The following lines are a short response to an article by Wayne Price published on the Czech Anarchist Federation (AFed) website. The delay in our brief response can only be explained by the fact that it took us a long time to recover from the text “Are Anarchists Giving in to War Fever?” [originally this text was published in English on the Anarkismo network]. We assumed that even an organization as programmatically disparate and confused as AFed could not deviate from at least the basic principles of anarchism, since it already has it in its name. But we were wrong.
In the context of the war in the Ukraine, under the guise of specific conditions and critical support, Wayne Price (and his publisher, AFed) are trying to introduce into anarchism (which we take for a revolutionary movement and part of the general struggle of the proletariat against the dictatorship of capital) fundamental elements of bourgeois ideology that are in direct contradiction to the anarchist program for the emancipation of humanity. Let’s remark that this program does not derive from the text of this or that anarchist theorist, but was formed in opposition to capitalism, in struggle against it and as its negation.
Anarchists for the nation?
Who exactly do the “anarchists” of AFed in Ukraine support? Wayne Price tries to convince us that it is the “oppressed nation”. He states that “Anarchists reject nationalism but not the goal of national self-determination (…) including the freedom of a people to chose what political system they want (e.g. a democratic state, a centralized state, or no state at all [anarchy]) — and their freedom to decide what economic system they want (state socialism, capitalism, libertarian socialism).”
That “anarchists” operate with the concept of nation is new to us! For until now, we have assumed that anarchists are opposed to nationhood and its material consequences such as the nation-state, national self-determination, the national unity, and ultimately even the war between nations.
Revolutionary anarchists have always held anti-national positions, and for a good reason. If we argue that social relations correspond to the stage of development of material production and also produce principles, ideas, and categories corresponding to these social relations, then it is clear that even these ideas, these categories, are only historical and transitory products that appear and disappear. Such an idea is also the nation, an artificially created entity, a historical product of the development of the productive forces, which served the bourgeoisie to carry out its revolution, to establish its domination. And also to attach the proletariat to its project, to divide it into nation-states, to convince it that its interests are identical with those of the capitalists of the same nationality, so that it can better control it physically and ideologically.
The nation is an artificial alliance of the exploited and the exploiters. The “people’s independence, culture and national freedom” that Wayne Price comes up with is just a terrain on which the bourgeoisie can exploit us at will and make us believe that if we are chased to work by a slaveholder who speaks our language, our toil is more bearable.
The constitution of the proletariat as a class is constantly undermined by the competition between proletarians as free and equal sellers of commodities, of labor power. All ideological, political and military forces consolidate this atomization on which social peace and bourgeois order lean on. The proletariat disintegrates into the people, this bourgeois negation of the exploited as a universal being, as a class standing in antagonism to capital. And this negation ultimately culminates in the massacre in the capitalist war.
The establishment and existence of nation-states has not eliminated the very essence of the bourgeoisie – competition – which forces the bourgeois to brutally oppose and confront each other on all levels regarding the distribution of the means of production and markets. Unity within the bourgeoisie (for example within a nation-state, international agreements, etc.) is established in order to obtain the best possible conditions in the commercial war (and also the class war). This unity can at any time break up into various specific factions which will assert their interests in mutual conflicts.
Therefore, any peace is only a phase of an upcoming war. On the other hand, every action of the proletariat – however partial – In which it acts for itself and its interests contains an affirmation of the proletariat and its struggle for the general social revolution.
That is why anarchism as a revolutionary movement from the beginning opposes the fatherland, the nation and the national struggle and seeks the abolition of all frontiers and nations. Revolutionary anarchists do not support one nation against another, neither “the weaker one” nor “the invaded one” nor “the oppressed one”. Revolutionary anarchists stand on the side of the proletariat on both sides of the front.
The coincidence of whose interests?
Price explains the fact that some “anarchists” are fighting for the interests of the Ukrainian state by a kind of temporary “coincidence of interests between Western imperialism and the Ukrainian people.”
If “anarchists” feel that their interests are “temporarily” intersecting with those of the bourgeoisie, they should seriously consider what interests are actually concerned. In the case of Russia and the Western powers opposed to it, it is about expanding the sphere of influence and maintaining Ukraine’s status as a buffer zone.
As far as we know, the anarchists, as part of our class movement, are and always have been concerned with bringing about a social revolution. With realizing the interests of the oppressed class, liberating it from the yoke of capitalism, with realizing a real human community.
So what is the coincidence of interests?
Just as it is not in the interest of the proletariat to build new factories (in which it will exchange its life energy in filth and sweat for a poor wage, contributing not only to the enrichment of a particular capitalist-owner, but above all to reproduction of the whole social relation of capital that enslaves it), neither it is in its interest to defend national borders, the integrity of territory, democracy or human rights, which are only a framework for its exploitation and an instrument of control.
Wayne Price invokes the example of the Friends of Durruti. But he didn’t understand their critique of the united front in the least. After all, the united front which the Friends of Durruti criticize is not only a united formal organization, the participation of anarchists in government or collaboration with this or that party, but also an informal alliance, a united course of struggle for and in the name of the bourgeois program, a resignation to the program of the proletariat and its postponement to the time “after the war”, i.e. precisely the unity of interests referred to above.
Indeed, the Friends of Durruti did not demand the withdrawal of the anarchists from the front, but this proved to be a decisive error from a historical point of view. While the proletarians on the Aragon front thought that they were defending by their struggle the ongoing social revolution against the fascists, the democratic anti-fascist parties were carrying out a counter-revolution in the hinterland. In other words, instead of freezing in the trenches and suffering from a lack of supplies and ammunition, the anarchists of Spain should have gone to Barcelona and Madrid to put the brakes on the forces which, under the guise of a united anti-fascist front, were step by step restoring the rule of capital. The Spanish Revolution was defeated both by the fascists and, precisely and above all, by the “democratic parties” which had prepared the ground for them.
There is now no proletarian revolution in the Ukraine, and the proletarians on the front are indisputably dying only for the bourgeois state and its interests. Therefore, we cannot but repeat what many have pointed out before us. The proletariat has no interest in defending its state or in fighting for democracy. Neither democracy nor “our own state” is a terrain that is more favorable to the class struggle – quite the contrary.
The slogan of the Ukrainian proletariat is not “Glory to Ukraine” (a better one, more democratic one, socially just one and altogether the one that cannot exist in the reality of capitalist relations), but “Not a man out of the factory, not a penny out of the wage!”
What solidarity?
We can only understand the capitalist world and its deep social contradictions through the perspective of proletarian struggle, which is and must necessarily be internationalist. The proletariat, whatever country it is in, whatever conditions it faces, constitutes one single international class, and by the logic of the matter it is up against one and the same enemy.
The bourgeoisie and its ideologues (even though they may beautifully call themselves “anarchists”) deny the universal character of the conditions of struggle of the proletariat, in stressing the specifics of this or that situation.
The bourgeoisie is trying to impose on us the terrain on which it can best defeat us. In other words, the bourgeoisie lets the proletariat “forget” that it constitutes the only universal class and imposes on it the terrain of confrontation that suits it best. In this way it can dictate the framework of the war it sends us to: the international united strength of the bourgeoisie against the isolated activity of our class, confined to this or that area. The bourgeois politics for the proletariat, social democratic politics, keeps the proletariat of each country within its borders, transforming the “internationalism” of our class into collections, petitions, parliamentary interpellations and “solidarity” through bank transfers and supportive emails. This form of activity is not only completely innocuous to the bourgeoisie, but also transforms the need for direct action against capital into collaboration with the bourgeoisie.
Anarchists are not interested in this kind of “solidarity” with the proletarians (not the people) in Ukraine, but rather in working together with them to promote the same struggle, the same interests, the same community of struggle, all over the world. Against this false “solidarity” we oppose a real solidarity that is the result of a common struggle.
What to say in conclusion?
Someone should tell Wayne Price that the positions he takes (not only in relation to the war in Ukraine) are not those of anarchists, but those of liberals.
And the Anarchist Federation should decide whether it should not drop the word “anarchist” from its name, as it is totally inconsistent with the positions it holds. Today AFed has more than one foot in the camp of warmongers who support the mutual massacre of proletarians in Ukraine in the name of defending imaginary democracy, national self-determination and other concepts that are completely alien to the proletariat (and even more so to anarchists).
And if the present war conflict spreads to the rest of Europe, will AFed perhaps send our brothers and sisters to the slaughter in the name of the same misguided and essentially bourgeois ideology?
Class War [ CW ] & Anti-Militarist Initiative [ AMI ] – May 2023
¿Qué hay de nuevo en el “anarquismo”? ¡Autodeterminación nacional y convergencia de intereses con el capital!
Lo que sigue es una breve respuesta a un artículo de Wayne Price publicado en el sitio web de la Federación Anarquista Checa (AFed). El retraso en nuestra breve respuesta sólo puede explicarse por el hecho de que nos ha llevado mucho tiempo recuperarnos del artículo “¿Are Anarchists Giving in to War Fever?” [¿Están los anarquistas cediendo a la fiebre de la guerra? – publicado originalmente en inglés en la web Anarkismo.net]. Asumimos que incluso una organización tan dispar y programáticamente confusa como AFed no podía desviarse de los principios básicos del anarquismo, puesto que ya los llevaba en su nombre. Pero estábamos equivocados.
En el contexto de la guerra en Ucrania, bajo la apariencia de condiciones específicas y apoyo crítico, Wayne Price (y su editorial, AFed) están tratando de introducir en el anarquismo (que consideramos un movimiento revolucionario y parte de la lucha general del proletariado contra la dictadura del capital) elementos fundamentales de la ideología burguesa que están en contradicción directa con el programa anarquista para la emancipación de la humanidad. Hay que señalar que este programa no deriva del texto de tal o cual teórico anarquista, sino que se constituyó en oposición al capitalismo, en la lucha contra él y como su negación.
¿Anarquistas por la nación?
¿A quién apoyan exactamente los “anarquistas” de AFed en Ucrania? Wayne Price intenta convencernos de que se trata de la “nación oprimida”. Sostiene que “los anarquistas rechazan el nacionalismo pero no el objetivo de la autodeterminación nacional (…) incluida la libertad de un pueblo para elegir el sistema político que desee (por ejemplo, un Estado democrático, un Estado centralizado o ningún Estado [anarquía]) – y su libertad para decidir qué sistema económico quieren (socialismo de Estado, capitalismo, socialismo libertario)”.
Que los “anarquistas” actúen según el concepto de nación ¡es nuevo para nosotros! Hasta ahora, suponíamos que los anarquistas se oponían a la nación y a sus consecuencias materiales, como el Estado-nación, la autodeterminación nacional, la unidad nacional y, en consecuencia, la propia guerra entre naciones.
Los anarquistas revolucionarios siempre han adoptado posiciones anti-nacionales, y por buenas razones. Si admitimos que las relaciones sociales corresponden al nivel de desarrollo de la producción material y también producen principios, ideas y categorías de acuerdo con estas relaciones sociales, está claro que estas ideas y categorías también son sólo productos históricos y transitorios que aparecen y desaparecen. Lo mismo ocurre con la idea de nación, entidad creada artificialmente, producto histórico del desarrollo de las fuerzas productivas, que ha servido a la burguesía para llevar a cabo su revolución, para establecer su dominación. Y también para atar al proletariado a su proyecto, para dividirlo en Estados-nación, para convencerlo de que sus intereses son idénticos a los de los capitalistas de su misma nacionalidad, para controlarlo mejor física e ideológicamente.
La nación es la alianza artificial de explotados y explotadores. La “independencia de los pueblos, la cultura y la libertad nacional” de la que habla Wayne Price no es más que el terreno sobre el que la burguesía puede explotarnos a su antojo y hacernos creer que si nos acosa en el trabajo un negrero que hable nuestra lengua, nuestro trabajo será más soportable.
La constitución del proletariado como clase se ve constantemente socavada por la competencia entre proletarios como vendedores libres e iguales de mercancías, de su fuerza de trabajo. Todas las fuerzas ideológicas, políticas y militares consolidan esta atomización sobre la que descansan la paz social y el orden burgués. El proletariado se desintegra en el pueblo, la negación burguesa de los explotados como seres universales, como clase antagónica al capital. Y esta negación culmina finalmente en la masacre de la guerra capitalista.
La creación y la existencia de los Estados-nación no han eliminado la esencia misma de la burguesía -la competencia-, que obliga a los burgueses a oponerse entre sí y a enfrentarse brutalmente en todos los niveles de la distribución de los medios de producción y de los mercados. La unidad dentro de la burguesía (por ejemplo, dentro del Estado-nación, los acuerdos internacionales, etc.) se establece para obtener las mejores condiciones posibles en la guerra comercial (y también en la guerra de clases). Esta unidad puede romperse en cualquier momento en varias fracciones específicas que harán valer sus intereses en conflictos mutuos.
En consecuencia, toda paz no es más que una fase de un proceso que conduce a una nueva guerra. Por otra parte, cualquier acción del proletariado -por parcial que sea- en la que actúe por sí mismo y por sus propios intereses contiene la afirmación del proletariado y de su lucha por la revolución social general.
Por eso, como movimiento revolucionario, el anarquismo se opone desde el principio a la patria, a la nación y a la lucha nacional, y busca la abolición de todas las fronteras y de todas las naciones. Los anarquistas revolucionarios no apoyan a una nación contra otra, ni “al más débil», ni «al agredido”, ni “al oprimido”. Los anarquistas revolucionarios están del lado del proletariado a ambos lados del frente.
¿Los intereses de quién convergen?
Price explica el hecho de que algunos “anarquistas” luchen por los intereses del Estado ucraniano por una especie de “convergencia temporal de intereses entre el imperialismo occidental y el pueblo ucraniano”.
Si los “anarquistas” consideran que sus intereses y los de la burguesía coinciden “temporalmente”, deberían plantearse seriamente qué intereses están realmente en juego. En el caso de Rusia y de las potencias occidentales que se le oponen, se trata de ampliar su esfera de influencia y de mantener el estatus de Ucrania como zona tampón.
Por lo que sabemos, los anarquistas, como parte de nuestro movimiento de clase, estamos y siempre hemos estado preocupados por lograr la revolución social. Se trata de hacer realidad los intereses de la clase oprimida, de liberarla del yugo del capitalismo, de lograr una verdadera comunidad humana.
Entonces, ¿en qué consiste esta convergencia de intereses?
Del mismo modo que al proletariado no le interesa construir nuevas fábricas (en las que gastará su energía vital en suciedad y sudor a cambio de un salario miserable), contribuyendo no sólo al enriquecimiento de un determinado propietario capitalista, Tampoco le interesa defender las fronteras nacionales, la integridad territorial, la democracia o los derechos humanos, que no son más que el marco de su explotación y un instrumento de control.
Wayne Price cita el ejemplo de los Amigos de Durruti. Pero no entiende absolutamente nada de sus críticas al frente único. De hecho, el frente único que critican los Amigos de Durruti no es sólo una organización formal unificada, la participación de los anarquistas en el gobierno o la colaboración con tal o cual partido, sino también una alianza informal, una línea de conducta unida en la lucha por y en nombre del programa burgués, la renuncia al programa proletario y su aplazamiento hasta “después de la guerra”, en otras palabras, precisamente la unidad de intereses mencionada anteriormente.
Es cierto que los Amigos de Durruti no exigieron la retirada de los anarquistas del frente, pero esto resultó ser un error decisivo desde el punto de vista histórico. Mientras los proletarios del Frente de Aragón pensaban que su lucha defendería la revolución social en curso contra los fascistas, los partidos democráticos antifascistas dirigían la contrarrevolución en la retaguardia. En otras palabras, en lugar de congelarse la cabeza en las trincheras y sufrir la falta de suministros y municiones, los anarquistas de España deberían haber ido a Barcelona y Madrid para frenar a las fuerzas que, bajo la apariencia de un frente unido antifascista, estaban restableciendo gradualmente la dominación del capital. La revolución española fue derrotada tanto por los fascistas como, sobre todo, por los “partidos democráticos” que les habían preparado el terreno.
Hoy no hay revolución proletaria en Ucrania, y los proletarios del frente mueren sin rechistar, únicamente por el Estado burgués y sus intereses. En consecuencia, sólo podemos repetir lo que muchos han subrayado antes que nosotros. El proletariado no tiene ningún interés en defender su Estado ni en luchar por la democracia. Ni la democracia ni “nuestro propio Estado” son terreno fértil para la lucha de clases, sino todo lo contrario.
La consigna del proletariado ucraniano no es “Gloria a Ucrania” (una Ucrania mejor, más democrática, socialmente más justa, que no puede existir en la realidad de las relaciones capitalistas) sino “¡Ni un trabajador para el frente, ni un céntimo quitado de nuestros salarios!”.
¿Qué tipo de solidaridad?
Sólo podemos comprender el mundo capitalista y sus profundas contradicciones sociales a través del prisma de la lucha proletaria, que es y debe ser necesariamente internacionalista. El proletariado, sea cual sea el país en el que se encuentre, sean cuales sean las condiciones a las que se enfrente, constituye una misma clase internacional y, por la lógica de las cosas, se enfrenta a un mismo enemigo.
La burguesía y sus ideólogos (aunque se llamen “anarquistas”) niegan el carácter universal de las condiciones de lucha del proletariado, subrayando las especificidades de tal o cual situación.
La burguesía trata de imponernos el terreno en el que mejor puede derrotarnos. En otras palabras, la burguesía hace “olvidar” al proletariado que es la única clase universal y le impone el terreno de confrontación que más le conviene. Puede así imponer el marco de la guerra a la que nos envía: la fuerza internacional unida de la burguesía contra la actividad aislada de nuestra clase, confinada en tal o cual región. La política burguesa para el proletariado, la política socialdemócrata, mantiene al proletariado de cada país dentro de sus fronteras, transformando el “internacionalismo” de nuestra clase en colectas, peticiones, interpelaciones parlamentarias y “solidaridad” a través de transferencias bancarias y campañas de apoyo por correo electrónico. Esta forma de actividad no sólo es completamente inofensiva para la burguesía, sino que transforma la necesidad de acción directa contra el capital en colaboración con la burguesía.
Los anarquistas no estamos interesados en este tipo de “solidaridad” con los proletarios (no con el pueblo) de Ucrania, sino en trabajar junto a ellos para promover la misma lucha, los mismos intereses, la misma comunidad de lucha, en todo el mundo. A esta falsa “solidaridad” oponemos la solidaridad real, que es el resultado de una lucha común.
¿Qué podemos decir a modo de conclusión?
Debemos decirle a Wayne Price que las posiciones que está adoptando (no sólo en relación con la guerra en Ucrania) no son las de los anarquistas, sino las de los liberales.
Y la Federación Anarquista debería decidir si no sería preferible eliminar la palabra “anarquista” de su nombre, ya que es totalmente incoherente con las posiciones que defiende. Hoy en día, la AFed tiene más de un pie en el campo de los belicistas que apoyan la masacre mutua de proletarios en Ucrania en nombre de la defensa de una democracia imaginaria, la autodeterminación nacional y otros conceptos completamente ajenos al proletariado (y más aún a los anarquistas).
Y si el actual conflicto militar se extiende al resto de Europa, ¿enviará la AFed a nuestros hermanos y hermanas al matadero en nombre de la misma ideología falaz y esencialmente burguesa?
Guerra de Clases [ GdC ] & Iniciativa Anti-Militarista [ AMI-IAM ] – Mayo 2023
- Traducción en español: https://materialesxlaemancipacion.espivblogs.net/2023/05/30/que-hay-de-nuevo-en-el-quot-anarquismo-quot-autodeterminacion-nacional-y-convergencia-de-intereses-con-el-capital/
Du nouveau dans « l’anarchisme » ? Autodétermination nationale et convergence d’intérêts avec le capital ?!
Les lignes qui suivent sont une brève réponse à un article de Wayne Price publié sur le site de la Fédération anarchiste tchèque (AFed). Le retard de notre brève réponse ne peut être expliqué que par le fait qu’il nous a fallu beaucoup de temps pour nous remettre de ce texte “Are Anarchists Giving in to War Fever?” [« Les anarchistes cèdent-ils à la fièvre de la guerre ? » – originellement ce texte fut publié en anglais sur le réseau Anarkismo]. Nous sommes partis du principe que même une organisation aussi disparate et confuse d’un point de vue programmatique que l’AFed ne pouvait pas s’écarter des principes de base de l’anarchisme, puisqu’elle les porte déjà dans son nom. Mais nous avions tort.
Dans le contexte de la guerre en Ukraine, sous couvert de conditions spécifiques et de soutien critique, Wayne Price (et son éditeur, l’AFed) tentent d’introduire dans l’anarchisme (que nous considérons comme un mouvement révolutionnaire et une partie de la lutte générale du prolétariat contre la dictature du capital) des éléments fondamentaux de l’idéologie bourgeoise qui sont en contradiction directe avec le programme anarchiste pour l’émancipation de l’humanité. Remarquons bien que ce programme ne découle pas du texte de tel ou tel théoricien anarchiste, mais qu’il s’est constitué par opposition au capitalisme, dans la lutte contre celui-ci et comme sa négation.
Des anarchistes pour la nation ?
Qui les « anarchistes » de l’AFed soutiennent-ils exactement en Ukraine ? Wayne Price tente de nous convaincre qu’il s’agit de la « nation opprimée ». Il affirme que « les anarchistes rejettent le nationalisme mais pas l’objectif de l’autodétermination nationale (…) y compris la liberté d’un peuple de choisir le système politique qu’il souhaite (par exemple, un État démocratique, un État centralisé ou pas d’État du tout [anarchie]) – et sa liberté de décider du système économique qu’il souhaite (socialisme d’État, capitalisme, socialisme libertaire). »
Que les « anarchistes » fonctionnent selon le concept de nation est une nouvelle pour nous ! Jusqu’à présent, nous supposions que les anarchistes étaient opposés à la nation et à ses conséquences matérielles telles que l’État-nation, l’autodétermination nationale, l’unité nationale et, par conséquent, la guerre entre les nations elle-même.
Les anarchistes révolutionnaires ont toujours adopté des positions antinationales, et ce pour de bonnes raisons. Si nous admettons que les rapports sociaux correspondent au niveau de développement de la production matérielle et produisent également des principes, des idées et des catégories en fonction de ces rapports sociaux, il est clair que ces idées, ces catégories, ne sont aussi que des produits historiques et transitoires qui apparaissent et disparaissent. Il en va de même pour l’idée de la nation, une entité créée artificiellement, un produit historique du développement des forces productives, qui a servi à la bourgeoisie pour mener à bien sa révolution, pour établir sa domination. Et aussi pour attacher le prolétariat à son projet, pour le diviser en États-nations, pour le convaincre que ses intérêts sont identiques à ceux des capitalistes de même nationalité, pour mieux le contrôler physiquement et idéologiquement.
La nation est l’alliance artificielle des exploités et des exploiteurs. « L’indépendance des peuples, la culture et la liberté nationale » dont parle Wayne Price n’est que le terrain sur lequel la bourgeoisie peut nous exploiter à volonté et nous faire croire que si nous sommes harcelés au travail par un esclavagiste qui parle notre langue, notre labeur serait plus supportable.
La constitution du prolétariat en classe est constamment mise à mal par la concurrence entre les prolétaires en tant que vendeurs libres et égaux de marchandises, de leur force de travail. Toutes les forces idéologiques, politiques et militaires consolident cette atomisation sur laquelle reposent la paix sociale et l’ordre bourgeois. Le prolétariat se désintègre dans le peuple, cette négation bourgeoise des exploités en tant qu’êtres universels, en tant que classe antagoniste au capital. Et cette négation culmine finalement dans le massacre de la guerre capitaliste.
La création et l’existence des États-nations n’ont pas éliminé l’essence même de la bourgeoisie – la concurrence – qui oblige les bourgeois à s’opposer les uns les autres et à s’affronter brutalement à tous les niveaux de la répartition des moyens de production et des marchés. L’unité au sein de la bourgeoisie (par exemple au sein de l’État-nation, des accords internationaux, etc.) est établie afin d’obtenir les meilleures conditions possibles dans la guerre commerciale (et aussi dans la guerre de classe). Cette unité peut à tout moment éclater en diverses fractions spécifiques qui feront valoir leurs intérêts dans des conflits mutuels.
Par conséquent, toute paix n’est qu’une phase d’un processus menant à une nouvelle guerre. D’autre part, toute action du prolétariat – même partielle – dans laquelle il agit pour lui-même et ses intérêts propres contient l’affirmation du prolétariat et de sa lutte pour la révolution sociale générale.
C’est pourquoi, en tant que mouvement révolutionnaire, l’anarchisme s’oppose d’emblée à la patrie, à la nation et à la lutte nationale et recherche l’abolition de toutes les frontières et de toutes les nations. Les anarchistes révolutionnaires ne soutiennent pas une nation contre une autre, ni « la plus faible », ni « celle qui est agressée », ni « celle qui est opprimée ». Les anarchistes révolutionnaires sont du côté du prolétariat des deux côtés du front.
La convergence de quels intérêts ?
Price explique le fait que certains « anarchistes » se battent pour les intérêts de l’État ukrainien par une sorte de « convergence d’intérêts temporaire entre l’impérialisme occidental et le peuple ukrainien ».
Si les « anarchistes » ont le sentiment que leurs intérêts et ceux de la bourgeoisie se recoupent « temporairement », ils devraient sérieusement réfléchir aux intérêts qui sont réellement en jeu. Dans le cas de la Russie et des puissances occidentales qui s’y opposent, il s’agit d’étendre leur sphère d’influence et de maintenir le statut de zone tampon de l’Ukraine.
Pour autant que nous le sachions, les anarchistes, en tant que partie de notre mouvement de classe, sont et ont toujours été préoccupés par la réalisation d’une révolution sociale. Il s’agit de réaliser les intérêts de la classe opprimée, de la libérer du joug du capitalisme, de réaliser une véritable communauté humaine.
Quelle est donc cette convergence d’intérêts ?
De même qu’il n’est pas dans l’intérêt du prolétariat de construire de nouvelles usines (dans lesquelles il dépensera son énergie vitale dans la crasse et la sueur en échange d’un salaire de misère, contribuant non seulement à l’enrichissement d’un propriétaire capitaliste particulier, mais surtout à reproduire la totalité du rapport social du capital qui l’asservit), de même il n’est pas dans son intérêt de défendre les frontières nationales, l’intégrité du territoire, la démocratie ou les droits de l’homme, qui ne sont que le cadre de son exploitation et un instrument de contrôle.
Wayne Price cite l’exemple des Amis de Durruti. Mais il ne comprend absolument rien à leur critique du front uni. En effet, le front uni que les Amis de Durruti critiquent n’est pas seulement une organisation formelle unifiée, la participation des anarchistes au gouvernement ou la collaboration avec tel ou tel parti, mais aussi une alliance informelle, une ligne de conduite unie dans la lutte pour et au nom du programme bourgeois, le renoncement au programme du prolétariat et son report à « l’après-guerre », c’est-à-dire précisément l’unité d’intérêts dont il a été question plus haut.
Certes, les Amis de Durruti n’ont pas exigé le retrait des anarchistes du front, mais cela s’est avéré être une erreur décisive d’un point de vue historique. Alors que les prolétaires du front d’Aragon pensaient défendre par leur lutte la révolution sociale en cours contre les fascistes, les partis démocratiques antifascistes menaient la contre-révolution à l’arrière. En d’autres termes, au lieu de se les geler dans les tranchées et de souffrir du manque de ravitaillement et de munitions, les anarchistes d’Espagne auraient dû se rendre à Barcelone et à Madrid pour mettre un frein aux forces qui, sous le couvert d’un front uni antifasciste, rétablissaient pas à pas la domination du capital. La révolution espagnole a été vaincue à la fois par les fascistes et, précisément et surtout, par les « partis démocratiques » qui leur avaient préparé le terrain.
Aujourd’hui, il n’y a pas de révolution prolétarienne en Ukraine, et les prolétaires du front meurent sans se poser de questions, uniquement pour l’État bourgeois et ses intérêts. Par conséquent, nous ne pouvons que répéter ce que beaucoup ont souligné avant nous. Le prolétariat n’a aucun intérêt à défendre son État ou à lutter pour la démocratie. Ni la démocratie ni « notre propre État » ne constituent un terrain propice à la lutte des classes, bien au contraire.
Le slogan du prolétariat ukrainien n’est pas « Gloire à l’Ukraine » (une Ukraine meilleure, plus démocratique, socialement plus juste, qui ne peut exister dans la réalité des rapports capitalistes) mais « Pas un ouvrier pour le front, pas un centime pris sur nos salaires ! »
Quelle solidarité ?
Nous ne pouvons comprendre le monde capitaliste et ses profondes contradictions sociales qu’à travers le prisme de la lutte prolétarienne, qui est et doit nécessairement être internationaliste. Le prolétariat, quel que soit le pays où il se trouve, quelles que soient les conditions auxquelles il est confronté, constitue une seule et même classe internationale, et par la logique des choses, il est confronté à un seul et même ennemi.
La bourgeoisie et ses idéologues (même s’ils s’appellent « anarchistes ») nient le caractère universel des conditions de lutte du prolétariat, en mettant l’accent sur les spécificités de telle ou telle situation.
La bourgeoisie tente de nous imposer le terrain sur lequel elle peut le mieux nous vaincre. En d’autres termes, la bourgeoisie fait « oublier » au prolétariat qu’il constitue la seule classe universelle et elle lui impose le terrain d’affrontement qui lui convient le mieux. Elle peut ainsi imposer le cadre de la guerre dans laquelle elle nous envoie : la force internationale unie de la bourgeoisie contre l’activité isolée de notre classe, confinée dans telle ou telle région. La politique bourgeoise pour le prolétariat, la politique sociale-démocrate, maintient le prolétariat de chaque pays à l’intérieur de ses frontières, transformant « l’internationalisme » de notre classe en collectes, pétitions, interpellations parlementaires et « solidarité » par le biais de virements bancaires et de campagnes de courriels de soutien. Cette forme d’activité est non seulement totalement inoffensive pour la bourgeoisie, mais elle transforme également la nécessité de l’action directe contre le capital en une collaboration avec la bourgeoisie.
Les anarchistes ne sont pas intéressés par ce type de « solidarité » avec les prolétaires (et pas avec le peuple) d’Ukraine, mais plutôt par le fait de travailler ensemble avec eux pour promouvoir la même lutte, les mêmes intérêts, la même communauté de lutte, partout dans le monde. A cette fausse « solidarité », nous opposons une vraie solidarité qui est le résultat d’une lutte commune.
Que dire en conclusion ?
Il faudrait dire à Wayne Price que les positions qu’il prend (pas seulement par rapport à la guerre en Ukraine) ne sont pas celles des anarchistes, mais celles des libéraux.
Et la Fédération anarchiste devrait décider s’il ne serait pas préférable de supprimer le mot « anarchiste » de son nom, car il est totalement incohérent avec les positions qu’elle défend. Aujourd’hui, l’AFed a plus d’un pied dans le camp des va-t-en-guerre qui soutiennent le massacre mutuel de prolétaires en Ukraine au nom de la défense d’une démocratie imaginaire, de l’autodétermination nationale et d’autres concepts complètement étrangers au prolétariat (et encore plus aux anarchistes).
Et si l’actuel conflit militaire s’étend au reste de l’Europe, l’AFed enverra-t-elle nos frères et sœurs à l’abattoir au nom de la même idéologie fallacieuse et essentiellement bourgeoise ?
Guerre de Classe [ GdC ] & Initiative Antimilitariste [ AMI-IAM ] – Mai 2023
«Новшества» в анархизме: «национальное самоопределение» и «совпадение интересов» с капиталом?!
Следующие строки являются кратким ответом на статью Уэйна Прайса, опубликованную на веб-сайте Чешской анархистской федерации (АФ). Задержку с нашим кратким ответом можно объяснить лишь тем, что мы долго не могли прийти в себя от текста “Are Anarchists Giving in to War Fever?” [«Анархисты поддаются военной лихорадке?» — изначально этот текст был опубликован на английском языке в сети Anarkismo]. Мы исходили из того, что даже такая программно разрозненная и путанная организация, как AФ, не может отступить хотя бы от основных принципов анархизма, поскольку он уже заложен в ее названии. Но мы ошибались.
В контексте войны в Украине, под видом ссылки на конкретные условия и критической поддержки, Уэйн Прайс (и опубликовавшая его текст АФ) пытаются внедрить в анархизм (который мы понимаем как революционное движение и часть общей борьбы пролетариата против диктатуры капитала) основные элементы буржуазной идеологии, находящиеся в прямом противоречии с анархистской программой освобождения человечества. Заметим, что эта программа не вытекает из текста того или иного теоретика-анархиста, а формировалась в оппозиции к капитализму, в борьбе с ним и как его отрицание.
Анархисты за нацию?
Кого именно поддерживают «анархисты» АФ в Украине? Уэйн Прайс пытается убедить нас, что речь идет об «угнетенной нации». Он заявляет, что «анархисты отвергают национализм, но не цель национального самоопределения (…), включая свободу народа выбирать, какую политическую систему он хочет (например, демократическое государство, централизованное государство или отсутствие государства вообще [анархию]) — и их свободу решать, какую экономическую систему они хотят (государственный социализм, капитализм, либертарный социализм)».
То, что «анархисты» оперируют понятием нации, для нас ново! До сих пор мы предполагали, что анархисты выступают против нации и ее материальных последствий, таких как национальное государство, национальное самоопределение, национальное единство и, в конечном счете, даже война между нациями. Революционные анархисты всегда занимали антинациональные позиции, и не без причины. Если мы утверждаем, что общественные отношения соответствуют стадии развития материального производства и также производят соответствующие этим общественным отношениям принципы, идеи и категории, то ясно, что и эти идеи, эти категории суть лишь исторические и преходящие продукты, которые возникают и исчезают. Такой идеей является и нация, искусственно созданное образование, исторический продукт развития производительных сил, послуживший буржуазии для осуществления ее революции и для установления ее господства. А также для того, чтобы приобщить к своему проекту пролетариат, разделить его на национальные государства, убедить его в том, что его интересы совпадают с интересами капиталистов той же национальности, чтобы можно было лучше управлять им физически и идеологически.
Нация есть искусственный союз эксплуатируемых и эксплуататоров. «Народная независимость, культура и национальная свобода», о которых говорит Уэйн Прайс, — это всего лишь территория, на которой буржуазия может эксплуатировать нас по своему желанию и заставить нас поверить, что если нас загоняет на работу рабовладелец, говорящий на нашем языке, нам более приемлемо будет на него вкалывать.
Становление пролетариата как класса постоянно подрывается конкуренцией между пролетариями как свободными и равными продавцами товаров, рабочей силы. Все идеологические, политические и военные силы укрепляют эту атомизацию, на которую опираются социальный мир и буржуазный порядок. Пролетариат распадается на народы, это буржуазное отрицание эксплуатируемых как универсальной сущности — как противостоящего капиталу класса. И это отрицание завершается в конце концов бойней в капиталистической войне.
Создание и существование национальных государств не устранило самой сути буржуазии — конкуренции, — которая заставляет группы буржуазию вести жестокое противостояние между собой и вступать в конфронтацию друг с другом на всех уровнях в вопросах распределения средств производства и рынков. Единство внутри буржуазии (например, внутри национального государства, международных договоров и т. д.) устанавливается для получения наилучших возможных условий в торговой войне (а также в войне классов). Это единство может в любой момент распасться на различные специфические фракции, которые будут отстаивать свои интересы во взаимных конфликтах.
Поэтому любой мир — это лишь фаза предстоящей войны. С другой стороны, всякое действие пролетариата, хотя бы частичное, в котором он действует ради себя и своих интересов, содержит в себе утверждение пролетариата и его борьбы за всеобщую социальную революцию.
Вот почему анархизм как революционное движение с самого начала выступает против отечества, нации и национальной борьбы и добивается уничтожения всех границ и наций. Революционные анархисты не поддерживают одну нацию против другой, пусть даже «более слабую», «захваченную» и «угнетенную». Революционные анархисты стоят на стороне пролетариата по обе стороны фронта.
Совпадение чьих интересов?
Тот факт, что некоторые «анархисты» борются за интересы украинского государства, Прайс объясняет неким временным «совпадением интересов западного империализма и украинского народа».
Если «анархисты» чувствуют, что их интересы «временно» пересекаются с интересами буржуазии, им следует серьезно задуматься, о каких интересах идет речь на самом деле. В случае с Россией и противостоящими ей западными державами речь идет о расширении сферы влияния и сохранении за Украиной статуса буферной зоны.
Насколько мы знаем, анархисты, как часть движения нашего класса, всегда были и остаются заинтересованы в осуществлении социальной революции. В осуществлении интересов угнетенного класса, освобождении его от ига капитализма, реализацией настоящей общности человечества.
Так в чем же совпадение интересов?
Точно так же, как не в интересах пролетариата строить новые фабрики (на которых он будет обменивать свою жизненную энергию на грязь и пот за скудную заработную плату, способствуя не только обогащению конкретного капиталиста-собственника, но прежде всего воспроизводству всех общественных отношений капитала, которые его порабощают), не в его интересах и защита национальных границ, целостности территории, демократии или «прав человека», которые служат лишь рамками для его эксплуатации и инструментом контроля.
Уэйн Прайс ссылается на пример «Друзей Дуррути». Но он нисколько не понял их критики единого фронта. Ведь единый фронт, который критиковали «Друзья Дуррути», — это не только единая формальная организация, участие анархистов в правительстве или сотрудничество с той или иной партией, но и неформальный союз, единый курс борьбы за буржуазную программу и во имя ее, отход от программе пролетариата и откладывание ее на время «после войны», т. е. как раз упомянутое выше единство интересов.
Действительно, «Друзья Дуррути» не требовали ухода анархистов с фронта, но это оказалось решающей ошибкой с исторической точки зрения. В то время как пролетарии Арагонского фронта думали, что своей борьбой они защищают идущую социальную революцию против фашистов, демократические антифашистские партии осуществляли контрреволюцию в тылу. Иными словами, вместо того, чтобы мерзнуть в окопах и страдать от нехватки припасов и боеприпасов, анархисты Испании должны были отправиться в Барселону и Мадрид, чтобы дать отпор силам, которые под прикрытием единого антифашистского фронта шаг за шагом восстанавливали господство капитала. Испанская революция потерпела поражение как от рук фашистов, так и именно — и прежде всего — от рук «демократических партий», подготовивших для них почву.
Сейчас в Украине нет пролетарской революции, и пролетарии на фронте гибнут, вне всякого сомнения, только за буржуазное государство и его интересы. Поэтому мы не можем не повторить то, на что многие указывали до нас. Пролетариат не заинтересован ни в защите своего государства, ни в борьбе за демократию. Ни демократия, ни «наше собственное государство» не являются почвой, более благоприятной для классовой борьбы, — как раз наоборот.
Лозунг украинского пролетариата — не «Слава Украине» (лучшей, более демократической, социально справедливой и вообще такой, которая не может существовать в реальности капиталистических отношений), а «Ни одного человека с фабрик, ни одного гроша из заработной платы!»
Какая солидарность?
Мы можем понять капиталистический мир и его глубокие социальные противоречия только через призму пролетарской борьбы, которая является и обязательно должна быть интернационалистской. Пролетариат, в какой бы стране и в каких бы условиях он ни находился, составляет один-единственный интернациональный класс и по логике вещей противостоит одному и тому же врагу.
Буржуазия и ее идеологи (пусть даже они красиво именуют себя «анархистами») отрицают универсальный характер условий борьбы пролетариата, подчеркивая особенности той или иной ситуации.
Буржуазия пытается навязать нам ту почву, на которой она может лучше всего победить нас. Другими словами, буржуазия позволяет пролетариату «забыть», что он составляет единственный всеобщий класс, и навязывает ему наиболее удобное для неё поле противостояния. Таким образом, она может диктовать рамки той войны, на которую она нас направляет: международная объединенная сила буржуазии против изолированных действий нашего класса, ограниченных той или иной областью. Буржуазная политика для пролетариата, социал-демократическая политика удерживает пролетариат каждой страны в своих границах, превращая «интернационализм» нашего класса в сборы, петиции, парламентские запросы и «солидарность» посредством банковских переводов и поддерживающих электронных писем. Эта форма деятельности не только совершенно безобидна для буржуазии, но и превращает необходимость прямого действия против капитала в сотрудничество с буржуазией.
Анархистов интересует не такого рода «солидарность» с пролетариями (не народом) в Украине, а, напротив, работа вместе с ними для продвижения той же борьбы, тех же интересов, той же общности борьбы во всем мире. Этой ложной «солидарности» мы противопоставляем реальную солидарность, являющуюся результатом общей борьбы.
Что сказать в заключение?
Кто-то должен сказать Уэйну Прайсу, что позиции, которые он занимает (не только в отношении войны на Украине), — это позиции не анархистские, а либеральные. И Анархистская Федерация должна решить, не следует ли ей исключить слово «анархист» из своего названия, так как оно совершенно не соответствует занимаемым ею позициям. Сегодня АФ двумя ногами стоит в лагере поджигателей войны, поддерживающих взаимную резню пролетариев в Украине во имя защиты мнимой демократии, национального самоопределения и прочих концепций, совершенно чуждых пролетариату (и уж тем более анархистам).
И если нынешний военный конфликт распространится на остальную Европу, не отправит ли AФ наших братьев и сестер на бойню во имя той же ошибочной и по существу буржуазной идеологии?
Классовая война и Антимилитаристская инициатива – Май 2023 г.
- Русский перевод: https://www.aitrus.info/node/6084/
Was gibt es Neues im „Anarchismus“? Nationale Selbstbestimmung und die Übereinstimmung von Interessen mit dem Kapital?!
Die folgenden Zeilen sind eine kurze Antwort auf einen Artikel von Wayne Price, der auf der Website der Czech Anarchist Federation (AFed) veröffentlicht wurde. Die Verzögerung unserer kurzen Antwort lässt sich nur dadurch erklären, dass wir lange gebraucht haben, um uns von dem Text „Are Anarchists Giving in to War Fever?“ [ursprünglich wurde dieser Text auf Englisch im Anarkismo-Netzwerk veröffentlicht] zu erholen. Wir gingen davon aus, dass selbst eine programmatisch so disparate und verwirrte Organisation wie AFed zumindest nicht von den Grundprinzipien des Anarchismus abweichen kann, da sie diese ja bereits in ihrem Namen trägt. Aber wir haben uns geirrt.
Im Kontext des Krieges in der Ukraine versuchen Wayne Price (und sein Herausgeber AFed) unter dem Deckmantel besonderer Bedingungen und kritischer Unterstützung grundlegende Elemente der bourgeoisen Ideologie in den Anarchismus (den wir für eine revolutionäre Bewegung und Teil des allgemeinen Kampfes des Proletariats gegen die Diktatur des Kapitals halten) einzuführen, die in direktem Widerspruch zum anarchistischen Programm für die Emanzipation der Menschheit stehen. Dieses Programm entstammt nicht aus dem Text dieser oder jener Anarchistin und Anarchist, sondern wurde in Opposition zum Kapitalismus, im Kampf gegen ihn und als seine Negation entwickelt.
Anarchistinnen und Anarchisten für die Nation?
Wen genau unterstützen die „Anarchistinnen und Anarchisten“ der AFed in der Ukraine? Wayne Price versucht, uns davon zu überzeugen, dass es die „unterdrückte Nation“ ist. Er erklärt: „Anarchistinnen und Anarchisten lehnen den Nationalismus ab, aber nicht das Ziel der nationalen Selbstbestimmung (…) einschließlich der Freiheit eines Volkes, das politische System zu wählen, das sie wollen (z. B. einen demokratischen Staat, einen zentralisierten Staat oder gar keinen Staat [Anarchie]) – und ihre Freiheit zu entscheiden, welches ökonomische System sie wollen (Staatssozialismus, Kapitalismus, libertärer Sozialismus).“
Dass „Anarchistinnen und Anarchisten“ mit dem Begriff der Nation operieren, ist neu für uns! Denn bisher sind wir davon ausgegangen, dass Anarchistinnen und Anarchisten gegen die Nation und ihre materiellen Folgen wie der Nation-Staat, die nationale Selbstbestimmung, die nationale Einheit und letztlich sogar gegen den Krieg zwischen den Nationen sind.
Revolutionäre Anarchistinnen und Anarchisten haben schon immer antinationale Positionen vertreten, und das aus gutem Grund. Wenn wir argumentieren, dass die gesellschaftlichen Verhältnisse dem Entwicklungsstand der materiellen Produktion entsprechen und auch Prinzipien, Ideen und Kategorien hervorbringen, die diesen gesellschaftlichen Verhältnissen entsprechen, dann ist klar, dass auch diese Ideen, diese Kategorien, nur historische und vergängliche Produkte sind, die erscheinen und verschwinden. Eine solche Idee ist auch die Nation, ein künstlich geschaffenes Gebilde, ein historisches Produkt der Entwicklung der Produktivkräfte, das der Bourgeoisie dazu diente, ihre Revolution durchzuführen, ihre Herrschaft zu etablieren. Und auch, um das Proletariat an ihr Projekt zu binden, es in Nation-Staaten aufzuteilen und es davon zu überzeugen, dass seine Interessen mit denen der Kapitalisten derselben Nationalität identisch sind, damit sie es physisch und ideologisch besser kontrollieren kann.
Die Nation ist ein künstliches Bündnis der Ausgebeuteten und der Ausbeuter. Die „Unabhängigkeit, Kultur und nationale Freiheit des Volkes“, die sich Wayne Price ausdenkt, ist nur ein Terrain, auf dem uns die Bourgeoisie nach Belieben ausbeuten und uns glauben machen kann, dass unsere Arbeit erträglicher ist, wenn wir von einem Sklavenhalter, der unsere Sprache spricht, zur Arbeit gejagt werden.
Die Etablierung des Proletariats als Klasse wird ständig durch die Konkurrenz zwischen Proletariern als freie und gleichberechtigte Verkäufer von Waren, von Arbeitskraft, unterminiert. Alle ideologischen, politischen und militärischen Kräfte festigen diese Atomisierung, auf die sich der soziale Frieden und die bourgeoise Ordnung stützen. Das Proletariat zerfällt in das Volk, diese bourgeoise Negation des Ausgebeuteten als universelles Wesen, als eine Klasse, die im Antagonismus zum Kapital steht. Und diese Negation gipfelt schließlich in dem Massaker im kapitalistischen Krieg.
Die Gründung und Existenz von Nation-Staaten hat das eigentliche Wesen der Bourgeoisie – die Konkurrenz – nicht beseitigt, die die Bourgeois dazu zwingt, sich in Bezug auf die Verteilung der Produktionsmittel und Märkte auf allen Ebenen brutal zu bekämpfen und zu konfrontieren. Die Einheit innerhalb der Bourgeoisie (z. B. innerhalb eines Nation-Staats, internationaler Abkommen usw.) wird hergestellt, um die bestmöglichen Bedingungen im Handelskrieg (und auch im Klassenkrieg) zu erhalten. Diese Einheit kann jederzeit in verschiedene spezifische Fraktionen zerbrechen, die ihre Interessen in gegenseitigen Konflikten durchsetzen werden.
Daher ist jeder Frieden nur eine Phase eines bevorstehenden Krieges. Andererseits enthält jede Aktion des Proletariats – wie partiell auch immer -, in der es für sich und seine Interessen handelt, eine Bestätigung des Proletariats und seines Kampfes für die allgemeine soziale Revolution.
Deshalb wendet sich der Anarchismus als revolutionäre Bewegung von Anfang an gegen das Vaterland, die Nation und den nationalen Kampf und strebt die Abschaffung aller Grenzen und Nationen an. Revolutionäre Anarchistinnen und Anarchisten unterstützen keine Nation gegen eine andere, weder „die schwächere“ noch „die überfallene“ noch „die unterdrückte“. Revolutionäre Anarchistinnen und Anarchisten stehen auf der Seite des Proletariats auf beiden Seiten der Front.
Die Übereinstimmung von wessen Interessen?
Price erklärt die Tatsache, dass einige „Anarchistinnen und Anarchisten“ für die Interessen des ukrainischen Staates kämpfen, mit einer Art vorübergehender „Interessensübereinstimmung zwischen dem westlichen Imperialismus und dem ukrainischen Volk.“
Wenn „Anarchistinnen und Anarchisten“ das Gefühl haben, dass sich ihre Interessen „vorübergehend“ mit denen der Bourgeoisie überschneiden, sollten sie ernsthaft überlegen, um welche Interessen es eigentlich geht. Im Falle Russlands und der westlichen Mächte, die sich ihm entgegenstellen, geht es um die Ausweitung der Einflusssphäre und die Aufrechterhaltung des Status der Ukraine als Pufferzone.
Soweit wir wissen, ging und geht es den Anarchistinnen und Anarchisten als Teil unserer Klassenbewegung um die Herbeiführung einer sozialen Revolution. Um die Verwirklichung der Interessen der unterdrückten Klasse, um ihre Befreiung vom Joch des Kapitalismus, um dieVerwirklichung einer echten menschlichen Gemeinschaft.
Was ist also die Übereinstimmung der Interessen?
Genauso wenig wie es im Interesse des Proletariats liegt, neue Fabriken zu bauen (in denen es seine Lebensenergie in Schmutz und Schweiß für einen Hungerlohn eintauscht und damit nicht nur zur Bereicherung eines bestimmten Kapitalbesitzers, sondern vor allem zur Reproduktion des gesamten sozialen Kapitalverhältnisses beiträgt, das es versklavt), liegt es auch nicht in seinem Interesse, nationale Grenzen, die Unversehrtheit des Territoriums, die Demokratie oder die Menschenrechte zu verteidigen, die nur einen Rahmen für seine Ausbeutung und ein Instrument der Kontrolle darstellen.
Wayne Price beruft sich auf das Beispiel der Freunde von Durruti (A.d.Ü., eigentlich ‚Agrupación de los Amigos de Durruti‘ auf Spanisch). Aber er hat deren Kritik an der Einheitsfront nicht im Geringsten verstanden. Denn die Einheitsfront, die die Freunde Durrutis kritisieren, ist nicht nur eine einheitliche formale Organisation, die Beteiligung von Anarchistinnen und Anarchisten an der Regierung oder die Zusammenarbeit mit dieser oder jener Partei, sondern auch ein informelles Bündnis, ein einheitlicher Kampfkurs für und im Namen des bourgeoisen Programms, ein Verzicht auf das Programm des Proletariats und dessen Verschiebung auf die Zeit „nach dem Krieg“, also genau die oben erwähnte Einheit der Interessen.
Zwar forderten die Freunde Durrutis nicht den Rückzug der Anarchistinnen und Anarchisten von der Front, doch dies erwies sich aus historischer Sicht als entscheidender Fehler. Während die Proletarier an der aragonischen Front glaubten, mit ihrem Kampf die laufende soziale Revolution gegen die Faschisten zu verteidigen, führten die demokratischen antifaschistischen Parteien im Hinterland eine Konterrevolution durch. Mit anderen Worten: Anstatt in den Schützengräben zu frieren und unter dem Mangel an Vorräten und Munition zu leiden, hätten die Anarchistinnen und Anarchisten Spaniens nach Barcelona und Madrid gehen sollen, um die Kräfte zu bremsen, die unter dem Deckmantel einer vereinigten antifaschistischen Front die Herrschaft des Kapitals Schritt für Schritt wiederherstellten. Die spanische Revolution wurde sowohl von den Faschisten als auch und vor allem von den demokratischen Parteien, die ihnen den Boden bereitet hatten, besiegt.
Jetzt gibt es keine proletarische Revolution in der Ukraine, und die Proletarier an der Front sterben unbestreitbar nur für den bourgeoisen Staat und seine Interessen. Deshalb können wir nur wiederholen, worauf viele vor uns hingewiesen haben. Das Proletariat hat kein Interesse daran, seinen Staat zu verteidigen oder für die Demokratie zu kämpfen. Weder die Demokratie noch „unser eigener Staat“ sind ein Terrain, das dem Klassenkampf förderlich ist – ganz im Gegenteil.
Die Losung des ukrainischen Proletariats lautet nicht „Ruhm für die Ukraine“ (eine bessere, demokratischere, sozial gerechtere und überhaupt eine, die es in der Realität der kapitalistischen Verhältnisse nicht geben kann), sondern „Kein Mensch aus der Fabrik, kein Pfennig aus dem Lohn!“
Welche Solidarität?
Wir können die kapitalistische Welt und ihre tiefen sozialen Widersprüche nur durch die Perspektive des proletarischen Kampfes verstehen, der notwendigerweise internationalistisch ist und sein muss. Das Proletariat, egal in welchem Land es sich befindet und mit welchen Bedingungen es konfrontiert ist, bildet eine einzige internationale Klasse und hat es mit ein und demselben Feind zu tun, das liegt in der Logik der Sache.
Die Bourgeoisie und ihre Ideologen (auch wenn sie sich schön „ Anarchistinnen und Anarchisten“ nennen) leugnen den universellen Charakter der Kampfbedingungen des Proletariats, indem sie die Besonderheiten dieser oder jener Situation betonen.
Die Bourgeoisie versucht, uns das Terrain aufzudrängen, auf dem sie uns am besten besiegen kann. Mit anderen Worten: Die Bourgeoisie lässt das Proletariat „vergessen“, dass es die einzige universelle Klasse ist, und zwingt ihm das Terrain der Konfrontation auf, das ihr am besten passt. Auf diese Weise kann sie den Rahmen des Krieges diktieren, in den sie uns schickt: die internationale vereinte Kraft der Bourgeoisie gegen die isolierte Aktivität unserer Klasse, die sich auf dieses oder jenes Gebiet beschränkt. Die bourgeoise Politik für das Proletariat, die sozialdemokratische Politik, hält das Proletariat eines jeden Landes innerhalb seiner Grenzen und verwandelt den „Internationalismus“ unserer Klasse in Sammelaktionen, Petitionen, parlamentarische Interpellationen und „Solidarität“ durch Überweisungen und unterstützende E-Mails. Diese Form der Aktivität ist nicht nur völlig harmlos für die Bourgeoisie, sondern verwandelt auch die Notwendigkeit direkter Aktionen gegen das Kapital in Kollaboration mit der Bourgeoisie.
Anarchistinnen und Anarchisten sind nicht an dieser Art von „Solidarität“ mit den Proletarierinnen und Proletariern (nicht mit dem Volk) in der Ukraine interessiert, sondern daran, mit ihnen zusammenzuarbeiten, um denselben Kampf, dieselben Interessen, dieselbe Kampfgemeinschaft auf der ganzen Welt zu fördern. Dieser falschen „Solidarität“ setzen wir eine echte Solidarität entgegen, die das Ergebnis eines gemeinsamen Kampfes ist.
Was soll man zum Schluss sagen?
Jemand sollte Wayne Price sagen, dass die Positionen, die er vertritt (nicht nur in Bezug auf den Krieg in der Ukraine), nicht die von Anarchistinnen und Anarchisten sind, sondern die von Liberalen.
Und die Anarchistische Föderation sollte sich überlegen, ob sie nicht das Wort „anarchistisch“ aus ihrem Namen streichen sollte, da es völlig unvereinbar mit den Positionen ist, die sie vertritt. Heute steht die AFed mit mehr als einem Fuß im Lager der Kriegstreiber, die das gegenseitige Massaker an Proletariern in der Ukraine im Namen der Verteidigung einer imaginären Demokratie, der nationalen Selbstbestimmung und anderer Konzepte unterstützen, die dem Proletariat (und erst recht den Anarchisten) völlig fremd sind.
Und wenn sich der gegenwärtige Kriegskonflikt auf das übrige Europa ausweitet, wird die AFed dann vielleicht unsere Brüder und Schwestern im Namen der gleichen fehlgeleiteten und im Wesentlichen bourgeoisen Ideologie zur Schlachtbank schicken?
Klassenkrieg/Class War/Tridni Valka [ CW ] & Antimilitaristische Initiative [ AMI ] – Mai 2023
Nové v „anarchismu“? Národní sebeurčení a shoda zájmů s kapitálem?!
Následující řádky jsou krátkou odpovědí na článek Wayna Price zveřejněného na webu AFed. Zpoždění, s jakým naše stručná reakce přichází můžeme čtenářům vysvětlit pouze tím, že jsme se z textu „Propadají anarchisté válečné horečce?“ nemohli dlouho vzpamatovat. Měli jsme za to, že ani tak programaticky nesourodá a pomatená organizace jakou je Afed se nemůže odklonit alespoň od základních principů anarchismu, když už ho má v názvu. Ale mýlili jsme se.
V souvislosti s válkou na Ukrajině, pod rouškou specifických podmínek a kritické podpory se Wayne Price (a jeho vydavatel AFed) snaží do anarchismu (který chápeme jako revoluční hnutí a součást všeobecného boje proletariátu proti diktatuře kapitálu) vnést zásadní prvky buržoazní ideologie, které jsou v přímém rozporu s anarchistickým programem emancipace lidstva. Přičemž podotýkáme, že tento program nevychází z textu toho či onoho textu takového či makového anarchistického teoretika, ale zformoval se v opozici vůči kapitalismu, v boji proti němu a jako jeho negace.
Anarchisté pro národ?
Koho vlastně „anarchisté“ z AFed na Ukrajině podporují? Wayn Price se nás snaží přesvědčit, že „utlačovaný národ“. Prohlašuje, že: „Anarchisté odmítají nacionalismus, nikoli však cíl národního sebeurčení (…) zahrnující svobodu národa zvolit si, jaký politický systém chce (např. demokratický stát, centralizovaný stát nebo žádný stát [anarchii]) – a jeho svoboda rozhodnout se, jaký ekonomický systém chce (státní socialismus, kapitalismus, libertinský socialismus).“
To, že „anarchisté“ operují s pojmem národa, je pro nás novinka! Až do teď jsme totiž měli za to, že anarchisté se staví proti národovectví a jeho materiálním důsledkům jakými jsou národní stát, národní sebeurčení, národní jednota a v konečném důsledku právě i válka mezi národy.
Revoluční anarchisté vždy zastávali proti-národní postoje, a to z dobrého důvodu. Jestliže se shodujeme, že společenské vztahy odpovídají stupni vývoje materiální výroby a vytvářejí také principy, ideje, a kategorie podle těchto společenských vztahů, pak je jasné, že i tyto ideje, tyto kategorie jsou jen historické a přechodné produkty, které se tvoří a zanikají. Takovou idejí je i národ, uměle vytvořená entita, historický produkt vývoje výrobních sil, který buržoazii posloužil k uskutečnění její revoluce, k ustavení jejího panství. A také k tomu, aby ke svému projektu připoutala proletariát, aby ho rozdělila do národních států, aby ho přesvědčila, že jeho zájmy jsou totožné se zájmy kapitalistů stejné národnosti, aby ho mohla fyzicky i ideologicky lépe kontrolovat.
Národ je umělou aliancí vykořisťovaných a vykořisťovatelů. Ona „nezávislost, kultura a národní svoboda nějakého národa“, s kterou přichází Wayne Price je jen terén, na kterém nás může buržoazie po libosti vykořisťovat a utvrzovat nás v přesvědčení, že honí-li nás do práce otrokář, který mluví našim jazykem, je naše dřina snesitelnější.
Ustavení proletariátu jako třídy neustále podrývá vzájemná konkurence proletářů coby svobodných a navzájem si rovných prodejců zboží, pracovní síly. Všechny ideologické, politické a vojenské síly upevňují tuto atomizaci, na níž spočívá sociální smír a buržoazní řád. Proletariát se rozpadá na lid, tuto buržoazní negaci vykořisťovaných jakožto univerzální bytosti, jako třídy stojící v antagonismu ke kapitálu. A tato negace v konečném důsledku rovině vrcholí masakrem v kapitalistické válce.
Ustavení a existence národních států neodstranilo samotnou podstatu buržoazie – konkurenci – která buržuje nutí brutálně se stavět proti sobě navzájem a vzájemně se konfrontovat na všech rovinách ohledně rozdělení výrobních prostředků a trhů. Jednota uvnitř buržoazie (třeba v rámci národního státu, mezinárodních dohod atd) se ustavuje proto, aby v obchodní válce (a také třídní válce ) získala co nejlepší podmínky. Tato jednota se kdykoli může rozpadnout na různé specifické frakce, které budou prosazovat své zájmy ve vzájemných střetech.
Proto je každý mír jen fází blížící se války. Naproti tomu každá akce proletariátu – jakkoli dílčí – v níž jedná sám za sebe a své zájmy obsahuje potvrzení proletariátu a jeho boje za všeobecnou sociální revoluci.
Proto se anarchismus jakožto revoluční hnutí od počátku staví proti vlasti, národu a národnímu boji a usiluje o zrušení všech hranic a národů. Revoluční anarchisté nepodporují jeden národ proti druhému, ani „ten slabší“, ani „ten napadený“ ani „ten utlačovaný“. Revoluční anarchisté stojí na straně proletariátu na obou stranách fronty.
Shoda čích zájmů?
Price vysvětluje fakt, že někteří „anarchisté“ bojují za zájmy ukrajinského státu jakousi dočasnou „shodou zájmů mezi západním imperialismem a ukrajinským lidem“.
Pokud mají “anarchisté” pocit, že se jejich zájmy “dočasně“ protínají se zájmy buržoazie, měli by se vážně zamyslet nad tím, o jaké zájmy tu vlastně jde. V případě Ruska a proti němu stojících západních mocností jde o rozšíření sféry vlivu respective udržení statu Ukrajiny jakožto nárazníkového pásma.
Pokud je nám známo, anarchistům, coby součásti hnutí naší třídy, jde a vždycky šlo o uskutečnění sociální revoluce. O realizaci zájmů utlačované třídy, o její osvobození z pod jha kapitalismu o uskutečnění skutečné lidské komunity.
Tak jakápak shoda zájmů?
Stejně jako není v zájmu proletariátu budouvání nových továren (v kterých bude svou životní energii ve špíně a potu vyměňovat za nuzáckou mzdu a přispívat nejen k bohatnutí konkrétného kapitalisty – majitele, ale především reprodukovat celý sociální vztah kapitálu, který ho zotročuje), tak v jeho zájmu není ani obrana národních hranic, celistvosti území, demokracie nebo lidských práv, které jsou jen rámcem jeho vykořisťování a nástrojem kontroly.
Wayne Price se ohání příkladem Přátel Durrutiho. Ale jejich kritiku jednotné fronty ani v nejmenším nepochopil. Jednotná fronta, kterou PD kritizují přece není jen jednotná formální organizace, účast anarchistů ve vládě či kolaborace s tou či onou stranou, ale i aliance neformální, jednotný postup boje za a ve jménu buržoazního programu, rezignace na program proletariátu a jeho odkládání na dobu „po válce“, tedy právě ona shoda zájmů, o níž byla řeč výše.
Přátelé Durrutiho skutečně nepožadovali stažení anarchistů z fronty, což se ale z historického hlediska ukázalo jako rozhodující chyba. Zatímco proletáři na Aragonské frontě se domnívali, že svým bojem hájí probíhající sociální revoluci proti fašistům, demokratické antifašistické strany uskutečňovaly kontrarevoluci v zázemí. Jinými slovy, místo toho, aby špaňelští anarchisté mrzli v zákopech a trpěli nedostatkem zásob i munice, měli se raději vydat do Barcelony a Madridu zatočit se silami, které pod rouškou jednotné antifašistické fronty krok za krokem obnovovaly panství kapitálu. Španělskou revoluci porazili jak fašisté, tak právě a především demokratické strany, které jim připravily terén.
Na Ukrajině nyní žádná proletářská revoluce neprobíhá a proletáři na frontě bez diskuze umírají jen a jen za buržoazní stát a jeho zájmy. Proto nemůžeme než opakovat, co už mnozí zdůraznili před námi. Proletariát nemá žádný zájem, aby bránil svůj stát nebo aby bojoval za demokracii. Demokracie ani „náš vlastní stát“ není terén, který by byl třídnímu boji příznivější – právě naopak.
Heslem ukrajinského proletariátu není „Sláva Ukrajině“ (lepší, demokratičtější, sociálně spravedlivé a vůbec takové, jaká v realitě kapitalistických vztahů vůbec nemůže existovat), ale „Ani muže ze závodu, ani halíř ze mzdy!“
Jakou solidaritu?
Kapitalistický svět a jeho hluboké sociální rozpory můžeme pochopit pouze optikou proletářského boje, který je a nutně musí být internacionalistický. Proletariát, ať už se nachází v jakékoli zemi, ať čelí jakýmkoli podmínkám tvoří jednu jedinou mezinárodní třídu a z logiky věci stojí proti jednomu stejnému nepříteli.
Buržoazie a její ideologové (i když si nakrásně mohou říkat „anarchisté“) spočívá právě v popírání univerzálního charakteru podmínek boje proletariátu, ve zdůrazňování specifik té či oné situace.
Buržoazie se nám snaží vnutit terén, na kterém nás může nejlépe porazit. Jinými slovy, buržoazie nechává proletariát „zapomenout“, že tvoří jedinou univerzální třídu, a vnucuje mu terén konfrontace, který jí nejlépe vyhovuje. Tak nám může diktovat rámec války, kam nás posílá: mezinárodní sjednocenou sílu buržoazie proti izolované aktivitě naší třídy, omezené na tu či onu oblast. Buržoazní politika pro proletariát, sociálně-demokratická politika, drží proletariát každé země v mezích jejích hranic, transformuje „internacionalismus“ naší třídy do sbírek, petic, parlamentních interpelací a „solidarity“ prostřednictvím bankovních převodů a podpůrných emailů. Taková forma aktivity je nejen pro buržoazii naprosto neškodná, ale také transformuje potřebu přímé akce proti kapitálu ve spolupráci s buržoazií.
Anarchistům nejde o tento druh „solidarity“ s proletáři (nikoli s lidem) na Ukrajině, ale spíše o to, abychom společně s nimi prosazovali stejný boj, stejné zájmy, komunitu boje, a to na celém světě. Proti této falešné „solidaritě“ stavíme skutečnou solidaritu, která je výsledkem společného boje.
Co říci závěrem?
Waynu Priceovi by měl někdo sdělit, že postoje, které zastává (nejen ve vztahu k válce na Ukrajině) nejsou postoje anarchistů, ale liberálů.
A Anarchistická federace by se měla rozhodnout, zda by nebylo lepší vzdát se slova „anarchistická“ ve svém názvu, protože to absolutně neodpovídá postojům, které zastává. Dnes stojí Afed více než jednou nohou v táboře válečných štváčů, kteří ve jménu obrany imaginární demokracie, národního sebeurčení a dalších konceptů, které jsou proletariátu (a tím spíš anarchistům) naprosto cizí, podporují vzájemný masakr proletářů na Ukrajině.
A rozšíří-li se současný válečný konflikt i na zbytek Evropy, bude snad na jatka ve jménu téže pomýlené a ve své podstatě buržoazní ideologie posílat i naše bratry a sestry?!
- Třídní válka [ TV ] & Antimilitaristická iniciativa [ AMI ] – květen 2023