Devatenáctiletá Yona Roseman odmítá vykonat povinnou vojenskou službu v izraelské armádě na protest proti masakrům v Gaze. Zveřejňujeme její prohlášení o odmítnutí. Omezením tohoto prohlášení je, že vychází především z moralistického pohledu a postrádá třídní perspektivu. Navzdory všem jeho omezením považujeme postoj Yony Roseman za důležitou součást protiválečného odporu.
###
S každým uplynulým dnem se nekonečnu blíží počet starých lidí rozdrcených troskami, mužů a žen, zastřelených při čekání na jídlo; vězňů hnijících v mučírnách a dětí, které umírají na hlad, zimu a vedro. Nejsou slova pro popis rozsahu zločinů v Gaze.
Jak měsíce ubíhají, jak se těla zavražděných civilistů kupí na fotkách a videích a úkol zapamatovat si jejich jména se stává nesplnitelným, jsem ztratila možnost řečí vyjádřit svou hrůzu nad tím, co se okolo mě děje.
Žádná akce, protest nebo článek neuleví od bolesti způsobené genocidou v Gaze. Žádný provaz, který bych mohla hodit, není dost dlouhý na to, aby umožnil vylézt z propasti utrpení těm jejím obyvatelům, kteří jsou ještě stále naživu. Bez přístřeší, bez jistoty, že seženou něco k jídlu, s rizikem, že budou bez vědomí svých rodin uneseni nebo zastřeleni či zemřou při bombardování.
IDF, armáda státu, kde jsem se narodila, je skrze všechny své vojáky – od vojína po generála – hlavním vykonavatelem těchto zločinů.
Každý voják, od pilota přes pěšáka, technika, cvičitele, vojenského policisty, propagandisty až po byrokrata – je zodpovědný za tento zločin.
Toto poznání je těžké nést, je to absolutní svědectví o stavu, v jakém se nacházejí rodinní příslušníci, přátelé z dětství, kolegové a většina lidí, které míjím na ulici.
Ale rozhodnutí, které pro mě pramení z tohoto poznání, je velmi jednoduché. S vědomím existence této morbidní reality jsem dospěla k názoru, že jediné správně rozhodnutí je odmítnout.
Nestačí jen stát stranou.
Jako občané země, která páchá genocidu, tuto možnost prostě nemáme, jakkoliv bychom si to přáli.
Jako vojáci, jako zaměstnanci veřejného sektoru, jako plátci daní a jako občané dodržující zákony – všichni jsme účastníci, dobrovolní či ne, podílející se na pustošení, které se odehrává jen pár hodin od našich domovů.
Musíme aktivně pracovat na rozebrání této vyhlazovací mašinerie, jakýmkoliv možným způsobem.
Nesmíme kooperovat s jejími systémy, musíme naopak zadrhávat její kola při každé příležitosti.
Po 77 letech okupace, vyhánění, vojenské nadvlády a po událostech v uplynulých dvou letech zejména – se IDF stala nejen armádou, ve které nestojí za to sloužit, ale stala se i nepřítelem, kterému musíme vzdorovat.
Hlavním projektem (resp. cílem) Státu Izrael je vyčistit zemi od jejích palestinských obyvatel. Ode dne založení, všechny státní orgány byly používány jako zbraň k dosažení tohoto cíle.
Ihned po vyhnání 750 000 Palestinců během Nakby stát pracoval na vyvlastnění majetku vyhnaných i zůstavších, používá dodnes legislativu a administrativní příkazy, aby minimalizoval počet palestinských obyvatel v jejich vlasti.
Státní bezpečnostní složky už ze své povahy vnímají každého Palestince jako hrozbu – na checkpointech, v (palestinských) městech a vesnicích, na nádražích a ve školách.
V systému státní podpory, zdravotnictví a vzdělávání je přítomen diskriminační systém, jehož účelem je zajistit nadvládu Židů nad Palestinci v každém aspektu života.
Tento vyvlastňovací projekt je realizován všude na území pod státní pravomocí: uvnitř Zelené linie, ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu i ve vztahu k uprchlíkům, kteří byli donuceni opustit zemi.
Stát s takovými základy je nelegitimní. Jeho ústavní základy jsou prázdné, jeho právní systém nemá žádnou platnost a nemá žádnou autoritu k jeho prosazování. Nemá právo určovat, co je zločin a kdo je terorista, zatímco sám páchá zločin všech zločinů.
Odpor k vraždění a apartheidu je nevyhnutelně postaven mimo zákon. Pokud proti nim chceme bojovat, není jiná možnost, než porušit zákon.
Kvůli svému odmítnutí budu nejspíš na několik měsíců poslána do vojenského vězení. Uvěznění z politických důvodů je ale malou cenou za vzdor vůči hrozným zločinům naší doby. Zejména ve vztahu k palestinským vězňům, kteří byli též uvěznění, protože v očích státu ohrožovali opresivní systém.
Palestinští vězni jsou drženi v přeplněných mučírnách, hladoví a jsou nemocní, čelí každodenním útokům včetně sexuálních. Polovina z nich neprošla soudním procesem, druhá polovina čelí zmanipulovanému systému. Tucty jich byly ve vězení zabity, konečná čísla nevíme.
10 000 zatčených pod záminkou „bezpečnosti“ jsou všichni politickými vězni a stát nemá žádné právo je držet pod zámkem.
Názvy jako „bezpečnost“ a „terorismus“ byly vytvořeny k nálepkování okupované populace a umožňují používání drakonických trestů.
Opravdové přijetí či uznání rozměru destrukce, kterou náš stát zasévá, utrpení, jimž vystavuje lidi podřízené jeho vládě; vyžaduje adekvátní reakci. Pokud vnímáte rozsah zvěrstev a považujete se za morálního člověka, nemůžete jen tak dál dělat, že se nic neděje, navzdory ceně, kterou to obnáší, ať už společenské, nebo právní.
Stát Izrael páchá genocidu. Jeho morální autorita je vymazávána s každým pohřbeným dítětem, aby nakonec, po desítkách tisíc dětí, zmizela zcela, jako by nikdy neexistovala. Státní instituce nestojí ani za desetník a musí nést tíhu skvrn od krve, kterou prolévají, Nedělají jediný čin, který by nezasluhoval odsouzení, nezaměstnávají jediného agenta, který by zasluhoval respekt, nevydávají jediný rozkaz, který by stálo za to uposlechnout a nevydávají jediný zákon, který by nezasloužil porušení.
Stát Izrael páchá genocidu a my musíme vzdorovat.
—
Převzato z webu antimilitaristického zpravodaje Dezertér PROHLÁŠENÍ YONY ROZMAN K ODMÍTNUTÍ NARUKOVAT DO IDF