály z korporátních medií, ale tentokrát uděláme výjimku. Následuje překlad reportáže uveřejněné na BBC News, kterou zpracoval Nick Thorpe. Na reportáž nás upozornili přátelé z Ukrajiny, kterým se snažíme poskytovat podporu.
!!!
“Tisa byla mělčí, než jsem čekal, jen po prsa,” řekl George. “Takže jsem nemusel plavat. Prostě jsem řeku přebrodil.” Když dorazil k rumunskému břehu, všimla si ho ukrajinská hlídka.
“Nejdřív jsem slyšel výstřely, pak řadu nadávek. Ale nebál jsem se. Když člověk stráví nějaký čas na frontě, pozná rozdíl mezi kulkami vystřelenými do vzduchu a kulkami vystřelenými na něj.”
George je velký muž s jemnou tváří a zraněným pohledem. Jako dezertérovi z ukrajinské armády by mu v případě dopadení hrozilo deset let vězení. George není jeho pravé jméno. Jeho jméno i jména dalších Ukrajinců v tomto článku byla změněna, aby byla chráněna jejich identita.
Nejhorší byla jeho první noc v zákopech. Bylo to loni v březnu, měsíc po začátku války.
“Měli jsme 27 mrtvých a 57 zraněných.” Na telefonu si listuje snímky svých bývalých spolubojovníků. Čelo se mu při tom krabatí a velké ruce se mu třesou.
“Všichni tihle lidé jsou mrtví, kromě mě a téhle” – ukáže na ženu v maskáčích.
Trvalo mu několik týdnů a stálo to tisíce eur, zaplacených síti “průvodců”, než přešel celou Ukrajinu z východní válečné zóny k této zelené a mírumilovné západní hranici.
Prosazování návrhů na Ukrajině může být obtížné a úřady považují korupci za velký problém. Důvěryhodné zdroje ze západní Ukrajiny hovoří o existenci “měsíční sazby” – platby za to, že někdo nebude odveden do armády.
Z ukrajinských frontových linií také přicházejí zprávy o tom, že velitelé žádají náborový úřad, aby jim přestal posílat muže, kteří nechtějí nebo se příliš bojí bojovat. V boji jsou jen přítěží.
Mnoho mužů však vidí v ilegálním útěku do jiné země jedinou šanci, jak se vyhnout frontovému boji. Ukrajinská armáda zastavuje auta a autobusy každých dvanáct kilometrů na silnici u řeky Tisy a hledá ty, kteří se vyhýbají odvodu. Jejich databáze, která byla na začátku války chaotická, se zlepšuje.
Ukrajinská pohraniční policie nedávno oznámila, že zadržuje až 20 mužů denně. BBC se obrátila na ukrajinské ozbrojené síly se žádostí o komentář k míře dezerce a vyhýbání se odvodu. Podle rumunského imigračního úřadu však od loňské plnohodnotné ruské invaze překročilo 600 km dlouhou hranici do Rumunska nelegálně 6 200 ukrajinských mužů ve vojenském věku, kterým byla poskytnuta dočasná ochrana.
Přibližně 20 000 dalších se tam dostalo legálně, vyzbrojeni výjimkami – někdy placenými, jindy ne – a rozhodli se nevrátit. A podle neoficiálních ukrajinských údajů zemřelo na cestě do Rumunska za posledních patnáct měsíců 90 mužů – buď se utopili v Tise, nebo umrzli v horách.
Obě strany se potýkají s problémy. Příběhy desetitisíců Rusů, kteří utíkají před válkou a mobilizací, byly hojně popsány. Toto je však příběh těch Ukrajinců, kteří odešli nebo se vyhnuli povolání.
Dima si odhrne ponožku, aby mi ukázal pravou nohu. Vypadá jako kulatý růžový kyj. Přišel o všechny prsty na nohou kvůli omrzlinám, když přecházel pohoří Maramureš ze západní Ukrajiny do severního Rumunska. Když mu přišly povolávací papíry, utekl z Ukrajiny. Jeden ze čtyř mužů v jeho skupině zemřel.
“Druhou noc ve sněhové bouři jsem zavolal manželce. Řekl jsem, že je mi to líto, že to nezvládnu.”
“Řekl jsem mu, ať neblbne, vstane a jde dál,” říká Katja vedle něj. Drží se pevně za ruce.
Ti, které jsme tu potkali, pocházeli většinou z rumunské etnické menšiny na západě Ukrajiny, ale náš průzkum ukazuje, že jde o rozšířený jev v celé zemi.
Hranice mezi Ukrajinou a Rumunskem vede v této části po horském hřebeni. Na rumunské straně je téměř kolmý sráz. Právě tam “průvodci” – ve skutečnosti pašeráci – nasměrovali Dimu a devět dalších mužů. Při pokusu o sestup ztratil Dima ve větru a ledu rovnováhu, řítil se dolů z hory a ztratil boty, telefon a jednu z ponožek. Potlučený, krvácející a otřesený si improvizovaně vyrobil ponožku z roztržené nohavice kalhot a kabelu od telefonu a klopýtal dál. Rumunská záchranná služba, kterou zalarmovala jeho manželka, ho po čtyřech dnech a třech nocích v horách našla sotva živého. Vrtulník ho dopravil do bezpečí.
“Co byste odpověděl, kdyby vás někdo nazval zbabělcem?” zeptám se co nejjemněji.
“Nemám žádnou vlast,” řekne rozpačitě. “Mám jen rodinu.”
V Baia Mare, velkém, relativně prosperujícím rumunském městě nedaleko ukrajinských hranic, se setkávám s Veronikou, dříve lékařkou v Záporoží, městě, které čelí neustálým ruským raketovým útokům. Opustila svou práci a odvezla svého syna do bezpečí v Rumunsku, několik týdnů před jeho osmnáctými narozeninami, aby se nedostal do armády. Ukazuje mi fotografii. Učenlivý mladík s brýlemi a pohledem Harryho Pottera. Stejně jako George a Dima netuší, kdy a zda vůbec se budou moci na Ukrajinu vrátit.
Maria, dvaadvacetiletá rumunská pohraničnice, otevírá kufr svého hlídkového vozu a ukazuje mi igelitovou tašku plnou přikrývek a pánského oblečení.
“Když tady muži překračují řeku, je jim zima, jsou mokří a vyděšení. Myslí si, že je pošleme zpátky. Ale my to nikdy neuděláme,” říká.
Jako ukrajinsky mluvící žena je často první osobou, se kterou muži mluví. Někteří z nich, jako George, mají zranění z boje, která se při námaze při přechodu hranic znovu otevírají. Jiní si pořezali nohy o ostnatý drát a rozbité láhve, které jim prý ukrajinští vojáci dávají do vody, aby je odradili.
Maria se je snaží uklidnit: “Snažím se jim ze všech sil pomáhat a starat se o ně, protože to od nás potřebují. A dávat jim jídlo a lékařskou péči, pokud je to potřeba.”
Další informace o tomto příběhu si poslechněte v pořadu Zadání – Ukrajina: muži, kteří nechtějí bojovat na frontě https://www.bbc.co.uk/sounds/play/w3ct4m72
__________________
– Zdroj překladu: https://www.bbc.com/news/world-europe-65792384
– Redakčně kráceno!