Následující řádky jsou krátkou odpovědí na článek Wayna Price zveřejněného na webu AFed. Zpoždění, s jakým naše stručná reakce přichází můžeme čtenářům vysvětlit pouze tím, že jsme se z textu „Propadají anarchisté válečné horečce?“ nemohli dlouho vzpamatovat. Měli jsme za to, že ani tak programaticky nesourodá a pomatená organizace jakou je Afed se nemůže odklonit alespoň od základních principů anarchismu, když už ho má v názvu. Ale mýlili jsme se.
V souvislosti s válkou na Ukrajině, pod rouškou specifických podmínek a kritické podpory se Wayne Price (a jeho vydavatel AFed) snaží do anarchismu (který chápeme jako revoluční hnutí a součást všeobecného boje proletariátu proti diktatuře kapitálu) vnést zásadní prvky buržoazní ideologie, které jsou v přímém rozporu s anarchistickým programem emancipace lidstva. Přičemž podotýkáme, že tento program nevychází z textu toho či onoho textu takového či makového anarchistického teoretika, ale zformoval se v opozici vůči kapitalismu, v boji proti němu a jako jeho negace.
Anarchisté pro národ?
Koho vlastně „anarchisté“ z AFed na Ukrajině podporují? Wayn Price se nás snaží přesvědčit, že „utlačovaný národ“. Prohlašuje, že: „Anarchisté odmítají nacionalismus, nikoli však cíl národního sebeurčení (…) zahrnující svobodu národa zvolit si, jaký politický systém chce (např. demokratický stát, centralizovaný stát nebo žádný stát [anarchii]) – a jeho svoboda rozhodnout se, jaký ekonomický systém chce (státní socialismus, kapitalismus, libertinský socialismus).“
To, že „anarchisté“ operují s pojmem národa, je pro nás novinka! Až do teď jsme totiž měli za to, že anarchisté se staví proti národovectví a jeho materiálním důsledkům jakými jsou národní stát, národní sebeurčení, národní jednota a v konečném důsledku právě i válka mezi národy.
Revoluční anarchisté vždy zastávali proti-národní postoje, a to z dobrého důvodu. Jestliže se shodujeme, že společenské vztahy odpovídají stupni vývoje materiální výroby a vytvářejí také principy, ideje, a kategorie podle těchto společenských vztahů, pak je jasné, že i tyto ideje, tyto kategorie jsou jen historické a přechodné produkty, které se tvoří a zanikají. Takovou idejí je i národ, uměle vytvořená entita, historický produkt vývoje výrobních sil, který buržoazii posloužil k uskutečnění její revoluce, k ustavení jejího panství. A také k tomu, aby ke svému projektu připoutala proletariát, aby ho rozdělila do národních států, aby ho přesvědčila, že jeho zájmy jsou totožné se zájmy kapitalistů stejné národnosti, aby ho mohla fyzicky i ideologicky lépe kontrolovat.
Národ je umělou aliancí vykořisťovaných a vykořisťovatelů. Ona „nezávislost, kultura a národní svoboda nějakého národa“, s kterou přichází Wayne Price je jen terén, na kterém nás může buržoazie po libosti vykořisťovat a utvrzovat nás v přesvědčení, že honí-li nás do práce otrokář, který mluví našim jazykem, je naše dřina snesitelnější.
Ustavení proletariátu jako třídy neustále podrývá vzájemná konkurence proletářů coby svobodných a navzájem si rovných prodejců zboží, pracovní síly. Všechny ideologické, politické a vojenské síly upevňují tuto atomizaci, na níž spočívá sociální smír a buržoazní řád. Proletariát se rozpadá na lid, tuto buržoazní negaci vykořisťovaných jakožto univerzální bytosti, jako třídy stojící v antagonismu ke kapitálu. A tato negace v konečném důsledku rovině vrcholí masakrem v kapitalistické válce.
Ustavení a existence národních států neodstranilo samotnou podstatu buržoazie – konkurenci – která buržuje nutí brutálně se stavět proti sobě navzájem a vzájemně se konfrontovat na všech rovinách ohledně rozdělení výrobních prostředků a trhů. Jednota uvnitř buržoazie (třeba v rámci národního státu, mezinárodních dohod atd) se ustavuje proto, aby v obchodní válce (a také třídní válce ) získala co nejlepší podmínky. Tato jednota se kdykoli může rozpadnout na různé specifické frakce, které budou prosazovat své zájmy ve vzájemných střetech.
Proto je každý mír jen fází blížící se války. Naproti tomu každá akce proletariátu – jakkoli dílčí – v níž jedná sám za sebe a své zájmy obsahuje potvrzení proletariátu a jeho boje za všeobecnou sociální revoluci.
Proto se anarchismus jakožto revoluční hnutí od počátku staví proti vlasti, národu a národnímu boji a usiluje o zrušení všech hranic a národů. Revoluční anarchisté nepodporují jeden národ proti druhému, ani „ten slabší“, ani „ten napadený“ ani „ten utlačovaný“. Revoluční anarchisté stojí na straně proletariátu na obou stranách fronty.
Shoda čích zájmů?
Price vysvětluje fakt, že někteří „anarchisté“ bojují za zájmy ukrajinského státu jakousi dočasnou „shodou zájmů mezi západním imperialismem a ukrajinským lidem“.
Pokud mají “anarchisté” pocit, že se jejich zájmy “dočasně“ protínají se zájmy buržoazie, měli by se vážně zamyslet nad tím, o jaké zájmy tu vlastně jde. V případě Ruska a proti němu stojících západních mocností jde o rozšíření sféry vlivu respective udržení statu Ukrajiny jakožto nárazníkového pásma.
Pokud je nám známo, anarchistům, coby součásti hnutí naší třídy, jde a vždycky šlo o uskutečnění sociální revoluce. O realizaci zájmů utlačované třídy, o její osvobození z pod jha kapitalismu o uskutečnění skutečné lidské komunity.
Tak jakápak shoda zájmů?
Stejně jako není v zájmu proletariátu budouvání nových továren (v kterých bude svou životní energii ve špíně a potu vyměňovat za nuzáckou mzdu a přispívat nejen k bohatnutí konkrétného kapitalisty – majitele, ale především reprodukovat celý sociální vztah kapitálu, který ho zotročuje), tak v jeho zájmu není ani obrana národních hranic, celistvosti území, demokracie nebo lidských práv, které jsou jen rámcem jeho vykořisťování a nástrojem kontroly.
Wayne Price se ohání příkladem Přátel Durrutiho. Ale jejich kritiku jednotné fronty ani v nejmenším nepochopil. Jednotná fronta, kterou PD kritizují přece není jen jednotná formální organizace, účast anarchistů ve vládě či kolaborace s tou či onou stranou, ale i aliance neformální, jednotný postup boje za a ve jménu buržoazního programu, rezignace na program proletariátu a jeho odkládání na dobu „po válce“, tedy právě ona shoda zájmů, o níž byla řeč výše.
Přátelé Durrutiho skutečně nepožadovali stažení anarchistů z fronty, což se ale z historického hlediska ukázalo jako rozhodující chyba. Zatímco proletáři na Aragonské frontě se domnívali, že svým bojem hájí probíhající sociální revoluci proti fašistům, demokratické antifašistické strany uskutečňovaly kontrarevoluci v zázemí. Jinými slovy, místo toho, aby špaňelští anarchisté mrzli v zákopech a trpěli nedostatkem zásob i munice, měli se raději vydat do Barcelony a Madridu zatočit se silami, které pod rouškou jednotné antifašistické fronty krok za krokem obnovovaly panství kapitálu. Španělskou revoluci porazili jak fašisté, tak právě a především demokratické strany, které jim připravily terén.
Na Ukrajině nyní žádná proletářská revoluce neprobíhá a proletáři na frontě bez diskuze umírají jen a jen za buržoazní stát a jeho zájmy. Proto nemůžeme než opakovat, co už mnozí zdůraznili před námi. Proletariát nemá žádný zájem, aby bránil svůj stát nebo aby bojoval za demokracii. Demokracie ani „náš vlastní stát“ není terén, který by byl třídnímu boji příznivější – právě naopak.
Heslem ukrajinského proletariátu není „Sláva Ukrajině“ (lepší, demokratičtější, sociálně spravedlivé a vůbec takové, jaká v realitě kapitalistických vztahů vůbec nemůže existovat), ale „Ani muže ze závodu, ani halíř ze mzdy!“
Jakou solidaritu?
Kapitalistický svět a jeho hluboké sociální rozpory můžeme pochopit pouze optikou proletářského boje, který je a nutně musí být internacionalistický. Proletariát, ať už se nachází v jakékoli zemi, ať čelí jakýmkoli podmínkám tvoří jednu jedinou mezinárodní třídu a z logiky věci stojí proti jednomu stejnému nepříteli.
Buržoazie a její ideologové (i když si nakrásně mohou říkat „anarchisté“) spočívá právě v popírání univerzálního charakteru podmínek boje proletariátu, ve zdůrazňování specifik té či oné situace.
Buržoazie se nám snaží vnutit terén, na kterém nás může nejlépe porazit. Jinými slovy, buržoazie nechává proletariát „zapomenout“, že tvoří jedinou univerzální třídu, a vnucuje mu terén konfrontace, který jí nejlépe vyhovuje. Tak nám může diktovat rámec války, kam nás posílá: mezinárodní sjednocenou sílu buržoazie proti izolované aktivitě naší třídy, omezené na tu či onu oblast. Buržoazní politika pro proletariát, sociálně-demokratická politika, drží proletariát každé země v mezích jejích hranic, transformuje „internacionalismus“ naší třídy do sbírek, petic, parlamentních interpelací a „solidarity“ prostřednictvím bankovních převodů a podpůrných emailů. Taková forma aktivity je nejen pro buržoazii naprosto neškodná, ale také transformuje potřebu přímé akce proti kapitálu ve spolupráci s buržoazií.
Anarchistům nejde o tento druh „solidarity“ s proletáři (nikoli s lidem) na Ukrajině, ale spíše o to, abychom společně s nimi prosazovali stejný boj, stejné zájmy, komunitu boje, a to na celém světě. Proti této falešné „solidaritě“ stavíme skutečnou solidaritu, která je výsledkem společného boje.
Co říci závěrem?
Waynu Priceovi by měl někdo sdělit, že postoje, které zastává (nejen ve vztahu k válce na Ukrajině) nejsou postoje anarchistů, ale liberálů.
A Anarchistická federace by se měla rozhodnout, zda by nebylo lepší vzdát se slova „anarchistická“ ve svém názvu, protože to absolutně neodpovídá postojům, které zastává. Dnes stojí Afed více než jednou nohou v táboře válečných štváčů, kteří ve jménu obrany imaginární demokracie, národního sebeurčení a dalších konceptů, které jsou proletariátu (a tím spíš anarchistům) naprosto cizí, podporují vzájemný masakr proletářů na Ukrajině.
A rozšíří-li se současný válečný konflikt i na zbytek Evropy, bude snad na jatka ve jménu téže pomýlené a ve své podstatě buržoazní ideologie posílat i naše bratry a sestry?!
- Třídní válka [ TV ] & Antimilitaristická iniciativa [ AMI ] – květen 2023