Text nalezený na stránkách communaut.org je rozhovorem, který vedli „Přátelé beztřídní společnosti“, s členem charkovské skupiny „Assembly” Andrejem, který opustil Ukrajinu a hájí pozici „revolučního defétismu”.
Bezprostředně po ruském útoku na Ukrajinu navázala část německé a evropské levice kontakty s ukrajinskými soudruhy. Cílem tohoto propojení byla zpočátku solidární podpora na místě, kdy levičáci poskytovali praktickou pomoc. To je důležité, stejně jako sdílení. Součástí našeho sebepojetí je i to, že dáváme soudruhům možnost šířit své zkušenosti v našem prostředí.
Problematickým se stává, když je tímto způsobem legitimizována podpora války ze strany levice. Nahrazením nezávislé analýzy odkazem na obavy ukrajinských soudruhů se zdá, že vlastní postoj (např. podpora dodávek zbraní) je zaručen morálně nezpochybnitelnou autoritou. To je v současné době rozšířená a dost znepokojivá tendence: přímá účast je považována za zdroj zvláštního odsudku, obvykle doprovázeného kritikou údajné pohodlné arogance těch, kteří se nezúčastnili. Prohlášení postižených soudruhů je však samozřejmě třeba zasadit do rámce obecné analýzy a zpochybnit je.
V tomto případě je obtížné nejen to, že chybí reflexe, ale také to, že jednostranný výběr partnerů přispívá k domněnce o jednotě „ukrajinské” levice: Jistě, na Ukrajině má tato válka vysoké hodnocení, ale pozice antiautoritářských levičáků není vůbec tak jednotná, jak se u nás často naznačuje. Nemůžeme a nechceme zde spekulovat o přesných číslech a hodnoceních, ale je jasné, že určitě existují soudruzi, kteří se nestaví za svou vládu a vojenské vedení, nepovažují za svůj úkol jít do války; kteří kritizují všeobecnou mobilizaci a akce proti dezertérům a kteří pochybují o Zelenského vojenských cílech.
Ne proto, abychom nahradili komplexní analýzu války a jejího pozadí, ale proto, aby takový kritický hlas zazněl v německy mluvících zemích, jsme vedli rozhovor se soudruhem, který se nepřidává ke společenství nacionálních válečných euforiků, ale jasně se drží sociálně revoluční perspektivy. Původně se před odvodem skrýval, ale poté uprchl a je v exilu.
Přátelé beztřídní společnosti, 19. leden 2023
########
Následující rozhovor byl natočen v rámci akce o konfliktu na Ukrajině, kterou 1. října 2022 uspořádala Společnost přátel beztřídní společnosti v Berlíně.
Kosmoprolet: Ty jsi poměrně brzy zaujal jasný postoj proti válce ve prospěch Ukrajiny. Ve svých „Dopisech z Ukrajiny” jsi uvedl:
«Měli bychom podporovat masové dezerce a vzpoury na obou stranách jako jediný reálný způsob, jak zastavit brannou povinnost a zlomit atomizaci vyhýbání se odvodům. Měli bychom se postavit proti obrazu úspěšného tažení, který si Ukrajina buduje: tuto válku nelze vyhrát a každá minuta strávená popíráním zabíjí další a další lidi.»
Po posledních [září 2022] vojenských úspěších jsme v posledních týdnech svědky další eskalace. Mnozí, včetně levičáků, si stále uchovávají naději, že by Ukrajina mohla válku přece jen vyhrát, a že se tak Putinův režim zhroutí. Setrváváš na svém sociálně-revolučním defétistickém stanovisku? Pokud ano, proč?
Andrej: Skutečně si stojím za svým. A k nově nabytému optimismu mám výhrady. V podstatě dvě výhrady:
První je, že si nemyslím, že invaze v plném rozsahu představuje něco zcela nového, a je naivní si myslet, že opatření přijatá v poslední době prostě skončí. Když se podíváme na posledních osm let na Ukrajině, výjimečný stav je pravidlem. (1) Od roku 2014 je konflikt v Donbasu využíván k umlčení jakéhokoli disentu, jakékoli revolty, jakékoli kritiky ukrajinského státu. Dokonce i mezi levičáky byly protesty proti zdražování označeny za „proruské”. Refrén zněl, že některé věci je třeba obětovat právě teď pro zářnou budoucnost evropské prosperity. Organizátoři a účastníci těchto protestů prý podporovali ruské zájmy. A tato obvinění vznášeli především politicky aktivní pravicoví nacionalisté a různí neonacisté, kteří často spolupracovali při organizování štvavých kampaní. Pouhá zmínka o existenci ukrajinských nacistů byla považována za potenciálně škodlivou pro národní věc. Mnoho anarchistů upřednostňovalo malování hezkého obrazu vlastního státu a chtělo urychlit vstup do Evropské unie v naději, že se situace zlepší, jakmile k tomu nakonec dojde. Takže podle mého názoru únorová invaze nebyla až takovým vybočením z toho, co se už dělo. Pouze rozšířila okruh lidí, kteří budou označovat věci, které se jim nelíbí, za „proruské”, a zesílila tuto dřívější dynamiku. Osobně si myslím, že by bylo dost bláhové se domnívat, že po potlačení pracovních práv, centralizace moci po obnovení stabilních politických poměrů někam zmizí. Je těžké si představit svět, kde se ukrajinská vláda jednoduše vzdá právního rámce, který si od začátku války vybudovala pro potlačování protestů, kde každý, kdo nesouhlasí, může být okamžitě pošpiněn jako Putinův agent nebo cokoli jiného.
Druhá výhrada, kterou k tomuto optimismu mám, se týká toho, jak se válka skutečně vede. Nejsem vojenský stratég ani odborník, ale ani ti, kteří jsou ohledně posledního vývoje nejoptimističtější – lidé jako Zelenský, jeho generálové, různí nacionalisté – nemají ve skutečnosti jednotný, definovaný cíl, co by se počítalo za vítězství. To je samozřejmě pochopitelné, protože nelze říci, jak by to mohlo vypadat. Vrátíme se k hranicím před únorem [2022]? Rusko by mohlo pokračovat v ostřelování Ukrajiny z druhé strany, dokonce i z Bělgorodské oblasti. Znovu dobudeme nebo „osvobodíme” Krym? To by bylo velmi obtížné, protože poloostrov spojuje s kontinentem úzký pozemní most, který byl po staletí využíván jako jakási přírodní vojenská pevnost. Pokus o útok na takovou geografickou překážku, jako je tato, nebo na město, jako je Mariupol, by vyžadoval obětování desítek (ne-li stovek) tisíc vojáků, aby to vedlo k nějakému úspěchu. Nemluvě o civilních obětech. Když mluvíme o těchto válečných scénářích, zapomínáme, že ukrajinská armáda není složena z dobrovolníků. Skládá se téměř výhradně z odvedenců. Ofenziva tohoto druhu by vyžadovala, aby stát povolal více vojáků, aby zrušil omezení, která na odvody uvalil. Vláda odmítá přiznat, kolik jich týdně či měsíčně umírá v mlýnku na maso. Protože jsem žil v zemi s uzavřenými hranicemi a jen stěží jsem z ní unikl, viděl jsem, jak se nejrůznější lidé snaží dostat ven nebo se jinak vyhnout odvodu. Rád bych tedy rozptýlil iluzi, že existuje masová ochota umírat ve jménu tohoto nejasného, nedefinovaného vítězství.
Kosmoprolet: Jak jsi právě řekl, sám jsi nyní z Ukrajiny uprchl poté, co jsi byl svědkem prvních měsíců invaze. Předpokládám, že tam máš stále mnoho kontaktů, a tak máš pravděpodobně lepší přehled než my o tom, jak to na místě vypadá. Jaká je podle tebe nálada na Ukrajině po takové době konfliktu? Došlo v posledních měsících k nějakému posunu? Tady v Německu je vždycky takový obraz vysoké morálky. Objevují se zprávy, že se všechny ty tisíce lidí hlásí do vojenské služby. Snížilo se toto nadšení od začátku války? Které třídní segmenty navíc podporují válečné úsilí? Z jakých důvodů? Jsou to čistě nacionalistické důvody? Je strach z ruského režimu tak velký? Nebo existuje také peněžní motivace narukovat jako voják? To znamená, že do Donbasu nyní odcházejí lidé z chudších vrstev ukrajinské společnosti, kteří v tom vidí šanci na relativně “dobrý” výdělek? Nebo alespoň alternativu k nezaměstnanosti? Spousta levičáků tady na začátku říkala, že jdou bránit Kyjev nebo co. Jezdí teď tito lidé do oblasti Donbasu a jezdí tam v tancích? Nebo jde o různé segmenty třídy?
Andrej: Je opravdu těžké udělat si o tom kompletní obrázek, takže se pokusím zaměřit jen na pár věcí. Obraz zdaleka není takový, jak jej vykreslují ukrajinská, a zejména západní média. Válečnictví v posledních měsících rozhodně ustoupilo. Zhruba od března už nedochází k žádným masovým vlnám dobrovolníků do armády. Obecně platí, že čím blíže máte vy a vaši rodinní příslušníci k armádě, tím méně jste nacionalističtí. Jakmile vidíte šikanu při cvičeních, jakmile vidíte nedostatečné vybavení vojáků, jakmile slyšíte děsivé historky o důstojnících a jejich nedostatečném výcviku nebo o šílených rozkazech dobýt nějaké město za pár dní sotva s mizernou zbrojí a podobně, těžko uvěříte optimistickým historkám, kterými vás Zelenskyj denně krmí, o rychlém znovudobytí „našich ztracených zemí”… Ano, jak jste zmínili, velké množství lidí se zpočátku hlásilo do jednotek teritoriální obrany, což jsou v podstatě místní milice. Ale nadšení mezi těmi, kteří byli přesměrováni na skutečné frontové linie v Donbasu na jihu Ukrajiny, vyprchalo. Lidé, kteří pracovali v okolí Kyjeva, kontrolovali dokumenty, hlídkovali v ulicích, stáli na kontrolních stanovištích s malým výcvikem a minimální výzbrojí, byli posláni na frontu. Možná někteří jezdili na tancích, jistě, pokud vůbec nějaké tanky dostali.
Takže kolem války už rozhodně není tolik vzrušení. Seznámení se s válečnými reáliemi je samozřejmě závislé na třídě. Je mnohem pravděpodobnější, že budete odvedeni do armády, pokud nemáte peníze na úplatek. (2) Před válkou jste mohli zaplatit třeba tisíc dolarů, abyste se dostali ze seznamů vojenských branců. Dnes je to pravděpodobně mnohem, mnohem víc. A pokud jste neměli peníze dříve, pak je pravděpodobně nemáte ani teď. Pokud jste předčasně ukončili studia nebo jste vůbec nechodili na vysokou školu, pravděpodobnost, že budete odvedeni, je také vyšší. Navíc pokud chcete získat formální doklady o zaměstnání, jste nuceni projít odvodními úřady. Takže neochota jít do armády by vás také mohla udržet na neformální straně ekonomiky; mohla by vás udržet v chudobě, jinými slovy, s menšími možnostmi, než byste jinak měli. Další věc, která by měla být zmíněna, je, že ukrajinské univerzity jsou o něco populárnější než západní univerzity. Stále je zde poměrně dost pozůstatků sovětského systému, kdy je vzdělání buď levné, nebo zcela bezplatné, placené státem. Ale téměř každá ukrajinská univerzita vyžaduje, abyste prošli kurzem vojenské připravenosti, takže jste v podstatě zapsáni jako ti, kteří už mají předchozí zkušenosti se zbraněmi.
Co se týče sociálního nebo třídního boje na Ukrajině v současnosti, bohužel zde nejsou žádné zvlášť viditelné příklady, na které bychom mohli upozornit. Existuje však poměrně velký odpor, který se samozřejmě nedostane na titulní stránky novin ani se o něm nepíše v New York Times. Bohužel je téměř zcela izolovaný. Hromada Ukrajinců se individuálně snaží ukrýt neznámo kam, před „brannou povinností”, před policií, před odvodem. Lidé se pokoušejí překročit hranice na doklady pochybné legálnosti. Někteří platí za to, aby se nechali zaregistrovat jako pečovatelé o postižené osoby, což jim umožňuje opustit zemi. Jiní se pokoušejí získat doklady o tom, že mají nějakou nemoc. Ještě jiní se hlásí na zahraničních univerzitách, aby se dostali z Ukrajiny, což je praxe, která byla prohlášena za nezákonnou teprve v posledních několika týdnech. Co se však týče kolektivních akcí, úspěchů bylo méně. Od vyhlášení výjimečného stavu během únorové invaze policie potlačuje téměř všechny protesty, které nejsou zcela pokojné nebo v souladu s postoji ukrajinské vlády. Navíc jako nástroj k potlačení demonstrací používá výzvy k odvodu rozdávané mužům na ulicích. Pokud jste muž a přijdete na demonstraci, policista vám jednoduše předá oznámení. Poté máte povinnost dostavit se následující den nebo příští týden na odvodní úřad. To samozřejmě omezuje počet lidí, kteří jsou ochotni se dostavit na pouliční protest. Veřejné demonstrace proto v poslední době provádějí převážně ženy, a to především jako propagační snahu o upoutání mezinárodní pozornosti. Neshromáždilo se na nich více než zhruba sto lidí najednou. (3) Pokud jde o akce na pracovišti, byla v posledních měsících výrazně omezena pracovní práva. A není to tak, že by na Ukrajině vzkvétalo dělnické hnutí. Došlo pouze k několika stávkám, většinou v několika málo průmyslových oblastech, které na Ukrajině zbyly v okolí Lvova nebo Kryvyj Rihu, kde horníci vyhlásili několik stávek a odstávek. Ale i ty jsou většinou vnímány jako obrana státu proti zkorumpovaným místním oligarchům nebo úředníkům, takže nedávají mnoho nadějí.
Kosmoprolet: Někteří lidé tvrdí, že tento konflikt je zástupnou válkou. Zatímco to je jistě pravda (alespoň do určité míry), pokud jde o roli západních zemí, není vůbec jasné, zda tomu tak je, pokud jde o druhou stranu. Rusko nevyužívá prostředníka, ale vysílá své vlastní vojáky. Navíc existují silné náznaky, že jeho vůdci jsou vedeni revanšistickou ideologií, jejímž cílem je „shromáždit země” starého impéria. Vysocí ruští vládní představitelé – včetně samotného Putina – vydali prohlášení, v nichž prohlašují Ukrajinu za umělý, nepřirozený útvar, který si nezaslouží suverenitu ani nezávislou kulturu. Některé publikace dokonce vyzývají k „deukrajinizaci” země, což znamená vymýcení její kulturní identity. To vše naznačuje hlubší ideologické sázky, než jaké lze uchopit prostým vyprávěním o zástupné válce. Jaký je tvůj názor na tento narativ a jaké důsledky bys vyvodil z otázky, zda se postavit na jednu ze stran konfliktu? Je zde názor, že se jedná o prozatímní imperialistický konflikt, což předpokládá striktně neutrální postoj. Takový postoj však může být vnímán jako cynický. Můžeme tak snadno odmítnout právo Ukrajinců bránit se proti bezohledné ruské agresi?
Andrej: V odpovědi na vaši poslední otázku mi obvinění z „neutrality” – že někdo upírá ukrajinskému lidu právo na sebeobranu – připadá jako nezájem o smysluplnou radikální politiku. Ti, kdo vás obvykle z těchto věcí obviňují, raději vykřikují prázdná hesla solidarity, než aby se zamysleli nad tím, co by bylo třeba udělat pro vytvoření skutečně emancipačního hnutí. Taková hesla jsou prázdná, protože moc ultralevice (a také levice) neexistuje, zejména v Rusku a na Ukrajině. Naším úkolem by mělo být určení, jaké by mohly být podmínky osvobození, a identifikovat ty třídní frakce, které mají potenciál prosadit se v reálném světě. Otázky jako např.: „Jako revoluční defétista žádáte, aby Ukrajinci prostě šli do jisté smrti?” Takové otázky mi připadají stejně hloupé a zavádějící jako replika: „Žádáte po mně jako po komunistovi, abych se vzdal své práce a všeho bohatství evropské civilizace? Žádáte po mně, abych šel sám do policejní fronty?” Ne. U obou linií dotazů je v pozadí problém skladby. Tato otázka je nevyřešená a lze ji vyřešit pouze historicky. Naším úkolem jako komunistů však není odmítnout perspektivu komunismu jako hloupou nebo utopickou; naším úkolem je odhalit iluzorní důvody těchto obvinění.
Začněme tedy tím, že revoluční defétismus nevyzývá Ukrajince, aby složili zbraně a vzdali se. Spíše se snaží rozpoznat ty prvky odporu, které by mohly zlomit genocidní ruskou nacionalistickou mašinérii. A tyto prvky lze skutečně spatřovat mezi vyhýbajícími se odvodům a stávkujícími na Ukrajině, v Rusku a na Donbasu. Nezáleží na tom, zda jsou tyto protiválečné akce podnikány vědomě, či nikoliv; stále přispívají k pocitu nespokojenosti s panujícím stavem věcí. Stejně jako se opět ukázalo, že fosilní paliva jsou nezbytná pro zachování a distribuci soukromého majetku – pro dopravu, logistiku, potraviny, vytápění domů atd. válečná mašinérie v Rusku a na Ukrajině se živí utrpením za frontou. Specifika této války vyžadují, abychom přehodnotili některé postoje a staré strategie. Obě válčící země mají v současné době více policejních než vojenských sil, respektive jsou si zhruba rovny, pokud započítáme všechny policisty v Národní gardě, kteří nejsou zapojeni do válečných operací (pohraniční hlídky apod.). Více jich je za frontovou linií, kde zajišťují, aby všichni dodržovali linii údajně přirozeného vlastenectví. Vymyslet způsob, jak toto utrpení nekonečné akumulace kapitálu zastavit, by znamenalo policejní síly spíše přemoci a podbízet, než s nimi jen bojovat v pouličních potyčkách.
Myslím, že by to vedlo ke spoustě otázek ohledně životaschopnosti konvenční války, která je tak závislá na finančních tocích a křehkém toku fosilních paliv a dodávkách zbraní. Pro mě je těžké si představit jakýkoli druh hnutí, které se nesnaží integrovat různá válečná divadla, fronty a domácí frontu, osvobozujícím způsobem. Je třeba bojovat proti iluzím, které fronty často plodí. Každá organizace, která by chtěla ohrozit status quo na Ukrajině, by musela přijít na způsob, jak expandovat a bránit se proti policii a různým nacionalistům. Pokud jako komunisté připustíme možnost vzniku sociálního hnutí na Ukrajině, měli bychom připustit i možnost vzniku podobného hnutí v Rusku, které by narušilo jeho válečnou mašinérii. Zvláště nyní, kdy budou branci tvořit větší část ruské armády. Měli bychom se dívat i za hranice státu, protože si nemyslím, že všechny možnosti pro vznik hnutí jsou obsaženy pouze na Ukrajině, zvláště když rozpočet země je nyní závislý na měsíčních splátkách a půjčkách. Například někde ve třetím světě může začít hnutí, které pak ovlivní akce v Evropě, Rusku a na Ukrajině. Hnutí by se pak mohla rozvíjet současně a vzájemně se inspirovat ve svých revolučních gestech či formách. A to by nakonec vedlo k tomu, že by vojáci na frontách složili zbraně a sbratřili se.