Mír chýším, válku palácům

Invaze ruských vojsk na Ukrajinu byla šokem pro každého, kdo není nemocný vlastenectvím, přinejmenším v jeho posledním, smrtelném stádiu. Ti, kdo netrpí ideologickou amnézií, však dobře vědí, že války v takzvaném postsovětském prostoru neustaly už více než 30 let. Začaly plíživým a posléze právně vynuceným rozdělením Sovětského svazu mezi soupeřící frakce a klany vládnoucí oligarchie. Od té doby nebylo jediného roku, kdy by nevypukl ozbrojený konflikt a neprolila se krev v tom či onom koutě tohoto obrovského světa.

Už tehdy, před třemi desetiletími, bylo jasné, že bandité u moci, kteří si mezi sebe rozdělili obrovská území a zdroje na šestině planety, nespočinou v tom, čeho se zmocnili, a začne mezi nimi divoký, nelítostný a krutý boj o přerozdělení již vymezených “lovišt”, na nichž budou moci volně týrat, utlačovat a vykořisťovat své poddané. Jako obvykle se vládnoucí kruhy po ohrazení svých majetků a jejich zformování do podoby států pustily do budování národů, tedy do sjednocování zotročených poddaných, sjednocování ovládaných, jejich výchovy v duchu jednoty s vlastními pány a úcty k pánům. Zároveň se pustily také do pronásledování, odříznutí i diskriminace všech, kteří se z toho či onoho důvodu do nové konstrukce nehodili, včetně jazykových či kulturních menšin, migrantů, cizinců atd. Ti “druzí” byli prohlášeni za “peklo”, abychom použili Sartrův výraz.

Státy vytvořily a rozčlenily společenství pomocí národních idejí, které byly lidem indoktrinovány a vtloukány do hlav. Divoký, brutální nacionalismus se stal vynikajícím prostředkem k udržení a legitimizaci panství vládnoucích kast a univerzálním prostředkem k mobilizaci mas, připravujícím je zabíjet a umírat pro své pány. Tento obraz, typický prokaždý státní útvar, jsme mohli přinejmenším v posledních 200 či 300 letech vidět na troskách rozdělené Unie ve všech nástupnických zemích, bez ohledu na to, za jakou formu vlády se skrývaly – demokratickou či otevřeně autoritářskou – a bez ohledu na to, jakou ideologii hlásaly.

Spory vládnoucích, podobně jako války středověkých feudálů, jsou vždy doprovázeny indoktrinací vlastních otroků a nevolníků, aby byli hrdí na své “právo” bojovat a umírat za svého pána – proti otrokům a nevolníkům sousedního pána. V dnešní společnosti má tato “hrdost” podobu vlastenectví. Utiskovaná a vykořisťovaná dělnická třída musí uvěřit, že to nejsou její páni, kdo bojuje o vlastnictví, moc, majetek a zdroje, ale že jde o “národní” nebo “etnický” konflikt, “imperiální okupaci” nebo “národně osvobozenecký odboj”…

Opakuji: obyvatelé pověstné “jedné šestiny” planety už viděli dost těchto krvavých bojů buržoazně-nominokratických oligarchických elit se všemi jejich odpornými důsledky: v Karabachu a Abcházii, Osetii a Podněstří, Tádžikistánu a Čečensku, Zakavkazsku, Donbasu, na Krymu… a na mnoha dalších místech. Neexistoval téměř žádný postsovětský stát, který by se během těchto desetiletí nezapojil do toho či onoho ozbrojeného konfliktu. Takže rusko-ukrajinská válka pro nás v tomto ohledu není ničím novým. A přesto se poprvé dva velké státy – dva mocné parazitické aparáty, které vyrostly jako jedovaté houby na troskách bývalého Sovětského svazu – dostaly do otevřeného ozbrojeného konfliktu. Je to poprvé, co válka mezi vládnoucími frakcemi nabyla takových rozměrů a je doprovázena tak velkým krveprolitím.

Státoprávní přístup hlásá, že ve válce je vždy vinen ten, kdo vystřelil jako první, tj. “zaútočil” a “dopustil se agrese”. Pro ty, kdo chápou, že právo je pouze zájmem vládnoucích tříd, který se promítá do zákonů a smluv, je však věc mnohem složitější. Ten, kdo eskalaci situace způsobil a stiskl spoušť jako první, samozřejmě nemá žádnou omluvu. To však neznamená, že druhý, “bránící se” stát je nevinný. Každý stát je parazitickým výhonkem sloužícím zájmům těch, kdo mají politickou a ekonomickou moc. Každý stát ze své podstaty usiluje o rozšíření své moci i kontroly a snaží se o to, jak nejlépe umí. Jiná věc je, že někdy tuto moc dočasně nemá. To však nic a nijak nevypovídá o jeho údajné “lidskosti” či “humánnosti”.

Ve válkách mezi státy neexistuje a nemůže existovat “právo” – existují pouze viníci: vládnoucí kruhy všech válčících států, a to jak “útočících”, tak “bránících se”. Války vyvolává jejich touha rozšířit nebo udržet si půdu, zdroje, majetek a moc, které ovládají. A právě tyto výhody a výsady hájí, přičemž nutí obyčejné lidi prolévat krev – svou i cizí. Utiskovaným a vykořisťovaným pracujícím lidem je nakonec úplně jedno, jakým jazykem mluví jejich pán a šéf i v jakém hlavním městě sedí. Tak tomu bylo vždy a všude. Tak tomu bylo za první i druhé světové války. V zásadě je tomu tak i dnes.

Dnešní rusko-ukrajinská válka – pokud se na ni podíváme na regionální úrovni – je pouze pokračováním boje mezi vládnoucími kastami postsovětských států o nové rozdělení postsovětského prostoru. Navzdory rozšířenému mýtu se Sovětský svaz nezhroutil v důsledku lidových osvobozeneckých hnutí, ale v důsledku akcí části vládnoucí nomenklatury, která si mezi sebou rozdělila území a zóny vlivu, když se ukázalo, že její obvyklé a zavedené metody nadvlády jsou v krizi. Od počátečního rozdělení, které vycházelo z tehdejšího rozložení sil, probíhá v postsovětském prostoru neustálý boj o přerozdělení území a zdrojů, jehož výsledkem jsou neustálé války. Vládnoucí třídy všech postsovětských států (všechny jsou v různé míře potomky sovětské nomenklatury nebo jejich nástupců) si přitom osvojily militantní nacionalismus v ideologii, neoliberalismus v ekonomice a autoritářské metody vládnutí v politice. A ve svých metodách násilného budování “národů”, provádění unifikace a odříznutí menšin se všechny tyto státy navzájem zrcadlí: Kreml, který prohlašuje “ruský národ” za “státotvorný” (a všechny ostatní za občany druhé kategorie), Kyjev, který provádí násilnou “ukrajinizaci”, pobaltské státy, které zbavují občanských práv až třetinu a více svých obyvatel, tzv. “ruskojazyční” atd. Někteří si chtějí ponechat to, co dosud ukořistili a uloupili. Jiní to chtějí rozmnožit, protože se jim naskytla příležitost. A zde se vše neredukuje na mezinárodní právní normy, na to, kdo koho napadl první nebo kdo koho na začátku vyprovokoval. Zájmy těch, kteří rozhodují v jakékoli státní a hierarchické společnosti, jsou vždy predátorské povahy. Dochází k přerozdělování toho, co nám bylo uloupeno, co bylo z pracujících lidí vyždímáno a odčerpáno.

Tím to ale nekončí. Do válek na “periferii” kapitalistického světového systému se vždy vměšují mocnější síly kapitalistického “centra”. I dnes se na “jedné šestině” odehrává tvrdý boj o hegemonii v postsovětském prostoru. Rusko si jako nejsilnější stát v regionu činí nárok na roli regionální mocnosti a považuje všechna postsovětská území za zónu svých hegemonistických zájmů. Používá se vše: od ekonomického pronikání a diktátu prostřednictvím manipulace s cenami za dodávky energií až po vznášení nároků se zcela mylnými odkazy na dobyvačné akce, které před staletími spáchalo dávno zaniklé ruské impérium. Absurditu takových argumentů snadno pochopíme, když si představíme moderní Mongolsko požadující například kontrolu nad celou Asií nebo moderní Itálii požadující kontrolu nad celým Středomořím. Odkazy na špatně pochopenou historii mají opět zakrýt tvrzení založená na pouhé síle.

Mocnosti světového systémového “centra” však nejsou vůbec ochotny uznat hegemonistické nároky Kremlu. Státy západního bloku (i když zájmy a aspirace USA a jednotlivých evropských států v NATO a EU se nemusí vždy shodovat) se domnívají, že v konfrontaci se Sovětským svazem zvítězily a nyní chtějí na základě stejného “práva vítěze” samy ovládat postsovětské země. Tohle je jejich trofej! Výsledkem je snaha obou stran získat hospodářskou a politickou kontrolu nad zeměmi bývalého Sovětského svazu. Proto dochází ke střetu mezi rozšiřováním NATO na východ a snahou Kremlu zajistit si tyto země pod svým vlivem. V politických systémech těchto zemí, které se stále více mění v satelity “kurátorů” z Moskvy, Washingtonu nebo evropských metropolí, probíhá trvalý boj, doprovázený převraty a puči, nikoli mezi stoupenci té či oné sociálně-ekonomické politiky (zde jsou všechny soupeřící strany zajedno – jediný spor je o to, do čí kapsy půjdou peníze vyčerpané z pracujícího lidu), ale mezi stoupenci té či oné “geopolitické” volby: pro NATO/Západ nebo Kreml.

Ale bohužel toho bude ještě víc. To, co se děje, je třeba vnímat v kontextu nové fáze světového kapitalistického řádu, která se přes nás valí jako lavina přímo před našima očima, tady a teď. Můžete tomu říkat “pozdní kapitalismus” nebo jakkoli jinak, na jeho podstatě to nic nemění. Systémové problémy kapitalismu, přes veškerý jeho vnější “blahobyt”,  hospodářský růst a výkladní skříň hojnosti v “centru” světového systému, jsou stále palčivější. Ovšemže, keynesiánský ani neoliberální model nás už nezachrání. Obludná koncentrace bohatství, gigantická sociální nerovnost, umělé udržování poptávky nafukováním finančních, dluhových a úvěrových “bublin”, rostoucí nedostatek zdrojů, katastrofální změna klimatu, sílící rivalita a konkurence mezi státy, korporacemi, klany, krize zavedených stranických systémů… – to vše tlačí moderní kapitalismus k dalšímu hledání nových cest k dominanci.

Toto hledání stále pokračuje a ne všechny rysy či vlastnosti “podivuhodného nového světa” jsou dnes jasné. V mlze přítomnosti a budoucnosti se však již jasně rýsují některé její hlavní obrysy: noční můra oligarchizace a kastovního systému, rozostření a rozpad společnosti, rostoucí “úspornost” pracovní síly, prekarizace pracovních vztahů a zaměstnanosti, “zelená energie”, ještě větší splynutí státu a korporací, totální kontrola prostřednictvím informačních technologií (o čemž se chudáku Orwellovi ani nesnilo!), vládnutí pomocí zastrašování a “sanitární diktatury”, stále častější zavádění výjimečných stavů, omezování práv a svobod… Tuto plíživou fašizaci moderního světa lze shrnout do jednoduchého vzorce: kontrola + “epidemie” + válka. A neděje se tak ze “zlé vůle” nějaké malé prohnané skupinky “globalistů”, nýbrž v plném souladu s logikou kapitalistické konkurence: vládnoucí kruhy a třídy všech národů se navzájem pozorují, usilovně přejímají ty prvky nového řádu, které se jim zdají být efektivní, a dále je rozvíjejí ve snaze překonat konkurenci. Tak tomu bylo v případě “diktatury covidové” a zdá se, že tomu tak je i v případě “sociálního ratingu” a elektronického sledování společnosti.

Na tomto pozadí vypukla válka na východním okraji Evropy jako odraz zostřených rozporů globálního přechodu k novému modelu kapitalismu. Ne náhodou se dnešnímu Rusku říká “přívěsek plynovodu a ropovodu”. Dnes je především dodavatelem energetických surovin, plynu a ropy na světový trh. Dravá a naprosto zkorumpovaná vládnoucí třída, která je ve své podstatě čistě parazitická, neinvestovala do diverzifikace ekonomické struktury a spokojila se s nadměrnými zisky z dodávek plynu a ropy. Západní kapitál a státy mezitím směřují k nové energetické struktuře, tzv. “zelené energii”, která dlouhodobě snižuje spotřebu plynu a ropy. Pro ruský kapitál a jeho ekonomiku to bude znamenat stejný strategický kolaps, jaký svého času způsobil pokles cen ropy pro sovětskou ekonomiku. Kreml se proto snaží tomuto energetickému obratu buď zabránit, nebo jej zpomalit, nebo alespoň získat pro sebe výhodnější podmínky při přerozdělování energetického trhu. Například hledáním dlouhodobých dodavatelských smluv a výhodnějších cen, zatlačováním konkurentů atd. V případě nutnosti se jedná i o přímý nátlak na Západ v různých formách. Není náhodou, že napjatým vztahům mezi Kremlem a evropskými státy předcházely energetické problémy na podzim 2021. Kreml však riskuje, že když se nyní pustí do boje, prohraje: jeho kroky by naopak mohly urychlit odmítání ruských dodávek plynu a ropy ze strany Evropské unie v budoucnu. V tomto případě však platí, že “kdo neriskuje, nepije šampaňské.”

Je velmi důležité neztratit ze zřetele hlavní meziimperialistický rozpor dnešního světa – mezi vedoucími kapitalistickými velmocemi, ustupujícími USA a postupující Čínou, kolem nichž se vytvářejí bloky spojenců, vazalů a satelitů. Obě země nyní soupeří o globální hegemonii. Pro Čínu, která se svou strategií “jeden pás, jedna cesta” postupně dobývá ekonomiky Asie, Afriky a Latinské Ameriky a proniká do Evropy, je Rusko důležitým mladším partnerem. Reakcí USA a jejich spojenců na Západě je rozšíření NATO na východ a přiblížení se k Blízkému východu a jeho zdrojům přes Ukrajinu a Gruzii. Jedná se také o jakýsi “pásový projekt” narážející na odpor imperialistických rivalů – Číny a stále závislejšího Ruska. A v tomto ohledu Rusko i Ukrajina nakonec fungují jako dodavatelé “potravy pro děla” pro hlavní hráče, kteří se sami raději nepouštějí do přímého boje. Tak tomu bylo od 60. let, kdy americký a sovětský blok bojovaly proti sobě rukama svých vazalů ve třetím světě. V jistém smyslu se to děje i nyní.

Jak ruská a ukrajinská vládnoucí oligarchie, tak vládnoucí kruhy na Západě však mají dostatek vnitřních důvodů a motivů k tomu, aby zorganizovaly a prodloužily “omezenou” válku v zadní části světového systému. Takzvaná “covidová” krize odhalila hlubokou vnitřní nestabilitu politické, ekonomické a sociální struktury ve všech zemích světa. To platí i pro západní státy, Rusko a Ukrajinu. Zhoršující se životní podmínky, rostoucí náklady a sociální nerovnost, masová nespokojenost obyvatelstva s donucovacími a diktátorskými opatřeními nebo zákazy vyvolaly ve společnosti rozsáhlou nespokojenost. Na některých místech to již zvýšilo politickou nestabilitu – nebo se tak může stát v blízké budoucnosti. V takových situacích se vládnoucí třídy vždy uchylovaly k osvědčeným metodám, jak obnovit příslovečnou “národní jednotu” a důvěru obyvatelstva ve vládu: vytváření obrazu nepřítele a vyvolávání vojenské hysterie až po “malou vítěznou válku”. Tím spíše, pokud to, jako v zemích NATO, neznamená riziko přímé účasti na válečných akcích, ale zároveň přináší kolosální nové zisky výrobcům a dodavatelům zbraní, jejichž tok jen přilévá olej do ohně válečných konfliktů. Ale Kreml a Bankivka se do toho pustili naplno.

Vzhledem ke všemu tomuto nechutnému, páchnoucímu prolínání světových trendů a konfliktů, a vlastně i k samotné utlačovatelské povaze jakéhokoli státu jako takového, nemají sociálně revoluční aktivisté nejmenší důvod postavit se v této válce na jinou stranu – než na stranu obyčejných lidí, kteří jsou vždy a všude obětí válek a konfliktů mezi vládnoucími frakcemi všech zemí. Není jediný důvod sympatizovat ani s pánem Kremlu a jeho administrativou, ani s ukrajinskými úřady. Jejich neoliberální politika vedla ke skutečnému kolapsu zdravotnictví, školství, k chudobě penzistů a zaměstnanců veřejného sektoru v provinciích. Mzdy v zemích jsou obludně nízké, dělnické hnutí je prakticky paralyzováno… Dusivý nacionalismus zasévá nenávist a nutí lidi k paroxysmům, ztrácejí svou lidskost. Vítězové války získají ještě více moci, privilegií, peněz a kontroly, dosáhnou posílení svého režimu a samozřejmě přiblíží realizaci imperialistických plánů mocností, které je zaštiťují. Pro nás je však jedno, kdo to bude. Ať už vyhraje kdokoli, poraženými v této nebo jakékoli jiné válce jsme vždy my, obyčejní lidé. A není náhodou, že oligarchické junty v Moskvě a Kyjevě nyní, když konflikt získal dlouhodobý poziční charakter, využívají situace k “utahování šroubů”, prosazování kanibalistických zákonů, k masovému zatýkání, masakrům, k potlačení veškerého nesouhlasu a potlačení občanských svobod. Ceny v obou válčících zemích se zvyšují za zvuku střelby. Na Ukrajině se narychlo přijímají drakonické protiodborové zákony, v Rusku to možná ještě přijde: přinejmenším existuje precedens, kdy byly stávky a zatýkání odborových aktivistů potlačeny silou.

Nejsme naivní pacifisté. Jsme si dobře vědomi toho, že války budou probíhat tak dlouho, dokud bude existovat samotná instituce státu a kapitalismus jako ekonomický systém. Konflikty, včetně jejich vojenské “podoby”, mají stejně jako všechny hlavní problémy současného světa systémovou povahu. A jediným způsobem, jak tyto problémy vyřešit, je zničit společenský systém, který je vytváří.

Co to znamená? Takto na tuto otázku odpověděli anarchističtí internacionalisté, kteří v roce 1915 vydali svůj slavný manifest proti první světové válce. Válka je podle něj “přirozeným důsledkem a nevyhnutelným a fatálním důsledkem společnosti založené na vykořisťování pracujících, společnosti založené na divokém třídním boji, který nutí pracující podřídit se nadvládě parazitické menšiny, jež převzala politickou a ekonomickou moc do svých rukou”. Je zbytečné “svalovat veškerou odpovědnost na tu či onu vládu”, protože “žádná z válčících stran nemá právo mluvit jménem civilizace nebo se prohlašovat za nuceně bránící”. Příčiny války “je třeba hledat výhradně ve faktu existence státu, který je politickou formou privilegia”. “Úloha anarchistů v současné tragédii,” zdůrazňoval text, “je na každém místě mluvit se svou agitací o tom, že existuje jen jeden druh války za svobodu: je to válka, kterou vedou ve všech zemích utlačovaní proti svým utlačovatelům. Naším úkolem je vyzvat otroky ke vzpouře proti jejich pánům. Anarchistická agitace má “usilovat o oslabení a zničení všech národů; musí pěstovat ducha odporu a vyvolávat nespokojenost ve společnosti a armádách. Válka a její útrapy by nevyhnutelně způsobily sociální otřesy: “Musíme využít všech vzbouřeneckých hnutí a všeobecné nespokojenosti, vyvolat povstání a zorganizovat revoluci, která, jak doufáme, skoncuje se všemi sociálními nespravedlnostmi” a navždy zničí státy, války a militarismus. Jde o to, aby se imperialistická válka změnila v sociální revoluci.

To bylo prohlášeno v roce 1915. O dva nebo tři roky později vyvolala masová nespokojenost s válkou a jejími útrapami v mnoha zemích sociální otřesy a ukončila světová jatka.

Buďme realisté: do nového roku 1917 nebo 1918 máme dnes ještě daleko. Konflikt stále zuří a jeho konec je bohužel v nedohlednu. Co však mohou sociální revolucionáři na obou stranách fronty udělat právě teď, je nevýt s vlky. Nepodporovat žádnou z válčících stran, odhalit jejich uzurpátorské, vykořisťovatelské a utlačovatelské plány, ukázat jejich antihumánní a kanibalskou povahu. Nespadnout do ospravedlňování akcí “své země” (co je vlastně “jejich” země pro utlačovaného a vykořisťovaného dělníka?) nebo “obrany” – nepomáhat šéfům věznic, do kterých nás Systém zavřel, věznic zvaných státy. Všude a vždy, kdekoli a jakkoli se můžeme postavit jedovatému přílivu patriotismu, nacionalismu a militarismu. Vysvětlete, kdo a proč má z této války – a obecně z každé války – prospěch. Ne proto, aby pomohl válečnému úsilí a podpořil ho, ale aby lidé nešli do války a přesvědčili své příbuzné, přátele a známé, aby tak také nečinili. Můžeme pomáhat těm, kteří odmítají bojovat, uprchlíkům a civilistům. Šířit myšlenku skutečné, sociálně-revoluční alternativy k válce. Vyhněte se jakémukoli “třídnímu smíru” pod záminkou “národní jednoty” a “mobilizace všech sil k vítězství”. Postavte se za své potřeby a zájmy.

Pamatujme si: jejich válka není naší válkou a jejich vítězství není naším vítězstvím. Naše vítězství teprve čeká v boji – ne v zákopech, ale na ulicích a náměstích, v podnicích a ve čtvrtích. Až jejich čas skončí, přijde náš čas. Mír chýším, válku palácům!