Předkládáme zde text Agustína Guillamóna věnovaný revolučnímu defétismu z historického hlediska. Další text v němž jsou objasněny současné bludy, text důležitý pro dějiny a snad i pro budoucnost anarchistického hnutí.
Včera
Defétismus je politická taktika, jejímž cílem je šířit ve vlastní zemi poraženectví prostřednictvím pesimistických zpráv nebo představ o výsledku války nebo jiného úsilí. Revoluční defétismus je taktika, kterou používají některé menšiny ve válčící zemi proti vlastní vládě s cílem podpořit revoluční hnutí. Je v protikladu k Union sacrée (tzv. posvátné unii), tj. národní jednotě všech tříd s jediným cílem dosáhnout národního vítězství nad nepřítelem. Revoluční defétismus se rozchází se svazkem mezi třídami a bojuje proti vlastní buržoazii s cílem dosáhnout porážky vlastního národa. Neexistuje jiný horizont než internacionalismus, mír a sociální revoluce.
Ačkoli se termín Union sacrée sporadicky používal již během prusko-francouzské války v roce 1870, stal se populárním během první světové války v rámci návrhu revolucionářů bojovat proti vlastní vládě ve jménu proletářského internacionalismu s cílem dosáhnout revolučního výsledku, který by mohl ukončit válku. Určitý úspěch to způsobilo v Rusku, Německu, Itálii, Maďarsku a Rumunsku. V létě 1917 vážně ohrozily francouzskou armádu vzpoury celých pluků a hromadné dezerce. Clemenceau, Pétain a vrchní vojenské velení provedli menší reformy a uchýlili se k cílenému střílení, čímž zdecimovali pluky vzbouřené proti vlastním velitelům. Na podzim 1917 se vojáci vrátili k poslušnosti, plni nenávisti a zloby vůči svým důstojníkům a politikům, přestože se jim podařilo změnit strategii generálního štábu z rozsáhlé ofenzivy a s ní spojeného zabíjení na čistě obrannou zákopovou válku. Taktika revolučního defétismu se však ve Francii ukázala jako neschopná ukončit válku nebo vést k revolučním povstáním.
I během španělské občanské války se objevily pokusy o uplatnění revolučního defétismu. Nejznámější jsou ty, které propagují skupiny Bilan a Los Amigos de Durruti (Přátelé Durrutiho). Bilan zastávali abstraktní a idealistický defétismus mimo jiné proto, že nebyl schopen ani v nejmenším zasáhnout do dění ve španělské dělnické třídě nebo ji ovlivnit. Teze či teoretické postoje této frakce by neměly být opovrhovány či zesměšňovány, ale jejich marxistický charakter by měl být zpochybňován, protože kritický marxismus bez operativní schopnosti zasahovat do sociální a historické reality není marxismem: je to filozofie. Ti, kdo jsou posedlí obhajobou skupiny Bilan za každou cenu, propadají idealismu, který kritizoval už Marx v 11. tezi o Feuerbachovi.
Italská frakce komunistické levice, která vydávala francouzský časopis Bilan a italský Prometeo, považovala španělskou občanskou válku za imperialistickou válku mezi demokratickou buržoazií a fašistickou buržoazií.
Hesla z Bilanu o sabotáži válečného průmyslu, o bratříčkování na frontě s fašisty, o tom, že se nepostaví na stranu žádné z imperialistických válečných stran atd. byla abstraktní, ideologická a v praxi reakční hesla. Hlavní vadou byla jejich neúčinnost, neschopnost převést je do praktické činnosti: byly to nepraktické spisy. Byly to však velmi brilantní teoretické teze, které na stránkách Bilanu vypadaly velmi dobře. Jejich praktická realizace byla naprosto nemožná, obzvláště pro malou skupinu cizinců ve frakci jež neměla na dělnickou třídu v Barceloně a Katalánsku žádný vliv. Měla reakční charakter, protože znamenala kolaboraci s fašisty a pomohla jim rozbít republikánskou frontu, což otevřelo brány Francově armádě.
Skupina kolem Bilan udělala jedinou věc, kterou mohla: obhájila své pozice na papíře. Los Amigos de Durruti však byli těmi, kdo v praxi uplatňoval ničivý a aktivní revoluční defétismus. Založení Agrupación de Los Amigos de Durruti bylo konečným bodem procesu revolučního defétismu.
Dne 20. října 1936 bylo rozhodnuto o militarizaci Milicias Populares (Lidových milic), která měla vstoupit v platnost 1. listopadu. Bojovníci “Frakce” se rozhodli opustit frontu, protože měli pocit, že španělská občanská válka se nakonec stala válkou imperialistickou. Stejně jako v mnoha jiných oblastech se různé anarchistické kolony několik měsíců bránily uplatňování tohoto nařízení.
Odmítnutí militarizace Milicias Populares vedlo k vážným nepokojům v různých jednotkách milicionářů, které vyvrcholily na plénu Konfederativních a anarchistických kolon. To se sešlo ve Valencii ve dnech 5. až 8. února 1937. Pablo Ruiz se zúčastnil jako zástupce milicionářů z Durrutiho kolony v sektoru Gelsa, kteří byli proti militarizaci, stejně jako se účastnili i bratři Pellicerové jako zástupci milicionářů ze Železné kolony. Čtvrté uskupení Durrutiho kolony v sektoru Gelsa se vzdorovitě postavilo proti příkazům regionálních výborů CNT a FAI přijmout militarizaci. Nevraživost mezi milicionáři z Durrutiho kolony, kteří militarizaci přijímali, a těmi, kteří ji odmítali, vedla k vážným problémům, které málem vyvolaly ozbrojenou konfrontaci. Byly usměrněny prostřednictvím vytvoření komise kolony, které předsedal Manzana a která vznesla dotaz na regionální výbor. Na základě těchto jednání bylo rozhodnuto dát všem milicionářům možnost vybrat si do patnácti dnů ze dvou možností: buď přijmout militarizaci nařízenou republikánskou vládou, nebo se stáhnout z fronty.
Pablo Ruiz, delegát čtvrtého uskupení Durrutiho kolony v Gelse, vedl asi 800 milicionářů, kteří se navzdory nátlaku rozhodli opustit frontu, vzít si s sebou zbraně, odjet do Barcelony a založit revoluční organizaci, která by se postavila neustálému opouštění anarchistických zásad a probíhající kontrarevoluci. Právě tito bojovníci byli důvodem vzniku Agrupación de Los Amigos de Durruti. Do května 1937 vydali pět tisíc členských průkazů a čtyři stovky z nich bojovaly se zbraní v ruce na barikádách.
Skupina Přátelé Durrutiho byla oficiálně založena 17. března 1937, i když její počátky sahají až do října 1936. Ve skupině se setkávaly dva hlavní proudy: opozice anarchistických milicionářů z Durrutiho kolony proti militarizaci Milicias Populares a opozice proti governmentismu, která našla své nejlepší vyjádření v článcích Jaimeho Baliuse (ale nejen Baliuse) v Solidaridad Obrera od července do listopadu 1936, v Ideas od prosince 1936 do dubna 1937 a v La Noche od března do května 1937.
Oba proudy, “militantní”, odmítající militarizaci milic, reprezentovaný Pablem Ruizem, a “novinářský”, kritizující spolupráci CNT-FAI s republikánskou vládou, vedený Jaimem Baliusem, byly v opozici vůči konfederační kolaborantské ideologii (která sloužila jako alibi pro opuštění charakteristických a základních principů anarchismu), kterou v různých odstínech ztělesňovali mimo jiné Federica Montseny, Juan García Oliver, “Diego Abad de Santillán” a Juan Peiró.
Revoluční defétismus Los Amigos de Durruti byl něčím velmi konkrétním a skutečným, a proto revolučním; oproti tomu abstraktní a idealistický defétismus od Bilan byl jen mokrým papírem nebo žvaněním, a navíc reakčním. Neznalost Bilan byla taková, že v žádném okamžiku nevěděli, co jsou Los Amigos de Durruti a co dělají, protože z Paříže se vše zdálo teoreticky dokonalé a bylo velmi snadné v pěkných článcích vykládat o skutečnostech, které byly vzdálené a cizí.
Zde není místo pro pochybnosti nebo nuance: Los Amigos de Durruti uvedli do praxe jednu z nejpozoruhodnějších epizod revolučního defétismu v dějinách dělnického a revolučního hnutí: 800 milicionářů opustilo frontu v Aragonii a se zbraní v ruce odešlo do Barcelony bojovat za revoluci. Založili Agrupación de Los Amigos de Durruti, která se v květnu 1937 pokusila o revolučně orientované dělnické povstání proti stalinismu a buržoazní vládě Generalitat (Katalánská vláda). Tak to bylo a tak se to stalo. Bojovníci pařížské Frakce se omezili na kázání o tomto vzdáleném a cizím povstání v článcích publikovaných v Bilanu a Prometeu, a to s větším či menším úspěchem.
Během druhé světové války bylo velmi málo případů revolučního defétismu, protože volba mezi demokracií a fašismem zaslepovala masy, sváděla je od revoluční alternativy mezi kapitalismem (fašistickým nebo demokratickým) a komunismem. Komunistická alternativa byla rovněž groteskně deformována jako stalinistická despocie. Pouze několik malých menšin, které měly malý společenský vliv, propagovalo hesla za přeměnu imperialistické války v revoluční třídní válku. K těmto menšinám patřila především španělská skupina Čtvrté internacionály, která v časopise Revolución, vydávaném v Mexiku, publikovala články Munise a Benjamina Péreta o imperialistické válce, odsuzující masakry při německém bombardování Londýna, americké bombardování německých měst nebo úzkoprsý reakční nacionalismus francouzského odboje.
Dalším významným příkladem byl rakouský Žid Georg Scheuer a skupina RK (Revoluční komunisté), kteří praktikovali revoluční defétismus mezi německými vojáky Hitlerovy armády. Propagandou také vyzývali k dezerci z německé okupační armády ve Francii. Jejich činy překonávají divokou fantazii dobrodružného románu. Jako německy mluvící Židé v okupované Francii museli padělat doklady totožnosti a padělali doklady pro válečné zraněné, protože pro ně pak bylo levnější koupit si lístky na vlak. Když gestapo uneslo ve francouzské nemocnici bojovnici skupiny, skupina se převlékla za komando gestapa, vyděsila fašistické vichistické stráže a osvobodila tu bojovnici bez jediného výstřelu. Po osvobození Paříže v srpnu 1944 se Scheuer účastnil stávky za obsazení a samosprávu továrny Renault, která patřila přednímu kolaborantovi, ale tento revoluční pokus pod drtivou tíhou kapitalistické restaurace ztroskotal.
Dnes
V současnosti probíhající třídní války má revoluční defétismus pět otevřených front:
1. Národní jednotky nasazené v jiných zemích na tzv. mírových misích. Jaké zájmy zastupují, když ne zájmy mezinárodního finančního kapitálu? Jaký mír mohou nabídnout legionáři, policisté, žoldáci atd.?
2. Po vynalezení a rozšíření islámské nebo protisystémové teroristické hrozby dochází k vypracování politického a vojenského útoku proti všem svobodám a demokratickým právům v západních zemích. Ve střednědobém horizontu jsou sociální škrty a svobody neslučitelné. Různé protiteroristické zákony jsou počátkem cesty k neomezenému politickému autoritářství, které vede k více či méně dobře maskovaným diktaturám s nevinnými demokratickými rysy a volbou mezi zlem a zlem.
3. Státní zákazy migrace jsou masovým vražděním a výsměchem politickým uprchlíkům.
4. Sociální válka proti vyloučeným a nezaměstnaným má dnes podobu války státu proti nejvíce znevýhodněným vrstvám obyvatelstva, která má svá bojiště ve čtvrtích a ghettech.
5. Defétistická taktika dnes předpokládá rozpuštění všech armád, všech policejních složek, všech hranic a všech států jako jediné řešení pro přežití všech, kteří nemají žádnou rozhodovací moc nad vlastními životy a kteří trpí výsměchem voleb, v nichž jsou zvoleni zástupci, kteří nemohou dělat nic jiného, ať je jejich vůle jakákoli, než posilovat systém a uplatňovat jeho destruktivní a protispolečenskou logiku na obranu nadnárodních společností a finančního kapitálu.
Agustín Guillamón, Barcelona, 15. listopadu 2015
# Text ve španělštině: http://barcelona.indymedia.org/newswire/display/500389/index.php
# Text v němčině: https://panopticon.noblogs.org/post/2022/12/08/revolutionaerer-defaetismus-agustin-guillamon-2015/
Redakční poznámka: K tématu také doporučujeme publikaci “Skupina Přátelé Durrutiho 1937-1939”. Tato monografie Agustina Guillamóna přináší obsáhlou studii a přehled historie a myšlenek na téma Los Amigos de Durruti. Jen několik málo uskupení, pokud vůbec nějaká, tak utrpěla všeobecným nepochopením, zveličováním slabin a úmyslnými dezinformacemi. Guillamón vynesl na denní světlo důkazy a rozhodujícím způsobem popírá nejdéle přežívající dezinterpretace. Liberálové, stalinisté, marxisté a libertariáni předháněli jeden druhého v odsuzování a překrucování činů skupiny a jejího poselství.
Český překlad publikace vydala v roce 2000 Federace sociálních anarchistů (FSA) a je ke stažení na webu Proletarchiv.
Anglická verze publikace je ke stažení zde: