„Falešní spojenci v boji proti militarismu. „Nemusíme se vracet až k Manifestu šestnácti, kde slavní anarchisté vyzývali k podpoře jednoho ze dvou proti sobě stojících táborů, tedy francouzské tradice a revolučního potenciálu proti absolutismu německého císaře, abychom našli příklady anarchistů, kteří tváří v tvář válce a zájmům, o něž šlo, zcela ztratili hlavu. Většina dnešního ‘antifašistického’ diskurzu tak v miniaturním měřítku reprodukuje tytéž chyby jako tehdy, a to po vzoru toho, co v 70. letech 20. století hojně šířila tehdy populární ideologie ‘antiimperialismu’: v jednom případě demokraté proti fašistům, v druhém případě státy třetího světa proti západnímu státu. V poslední době došel odpor proti ‘fašismu’ džihádistů v Sýrii až k souhlasu s intervencí amerických leteckých sil ve vlastním táboře, což je postoj, který byl přítomen již během války, jež v 90. letech rozvrátila bývalou Jugoslávii. Stejně tak mnozí se zacpaným nosem podporují mezinárodní intervence (nejlépe modrých přileb, které jsou méně odpudivé než například francouzská cizinecká legie nebo koalice NATO), aby zabránili zvěrstvům páchaným v mnoha afrických ‘občanských válkách’. Dnes se skoro zdá, jako by skutečnost, že západní armády používají ke své špinavé práci dobrovolné rekruty, a nikoli masové odvody, byla jediným faktorem, který nás zachraňuje před tím, abychom viděli libertariány vstupovat do armády, aby bojovali proti ‘zlým hochům’, kteří jsou podle nich kontrarevolučnější než stoupenci tržní demokracie.“ Výňatek z knihy Breaking ranks. Proti válce, proti míru, za sociální revoluci.
Někdo by si mohl myslet, že není nutné vysvětlovat, že stát nikdy nemůže být spojencem v boji proti militarismu. Přesto se zdá, že antimilitaristické postoje z dávné i nedávné minulosti takové vyjasnění vyžadují. A když v této souvislosti říkám stát, mám na mysli také jakýkoli militaristický pokus o vytvoření státu nebo převzetí jiných úkolů státu. To, co se z antimilitaristické perspektivy, jak ji chápu já, zdá přinejmenším nelogické, není vůbec slučitelné s anarchistickou perspektivou. To, co jsme již dříve viděli v hnutích solidarity s bolševickým režimem, Fatahem a Hamásem nebo v hnutí solidarity s Kubou, se dnes projevuje například u těch, kteří doslova mávají vlajkami YPG a YPJ. Jsou to oni stateční anarchisté a antimilitaristé, kteří nesou prapory vojenských formací, zatýkají, řídí věznice a tábory a vyžadují od svých žoldáků militaristickou disciplínu zabíjení na povel. Skutečnost, že tomu tak je, je však méně zajímavá než otázka proč, která je mnohem zajímavější.
Jak je možné, že otevřeně militaristické a autoritářské organizace nakonec obhajují její skuteční odpůrci jakožto ‘menší zlo’ – což je ještě ten nejčestnější pohled – nebo dokonce jako ‘nutnost’ ve válce proti imperialistickému militarismu? Skutečnost, že antimilitarismus zde slouží jako mobilizační strategie pro militarismus, se může zdát krutou ironií, ale domnívám se, že zde spíše vidíme rekuperaci antimilitarismu, která se snaží reinterpretovat absenci války, řád sociálního míru a represivní kontrolu jakýchkoli tendencí narušujících tento řád jako cíl veškerého antimilitarismu. To může být cílem humanistického, komunistického nebo demokratického antimilitarismu, ale jako cíl anarchistického antimilitarismu se mi to zdá naprosto nedostatečné. Na současném příkladu solidarity s Rojavou, který přebírají i někteří anarchisté, když ne přímo nekriticky, tak alespoň bez komentáře, mě fascinuje způsob, jakým se reprodukuje určitý způsob argumentace, který je naopak oprávněně kritizován v případě státní, kapitalistické či nacionalistické legitimizace militarismu a jeho propagandy. To je narativ národní obrany – i když je tento národní motiv možná maskován a částečně skryt za identitárně přitažlivějšími termíny, jako je ‘ženská revoluce’ (ano, cíl 40 % žen ve funkcích a cílená prezentace žen-vojáků propagandou se zdá být již dnes dostatečný) nebo ‘ekologická revoluce’ – proti postupujícímu nepříteli.
[…] Jak by mohla vypadat povstalecká perspektiva, která nejen útočí na militarismus tureckého režimu, NATO a Islámského státu, ale také se staví proti militarismu YPG a YPJ a jejich sociálně demokratických, až leninistických stran, PYD a PKK, stejně jako proti veškeré nadvládě, včetně takzvaného demokratického konfederalismu, který by v každém případě mohl považovat za anarchistický pouze mozek trockisty, který se bez dalšího sám prohlásil za anarchistu?“
Publikováno v němčině na Zundlumpen, č. 83, květen 2021 a ve War on War č. 1 (březen 2022), dostupné na https://sansnom.noblogs.org/archives/11155. Připomíná jinou publikaci, vydanou v roce 2015 v době vzpomínkových akcí na léta 1914-1918 a válku v Sýrii, “Proti válce proti míru. Prvky povstaleckého boje proti militarismu a represím”, k dispozici zde: https://cestdejatoutdesuite.noblogs.org/files/2015/04/contrelaguerre_lapaix.pdf