Zveřejňujeme prohlášení Lukáše Borla k nedávnému útoku na jeho osobu. Nenecháme se těmito lidmi zastrašit a jsme solidární se všemi anarchistickými revolucionáři bojujícími proti militarismu.
V minulosti jsem publikoval obsáhlou analýzu toho, jak se mě konkrétní osoby a skupiny snaží izolovat, ohrožují mě, útočí na můj soukromý život a sabotují antimilitaristické aktivity do kterých se zapojuju. Jedním z uvedených příkladů byl popis toho, jak člen infoshopu Trhlina mému příteli sděloval, že mi hrozí rázná reakce z prostředí milititantních antifašistů. Zkrátka, člověk z Trhliny mi vyhrožoval. Tehdy ještě nebylo jasné, zda se hrozba naplní. Teď už to jasné je. V sobotu 8. 2. 2025 jsem byl fyzicky napaden jedním takovým militantním antifašistou v pražském klubu 007.
Co se stalo?
Útočník počkal až většina mých přátel odejde z klubu, šel za mnou na toalety, kde mě několikrát udeřil pěstí do obličeje. Ne, nepřekvapuje mě, že zvolil takto zákeřný způsob. Od jeho kumpánů už jsem zažil tolik intrik, že od nich teď nečekám nic jiného podlost, bezohlednost a pokrytectví.
Před tím, než “pan hrdina” zaútočil fyzicky, snažil se mi také několika slovy “vysvětlit”, že bych se neměl stavět proti obraně Ukrajiny. Nedal mi žádnou šanci, abych vyjádřil své argumenty, proč nepodporuju obranu Ukrajiny ani obranu Ruska, ani obranu Česka nebo obranu jakéhokoliv jiného státu. Jsem anarchista, proto bojuju proti všem státům. Proti státům fašistickým, stejně jako proti těm demokratickým, stalinistickým, monarchistickým… Místo obrany Ukrajiny – tedy konkrétního státu a jeho režimu – preferuju podporu a obranu dělnické třídy žijící na ukrajinském území, protože ta je nyní z jedné strany masakrována putinovskou invazí, z druhé strany je vystavena pronásledování i represi ze strany ukrajinské vlády a také silnému vykořisťování ukrajinskými kapitalisty. Myslím, že vysvětlovat něco takového člověku, který mě napadl by stejně nemělo smysl. Pochybuju, že by pochopil základní podstatu. Nebylo to poprvé, kdy mi ukázal, že má silné sklony k machistickým pózám, ale postrádá seriózní politickou analýzu.
Nemůžu mlčet
Myslím, že je důležité o tomto incidentu otevřeně mluvit na veřejnosti. Je totiž konkrétním příkladem pokrytectví těch, kteří na internetu šíří prohlášení, ve kterých se stylizují do pozice nevinných obětí, kterým je ubližováno, zatímco reálně podněcují a podporují agresi proti názorovým oponentům z anarchistického prostředí.
Nebudu skrývat, že tento incident mnou otřásl. Cítil jsem opravdu velkou frustraci, vztek a pocit bezmoci. Brzy jsem ale tyto silné emoce zpracoval. Mimo jiné také díky lidem, kteří se mě zastali, poskytli mi potřebnou emoční podporu a ujištění, že v tom nejsem sám.
I když vím, že existují legitimní důvody k použití násilí proti některým lidem, nemám teď chuť se mstít. Jde jen o to, že stejně jako zvíře zahnané do kouta může pořádně kousnout, aby se dostalo z nebezpečí, předpokládám, že bych se v podobné situaci mohl zachovat stejně. Nejsem pacifista a vím, že jsou chvíle, kdy holé ruce na obranu nestačí. Každý, kdo se mě a/nebo mé přátele pokusí v budoucnu znovu napadnout, by si toho měl být vědom.
Můj monokl i bolest v obličeji jistě časem zmizí, ale moje ochota podporovat protiválečné aktivity zůstane. Tím jsem si jistý. Ten kdo mě napadl si to možná neuvědomuje, proto je důležité, aby si to mohl přečíst jak on, tak jeho machistická parta: Nenechám se zastrašit! To co se ten večer stalo, mě jen utvrzuje v tom, že chci pokračovat po cestě, na kterou jsem se vydal.
Těm, kteří se chtějí také vydat touto cestou, bych rád doporučil podpořit sbírku pro dezertéry a válečné uprchlíky, kterou organizuje Antimilitaristická iniciativa (AMI).
Také doporučuju pořídit si publikace Voices from Ukraine. V nich anarchistický kolektiv Assembly z Charkova názorně ukazuje jaké jsou pozice revolucionářů*ek, žijících ve válečné zóně.