„My se smrti už nebojíme a více se nám státi nemůže.“
- František Noha, člen tvrdého jádra rumburských
vzbouřenců
Protiválečný odpor zprvu může působit bezvýznamně a vždy se budou ozývat tací, co budou tvrdit, že nemůže vést k ukončení války. Cenné historické zkušenosti však ukazují něco jiného. Čím déle válka trvá, čím více zatěžuje a masakruje pracující třídu, tím více se projevují podvratné tendence. Zpočátku odpor organizují jednotlivci a malé skupiny, později nezřídka dochází k živelnému šíření a zmasovění antimilitaristického boje.
Trvalo několik let než první světovou válku zastavil řetězec dezercí, vzpour, bouří a revolucí. A to je jen jeden z mnoha inspirativních příkladů. Dobrá ukázka, že co zprvu může působit marně, později dokáže dozrát v obrovský úspěch. Z toho důvodu je třeba podporovat protiválečné tendence bez ohledu na to, jak marginálními se mohou v současnosti jevit.
Pro připomenutí předchozích antimilitaristických bojů, následuje několik výňatků z publikace skupiny Třídní válka, která ji v roce 2008 vydala jako příspěvek ke komunistické kritice proletářského hnutí v Českých zemích rakouskouherské monarchie.
Rozvrat v ozbrojených silách
V období roků 1917-1918 se rychle rozkládala rakouskouherská armáda a málo obydlené oblasti monarchie přetékaly dezertéry prostoupenými revolučním duchem – byly to tzv. „zelené kádry“. V českých zemích se shromažďovaly v lesnatých oblastech, především pak na Moravě (v Beskydech a na východ od Brna), kde jen za první polovinu roku 1918 četníci a policie zadrželi 7380 zběhů. Spíše po stovkách se „zelené kádry“ skrývaly na Šumavě a v severočeských lesích. Jejich skupiny se často pouštěly do menších expropriačních akcí proti buržoazii, kdy přepadaly zejména sedláky a přivlastňovaly si z jejich „nakeťasených“ zásob potraviny, aby přímo uspokojily své potřeby, ale také peníze. V září 1918 dokonce došlo ke vzájemným násilným střetům mezi četnictvem na jedné straně a „zelenými kádry“ spolu s místním obyvatelstvem na straně druhé v obcích Chvalnov a Zástřizlí na Kroměřížsku. Daleko masivnějším a radikálnějším zjevem však byly revoluční bandy dezertérů – zvané „Zelené gardy“ – v pohraničních oblastech mezi Chorvatskem a Maďarskem. Ve Slavonii tvořilo tzv. „Zelenou brigádu“ na 30 000 dezertérů. Tam na četníky útočili zcela záměrně a kromě toho se pouštěli do rozsáhlejšího vyvlastňování buržoazie.
Po hromadných dezercích však následovaly i otevřené vzpoury v armádě. Revoluční defétismus zachvátil nejen proletáře v zázemí, ale také celé vojenské jednotky, které odpíraly poslušnost svým důstojníkům, opouštěly své bojové pozice a jejich jediným heslem a cílem se stalo okamžité ukončení války a/nebo revoluce.
Hladové bouře a vylastňování
7. května 1918 došlo na Kladensku k hladovým bouřím. Převážně dělnické ženy vzaly útokem mlýny soustředěné kolem potoka Kačák a vyrabovaly v nich uskladněné zásoby mouky a brambor. A rabování jakožto velice praktická kritika komodit a směny – čili výroby zboží na prodej a nikoli pro přímou spotřebu – kdy si proletáři přímo bez prostřednictví peněz přivlastňují to, co potřebují, provázelo skoro každou tehdejší hladovou bouři a nutně s sebou neslo i násilný střet s kapitálem a státem. Takže během květnových hladových bouří na Kladně byl jeden z dělníků vyvlastňujících komodity zastřelen mlynářem, kterého rozzuřený dav následně zlynčoval. Po skončení bouří četnictvo řadu dělníků a dělnic pozatýkalo a uvěznilo.
Nesnesitelnost jejich situace, neexistence rezerv a jasné vědomí, že nemají co ztratit, ale získat mohou vše, hnalo k praktické kritice komodit i proletářské děti. Když 21. června 1918 nakládali vojáci v Plzni chléb z pekárny, vyhladovělé děti je marně prosily alespoň o kousek. A tak se na vůz vrhly a začaly si chleba brát samy. Zasáhla vojenská hlídka a její velitel dal povel k palbě. Po této obraně soukromého vlastnictví zůstalo na dlažbě Koterovské ulice v Plzni ležet pět mrtvých chlapců a další byli těžce zraněni. Jejich pohřeb se stal mohutnou demonstrací proti válce, hladu, vykořisťování a habsburskému státu.
Proletariát v českých zemích, ale i v celém Rakousko-Uhersku se stával stále militantnějším a revolučněji naladěným. V této fázi se proletariát skrze svoji praxi třídního boje začal rozcházet s kapitalismem a mnoha aspekty sociál demokratismu. Vydal se na cestu ke své třídní autonomii…
__________________________________
Zdroj: PRYČ S TYRANY A ZRÁDCI VŠEMI! (Třídní válka 2008)