Památný záběr z jedné z epizod mobilizace v ulicích Charkova na začátku letošního roku a nepominutelná klasika (kolem roku 1917).
***
Světem se šíří informace o neutěšené situaci ukrajinské armády. Jak západní, tak ukrajinská média diskutují o nových ztrátách osad, narušení mobilizačních plánů i kritickém nedostatku vojáků a zbraní. Načasování pravděpodobného kolapsu fronty je různé, od 3-4 měsíců do jednoho roku. Nemá smysl hádat z kávové sedliny, protože záleží na tom, jak organizované bude probíhající stahování z Doněcké oblasti do Pavlogradu, Dněpru a Záporoží.
Charkovský vojenský právník Roman Lichačov 26. září 2024 v televizi zopakoval letní informaci o více než 100 tisících lidech, kteří od roku 2022 opustili jednotky bez povolení. Některé odhady ale hovoří o ještě větším počtu.
Od srpna čas od času unikly informace o útěcích z ozbrojených sil Ukrajiny před jejich vysláním do operace Kursk. Jedna z nich se týkala 82. samostatné výsadkové útočné brigády, která se zúčastnila loňské jižní protiofenzívy, považované za elitní a jednu z nejlépe vybavených.
Pokud jde o frontu na východních hranicích Charkovské oblasti, projekt Assembly již dříve uvedl, jak Rus mobilizovaný z Irkutské oblasti Alexander Tirskikh utekl z jednotky se třemi kolegy a byl dopaden, načež byl nalezen mrtvý poblíž Červonopopivky se stopami oprátky kolem krku. “Uvědomil jsem si, že tohle není válka, kterou jsem si představoval. Pro toto vyhlazení jsme byli připraveni jako návnada. Ať mě zavřou do vězení, nezemřu za to,” cituje ho jeho bratr.
Připomeňme, že první případ kolektivní neposlušnosti stíhačů ve směru Ugledar vešel ve známost v zimě, a to z ruské strany: 21 útočných letounů 155. brigády námořní pěchoty Tichomořské flotily se uzamklo uvnitř, odmítlo uposlechnout rozkazy velení a nahrálo videozprávu o těžkých ztrátách při útoku na Novomichajlovku. Bylo jim vyhrožováno popravou.
Počet dezertérů od počátku rozsáhlé invaze se na Ukrajině odhaduje na 170 tisíc, přičemž velitelé vojenských útvarů museli usilovat (prostřednictvím soudu, skandálů, nedostatků v kanceláři generálního prokurátora) o registraci 86 tisíc kriminálních zakázek podle čl. 407, 408 CC Ukrajiny.
Dezertéři zastavili první světovou válku. Nechápali, proč umírají. “Pro naše lodě (s obilím?) aby dokázaly proplout úžinou,” křičela na ně propaganda před sto lety. “Ale já nemám žádné lodě, žádné obilí, žádnou půdu, nic,” uvědomil si voják sedící v zákopu. Je tu důstojník, který mě bije do obličeje, a vzadu jsou vypasení zloději. Vytrhli mě z mé rodiny, z mého domova, donutili mě zabíjet a zemřít, aby chránili svůj dobře živený život.
Změnilo se něco za sto let? Samozřejmě, že ne.
Když je vám 52-56 let, je těžké utéct před mobilizací. Je tu ale dobrá zpráva – lidé dezertují, protože nechtějí zemřít za koncentrační tábor a vězeňské dozorce. Dobrou zprávou je, že lidé začali chápat, uvědomovat si realitu. V jejich myšlení již nezbývá ani stopy po vlasteneckém šílenství.
Zdravíme ukrajinské a ruské dezertéry z ulic Turína (FAI je zkratka pro Italskou anarchistickou federaci). Odesláno lokálním čtenářem.
Historik anarchismu a dělnického hnutí Vadim Damier ve svém článku “Levicový internacionalismus a druhá světová válka” uvádí:
V průběhu první světové války, kdy se nálada veřejnosti změnila z proválečné na protiválečnou, se internacionalistické levici, která byla zprvu malou menšinou, podařilo získat sílu a masový charakter a přispět k následnému revolučnímu výbuchu. “Internacionalistický” postoj začal být chápán jako odmítnutí podpory jakékoli z válčících stran, volání po transformaci imperialistické války v třídní válku a sociální revoluci. Internacionalisté zůstávali okrajovou silou a nikdy nebyli schopni vtisknout pečeť vývoji událostí. (…) Navzdory heroické činnosti internacionalistů v mnoha zemích neskončila druhá světová válka, na rozdíl od té první, revolucí. Mezitím vládci států světa považovali takový vývoj událostí za docela možný a obávali se ho. Stačí zmínit, že v předvečer vypuknutí války se francouzský velvyslanec v Německu a Hitler snažili vzájemně “domlouvat” a přesvědčovat se, aby nezačínali nepřátelství, protože vítězem nemusela být jedna z válčících stran, ale revolucionáři. Zprávy z nacistické bezpečnostní služby v Německu téměř až do konce války odrážely obavy, že válka by mohla skončit “novým rokem 1918″. Tyto obavy se však nenaplnily. Revoluční kvas, který otřásl Evropou v období mezi dvěma světovými válkami, ustal po druhé světové válce.”