Ruskojazyčný web https://a2day.org/ zveřejnil článek Lukáše Borla a také reakci na něj od kanálu „Anarchistický bojovník” (канал Боец Анархист). Znovu se zde, tak jako mnohokrát předtím, obhajuje nacionalistická třídní kolaborace a služba ve státní armádě jako údajný pragmatický úkol revoluční praxe. Pokusíme se objasnit, v čem tato analýza selhává. Nejprve citujme část jejich textu:
„Ale západní pomoc je pro ukrajinský odpor životně důležitá, přes všechnu naši nenávist ke státům, které ji poskytují. Účast v praktickém revolučním boji dnes nevyhnutelně vede ke střetu s rozpory. K nutnosti dočasně se ocitnout na jedné straně barikád s těmi, s nimiž tam vůbec nechceme stát. Hlavní je pamatovat na své cíle, analyzovat své kroky, porovnávat dosažený výsledek se strategickým plánem. Nejsme na straně „západního” nebo „východního” bloku, nejsme na straně liberální „demokracie” nebo diktatury. Jsme na straně svobody, rovnosti, samosprávné společnosti. Cesta k tomuto cíli není snadná a prudké zatáčky na této cestě jsou nevyhnutelné.”
Povšimněme si, že to, co podle autorů článku máme podporovat, je opět vyjádřeno nacionalistickou terminologií. Je to „ukrajinský odpor” nebo „odpor ukrajinského lidu”, co musíme podporovat. Sociální třídy v analýze těchto pseudorevolucionářů nemají žádné místo. Neexistuje pro ně pracující třída, která je na Ukrajině (stejně jako kdekoli jinde) vykořisťovaná buržoazií. Vidí jen homogenní ukrajinský lid, který čelí imperiální agresi Ruska. Analýza je čistě moralistická a nacionalistická, nikoli třídní. Když tedy tvrdí „Postavili jsme se na stranu ukrajinské společnosti”, co to prakticky znamená? Znamená to zoohledňovat všechny společenské třídy. Doslova to znamená: postavit se na stranu buržoazie na Ukrajině, což nevyhnutelně znamená, postavit se na stranu konkrétního státu, který je politickým výrazem sociální diktatury, kterou uplatňuje ukrajinská buržoazie proti pracující třídě.
Oni nás ale chtějí přesvědčit o opaku, když tvrdí: „A samozřejmě, nejsme zastánci NATO ani žádného jiného bloku států či státu, ale v našem boji se řídíme zcela odlišnými ohledy.”
Mohou sice podobné fráze opakovat stále dokola, ale nic to nezmění na tom, že pro události není určující, co o nich kdo tvrdí, ale co zúčastnění aktéři dělají. Pokud někdo v zástupné válce mezi NATO a Ruskem ochotně přijímá zbraně od NATO a jeho ozbrojený boj podléhá velení ukrajinské státní armády, může milionkrát opakovat, že není zastáncem NATO nebo státu, prakticky je však součástí vojenské strategie NATO a ukrajinského státu. Ano, zůstane součástí strategie státu i v případě, že se pokusí přejmenovat na „ukrajinský odpor” nebo „revoluční boj”.
Jako anarchisté a proletáři nebudeme podporovat „ukrajinský odboj/odpor”, ale pouze třídní boj, boj na třídním terénu. V jakékoli době a kdekoliv. To pochopitelně neznamená vzdát se nutné sebeobrany, která může nabýt i podoby partyzánského odboje. Zbraně ze skladů NATO by za jistých okolností mohly sloužit jinému účelu. Pokud by je uchvátily revoluční skupiny v rámci autonomních proletářských struktur, které by čelily putinovské invazi, ale bojovaly by s jejich pomocí také proti ukrajinskému státu, místní i globální buržoazii, stejně jako proti samotné politice NATO. Nic takového se ale na Ukrajině ani v náznaku neděje. Zbraně NATO plně slouží svému imperialistickému určení a „anarchisté” v uniformách jsou součást síly, která tomu pomáhá.
Dnes, stejně jako v minulosti, je možné vidět, jak málo stačí k odklonu od třídního boje. „Jsme na straně svobody, rovnosti, samosprávné společnosti”, hlásají. Co pro ně ale znamenají tyto vágní pojmy, které mimochodem rádi používají také různí populističtí politici všech ideologických odstínů? Může ta takzvaná svoboda a rovnost existovat v třídní společnosti, jako je ta na Ukrajině nebo v Rojavě? Takové otázky nepokládají, tudíž ani nepřinášejí odpovědi. A pokud v mírných náznacích ano, vždy jde o absolutně vágní a zmatené teze. Jejich boj za svobodu je vždy veden mišmašem všech společenských tříd a buržoazních institucí. Ty se podle nich spojují, aby bojovaly proti tomu, co sami definují jako největší zlo. Někdy je to fašismus, jindy imperialismus nebo kolonialismus. Výsledek je pokaždé stejný. Ztráta třídní autonomie pracující třídy, vstup na buržoazní terén a postupný pochod k porážce.
Tito jedinci se řídí logikou, podle které můžeme stát na stejné barikádě s našimi úhlavními nepřáteli, ale stále si zachovat autonomii našeho boje. Například se můžeme spojovat s lokální buržoazií a sloužit ve státní armádě, ale vést nezávislý boj proti státům – za anarchii. Opravdu takovému žvástu věří? Nebo to je jen nástroj PR strategie, která má získat finanční podporu lidí z regionů vzdálených od válečné zóny? Každý soudný člověk přece musí uznat, že vojáci ukrajinské armády nejednají jako autonomní síla, ale vykonávají úkoly určené armádními důstojníky. Mohou pomýšlet na své vlastní cíle, ale reálně slouží cílům nepřátel. Žádnou dávku autonomie jim neposkytuje ani materiální pomoc zaslaná od „anarchistů” nebo anarchistické logo našité na armádní uniformu. Vojáci státní armády jednají na povel státní byrokracie a v zájmu obrany státu. Subjektivní výklad konkrétních vojáků na věci nic nemění. Můžou si o sobě myslet a tvrdit svému okolí, že jsou revolucionáři a protistátní síla, ale objektivně zůstávají poskoky státu, kteří slouží k jeho obraně. Navíc, co tito „anarchisté” dělají, když ukrajinská armáda unáší, mučí, zabíjí a vězní lidi, kteří odmítají jít do války? Jsou ticho nebo to prezentují jako nevýznamnou banalitu, na kterou není třeba reagovat bojem.
Tvrzení, že nás okolnosti nutí stát dočasně na barikádě po boku našich nepřátel, není nic nového ani progresivního. Tato tendence sedět jedním zadkem na dvou židlích se projevovala i v minulosti a vždy znamenala potlačení autonomího boje proleteriátu a vzestup kontrarevoluce. Vzpomeňme třeba na to, jak se „anarchisté” po první světové válce spojili s československou buržoazí ve jménu národního osvobození a sebeurčení. Výsledkem nebylo nic jiného než vznik národního státu, který anarchisty perzekvoval a dohlížel na to, aby na vykořisťování proletariátu měla výsadní právo „domácí” buržoazie, která nahradila staré (rakouskouherské) vykořisťovatele.
Podobným příkladem je spojení CNT s levicovými buržoazními silami ve jménu „Lidové antifašistické jednoty” ve třicátých letech minulého století ve Španělsku. Výsledkem bylo odklonění revolučního boje a přijetí logiky konveční interimperialistické války. Ozbrojený proletariát, do té doby autonomně útočící na španělský stát i frankistické pučisty, se vzdal své autonomie ve jménu stejné zhoubné ideologie, obhajované řečmi o pragmatismu a historické nutnosti. „Ve jménu anarchie” proletariát bojoval za záchranu v té době skomírajícího státu. Lidé hlásající stejnou ideologii v současnosti své oponenty rádi obviňují z dogmatismu, purismu a z neschopnosti pragmatického jednání. Jenže jak se ukazuje, nedokáží vyvodit pragmatické závěry z historických chyb anarchistického hnutí, ke kterému se formálně hlásí. Místo toho jeho chyby opakují a tváří se, jako by objevili něco velice nového a výjimečného. Jinými slovy, drží se dogmat historické sociální demokracie, která se v různých dobách zjevovovala pod různými prapory. Někdy pod prapory stalinismu a trockismu, jindy pod prapory anarchie, syndikalismu, socialismu, nové levice nebo antiimperialismu a antifašismu atd.
Názvy a prapory se mění, ale ideologie sociální demokracie stále zůstává způsobem, jak odklonit revoluční boj do bahna reformismu. A to vše ve jménu pragmatismu, realismu… blablabla.