Česky / Deutsch /
“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že jsou i tací, kteří tam jít nemusí.”
– Erich Maria Remarque
Od počátku invaze/útoku ruských ozbrojených sil na Ukrajinu se mnoho skupin, stran, organizací, iniciativ, jednotlivců, ať už formálně či neformálně – ačkoli tamní konflikt neprobíhá od roku 2022, ale od roku 2014 – v souladu se svým postojem/teorií/ideologií přiřadilo k jedné z válčících stran a tuto válku ospravedlňovalo. To znamená ideologicky ospravedlňovat a hájit zájmy jedné frakce kapitálu.
Ať už se jedná o tzv. proruský postoj, který je příliš málo kritizován, který se definuje jako antiimperialistický postoj, jenž je velmi rozšířen po celém světě a legitimizuje invazi armády Ruské federace na Ukrajinu prostřednictvím obklíčení členských států NATO. Podle tohoto názoru se jedná o válku proti imperialismu NATO, tj. proti USA a jejich loutkám. V tomto narativu hraje roli pouze imperialismus, omezení kapitalismu, která mu předcházejí, nehrají žádnou roli. Prostě zlý Západ.
Nebo je tu takzvaná “proukrajinská” pozice, která je také málo kritizována a která se také zástupně vymezuje jako antiimperialistická pozice, jen s dodatkem takzvaného národního osvobození jako konečného osvobození od imperialistického ruského jha, údajné obrany proti již deterministicky imperialistickému omezení Ruska. Jako by šlo o válku proti ruskému imperialismu, který se snaží dosáhnout nového impéria silou zbraní. V tomto vyprávění nehrají kapitalismus ani imperialistická omezení, která s ním jdou ruku v ruce, vůbec žádnou roli. Prostě zlí Rusové.
A konečně je tu také takzvaná “pacifistická” pozice, která netouží po ničem jiném než po mírové válce kapitalismu, v níž se tisíce uprchlíků topí ve Středozemním moři, tisíce a tisíce uprchlíků hnaných bídou, hladem, ekologickými katastrofami – to vše způsobené kapitalismem – překračují Saharu a jsou tam pašeráky vyhozeni na dlažbu, tisíce lidí po celém světě umírají hlady, jsou vykořisťováni atd. Pozice, která chce ukončit ozbrojené a vojenské konflikty a války, ale nic nedělá s jejich příčinami. Pozice, která si myslí, že kapitalismus může provádět své masakry všech druhů na této planetě bez použití zbraní. Protože mír je pouze příměří v nekonečné válce. To nás učí historie, to nás učí vláda kapitalismu.
Od začátku této poslední války, jedné z mnoha válek, v nichž tisíce dělníků právě skončily v zákopech, kde žerou ostnatý drát a kulky za zájmy své národní buržoazie, se příliš mnoho skupin/iniciativ/organizací, ať už formálních či neformálních, nezabývalo tím, že všechny války jsou jen válkami kapitalismu, že vyjadřují pouze zájmy jedné vládnoucí třídy proti druhé v duchu von Clausewitze, že války jsou základním projevem kapitalismu k řešení ekonomických krizí, ať už jde o nadměrnou akumulaci zboží, ztrátu hodnoty zboží, nový rozvoj-kontrolu-obranu prostřednictvím monopolu nových trhů atd. atd. Že v tom současný stát a jeho ideologizované ztělesnění národ hrají zásadní roli, aby se pracující za zájmy těch, kdo je v jejich vlastní zemi vykořisťují, zavírají do vězení, vyhazují z domovů atd. navzájem zabíjeli s těmi, s nimiž ve skutečnosti musí trpět stejnou kapitalistickou realitu, a to prostřednictvím falešných antagonismů a dichotomií (vlast, národ, rasa, víra, lid, patriarchát atd…). Třídní společnost nás nejen rozděluje na třídy, ale vládnoucí třída nás dělníky opět rozděluje pomocí rasismu, hranic, národů, kultur, patriarchátu atd. tak, aby sloužila pouze jejím zájmům. Obrovskou roli v tom hraje demokracie, která společnost rozdělenou na třídy sjednocuje tím, že antagonismy zneviditelňuje. Vytváří také falešné lidské společenství kolem státu, národa a lidí, protože nakonec jsme všichni svobodnými občany. Máme právo volby, můžeme se svobodně rozhodnout, kde budeme vykořisťováni, a tak dále. Ale také máme podle Hegela povinnost zabíjet pro svou vlast, když nás povolá pod prapory našeho národa.
Nyní, abychom o těchto otázkách, ale i o mnoha dalších, které nebyly zmíněny, diskutovali, jak by se revoluční hnutí mohlo k těmto otázkám postavit, jak bojovat proti kapitalistické válce a míru, jak bojovat proti falešným kritikům, byla učiněna výzva k setkání koncem května 2024 v Praze na tzv. Akčním týdnu.
My z Anarchistischen Buchmesse Berlin (Anarchistický bookfair v Berlíně) a ze Soligruppe für Gefangene (Solidární skupina pro vězně) jsme se také snažili co nejvíce přispět k šíření informací o tomto setkání tím, že jsme překládali mnohá oznámení a texty, mluvili jsme s lidmi o potřebě takového setkání, protože účel tohoto setkání považujeme za velmi důležitý, protože důležitým účelem tohoto setkání by mělo být také to, aby se setkali revolucionáři z celého světa, s důležitým zaměřením zejména na východní Evropu. Stále považujeme záměry a body, které toto setkání navrhlo za správné. Setkání tedy mělo internacionalistický charakter a jasně hájilo internacionalismus, který má dnes opět obrovský význam.
Právě proto, že internacionalismus je obvykle chápán jako kumulace různých národně osvobozeneckých hnutí (nacionalistických a reakčních) nebo jako kumulace různých národů a nacionalismů, jak tomu bylo v Kominterně, což neodpovídá jejímu revolučnímu záměru a heslu, že proletariát nemá vlast a jde tedy pouze o obhajobu zájmů aspirující vládnoucí třídy.
Bylo to jistě velmi ambiciózní, zejména proto, že na setkání do Prahy byly pozvány různé anarchistické a (levě) komunistické skupiny/iniciativy/organizace a jednotlivci, jakož i různé tendence v nich – přesný důvod znají jen organizátoři -, kde společným jmenovatelem bylo někdy jen obecné, nicméně správné odmítání války a míru kapitalismu. Jednalo se tedy o ambiciózní snahu, možná až příliš ambiciózní.
Měl se konat celý týden akcí, shromáždění, demonstrací a diskusí.
Jak jsme se již zmínili, existují reformistické, kontrarevoluční skupiny a jednotlivci, kteří se podobni vlku v rouše beránčím vydávají za revolucionáře, za nesmiřitelné nepřátele kapitalismu a státu, ale ve skutečnosti nejsou ničím jiným než jejich krvavými psy. A jak jsme již řekli, existují marxisticko-leninské skupiny/strany/atd. – tedy levice kapitálu -, které obhajují či legitimizují invazi do Ruské federace, ale existují i ti falešní anarchisté – v tomto případě rovněž levice kapitálu -, kteří činí totéž na straně NATO a Ukrajiny. Ti nenávidí a pohrdají všemi, kdo je veřejně kritizují a napadají kvůli jejich falešnému anarchismu a jeho nedůslednosti. Což je logické, protože chtějí rozhřešení pro to, co se snaží ve jménu anarchismu hájit.
Tyto hlasy jsou nyní ve východní a střední Evropě rozšířenější a hlasitější, na rozdíl od jiných míst ve světě, kde je běžným postojem bezvýhradně stát za Ruskem. Typický manicheismus antiimperialismu, kdy vše, co je proti USA a NATO, je dobré, bez ohledu na to, jak reakční a kontrarevoluční to může být. Toto jsou všechno postoje, které považujeme za špatné a kontrarevoluční, v této i v každé kapitalistické válce i kapitalistickém míru.
Ale na setkání, které se mělo konat koncem května v Praze, alespoň jak bylo avizováno, došlo právě k eskalaci konfliktu mezi těmi, kdo jsou pro zničení všech národních států, kapitalismu, patriarchátu atd. a těmi, kdo je hájí. Říkáme eskalaci, protože od začátku této války, která už stála život tisíce dělníků z Ukrajiny a Ruska, uprchlíků z celého světa, kteří se přihlásili jako žoldáci s příslibem lepšího občanství, vězňů, kteří byli vyvedeni z vězení a bylo jim slíbeno propuštění, pokud tyto masakry přežijí, probíhá mezinárodní spor o to, kde proti sobě stojí dvě antagonistické pozice.
Nebudeme se zabývat tím, jak tito NATOanarchisté, což je přinejmenším eufemismus, odsuzují a očerňují všechny revoluční anarchisty, o tom později, ale je důležité znovu zdůraznit, jak razantně se snaží tuto debatu zatížit morálkou a také lží, protože o obsahu zde nemůže být řeč. V Praze tento konflikt dosáhl dalšího zenitu.
Ať už to byla náhoda, nebo ne, o stejném víkendu se měl v Praze konat Anarchistický festival knihy, který od počátku dával najevo, že Akční týden a on spolu nemají a nebudou mít nic společného (1).
Ať už spolupořádající, nebo ne, Anarchistická federace (AF) z České republiky již předtím na několika místech (2) dala jasně najevo svůj proválečný postoj. Vůči různým iniciativám a skupinám, na území České republiky se vymezila a často vyloženě irelevantním způsobem jako označováním Antimilitaristické iniciativy (AMI) a skupiny Třídní válka (TV), abychom jmenovali alespoň několik příkladů, za neexistující skupiny, za skupiny a iniciativy, o kterých nikdo nic neví a které nejsou součástí anarchistického hnutí. Jak absurdní, infantilní a směšné obvinění. My lidi z AF také neznáme, takže neexistuje?
Je to jen další příklad toho, jak ti, kteří si říkají anarchisté, ale jsou jen hlídacími psy kapitálu a státu, kteří předstírají, že chtějí s každým diskutovat, musí napadat a hanobit každého a všechno, co jim nastavuje zrcadlo kritikou, což mimo jiné opakovaně činí právě AMI a Třídní Válka. (3)
Další obvinění ze strany AF znělo, že Akční týden se ve skutečnosti ukáže být jen obrovskou bublinou a podvodem, že překlad výzev do dvanácti jazyků (4) byl jen podvodem atd. To vše šířily tyto proválečné skupiny. Chtěly tak odradit každého, kdo by se na toto setkání chystal.
Jestliže antimilitarismus, globální perspektivu a nutnost sociální revoluce hájí menšina, měli by si všichni anarchisté na světě položit otázku, zda je tato otázka relevantní podél měřítka menšin a většin, nebo je to jen otázka mezi nepřáteli a obránci všech států-národů a kapitalismu.
Jak už jsme řekli, od začátku války jsme tady v Berlíně slyšeli i několik podobných zvěstí o dalších skupinách, které jsou těmto válečným štváčům nepohodlné, zejména ve východní Evropě, a které jsou označovány buď za dogmatické cvoky, nebo za bezvýznamné. Příkladem může být charkovská skupina Assembly (Shromáždění) nebo ruská anarchosyndikalistická organizace KRAS-AIT. Již došlo i k případům, kdy byla zveřejněna jména členů nepohodlných skupin, což samozřejmě přímo nahrává represím. Pro nás to nejsou nic jiného než metody fízlování. Každá “anarchistická skupina”, která takové metody používá, okamžitě přestává být takovou skupinou, vydá-li se z jakéhokoli důvodu touto cestou. Jsou pouze komplici státu.
Konflikty se rozhořely již před setkáním a organizátoři upozornili na to, že jedna solidární akce musela být z nám neznámých důvodů zrušena. Říkáme neznámé důvody, protože nechceme věnovat pozornost mnoha fámám.
Setkání v Praze, začátek katastrofy
Sami jsme se tam mohli vypravit až v pátek. Ale už ve čtvrtek nám lidé, kteří tam byli, říkali, že setkání je naprostá katastrofa. Na shromáždění a demonstraci, které se měli konat v rámci Akčního týdne, prý nebyl nikdo z organizátorů, byly problémy s ubytováním, přijelo mnoho lidí zvenčí a že škola pro setkání (oficiální místo konání konference), která byla pronajata už v únoru 2024 na květnové dny, byla znepřístupněna.
Každopádně se rýsoval velký problém kvůli špatnému počasí – pršelo a předpovídal se silný déšť, se těžko mohlo diskutovat pod širým nebem. Nuže, vypravili jsme se do školy, kde se mělo setkání konat, a nikoho jsme tam nenašli. Bylo nám řečeno, že se najde náhradní místo a setkání se může konat tam.
Setkání plné generálů bez armády
Když se ohlédneme zpět, pátek a polovina soboty měly bizarní nádech montypythonovského filmu Život Briana. Sami jsme byli zpočátku otrávení, ale velmi rychle jsme se pobavili, situace si to sama vynutila a také se rádi smějeme.
A tak jsme dorazili na toto alternativní místo setkání. A na tomto místě je třeba říci, že některým účastníkům se náš popis možná nebude líbit, dokonce ho budou považovat za absurdní a/nebo zbytečný, ale nám je to jedno, neprozrazujeme nic důležitého, jen chceme, abychom mohli tímto popisem srozumitelněji a podrobněji formulovat naši kritiku. Na shromáždění jsme potkali nápadný shluk lidí sedících v kruhu. Způsob, jakým nás přivítali, připomínal spíše výslech čekisty, který se ptal, kdo jsme a odkud jsme. Nálada byla pochopitelně kyselá. Nám to nebylo o nic příjemnější, také nás ta chaotická situace rozčilovala.
Po vyřízení formalit k nám přistoupila osoba, která nám vysvětlila situaci. Nikdo prý neviděl organizátory, nikdo nevěděl, kdo Akční týden pořádá, a vše vypadalo velmi improvizovaně. Dělali z nouze ctnost, přesto chtěli uspořádat schůzku a diskutovat. Zajímalo nás, zda byli organizátoři o tomto místě vůbec informováni a jak ho měli ostatní účastníci najít.
Pro nás byla situace nejen absurdní, ale neustále jsme dostávali velmi protichůdné informace a nemohli jsme si ověřit ani potvrdit, co nám bylo řečeno. Pro nás bylo v tu chvíli mnohem důležitější zjistit, jak a proč je situace taková, jaká je, než chrlit internacionalistická prohlášení, což se stalo a je to podle nás absurdní tak jako tak. A tak pokračovala schůze, kde všichni přítomní přednesli své analýzy důvodů války a toho, jak by se válkám mělo obecně vzdorovat. Každý měl vymezený na vteřinu přesný čas. Bylo to pět minut. Protože jsme přišli pozdě, nemohli jsme se podílet na rozhodování o tom, jak bude shromáždění organizováno. Byli jsme tedy poněkud rozpolceni mezi dezinformacemi a prohlášeními proti válce.
Většina prohlášení byla pro nás nejen nesmyslná, ale chaotickou situaci také vyplňovala prázdnými bojovými hesly a prázdnými analýzami, místo aby se o něčem podrobněji diskutovalo.
V průběhu hodin se objevovaly další a další skupiny a lidé, kteří se setkávali se stejnou chaotickou situací, až bylo řečeno, že se brzy objeví organizátoři setkání. Z úst jednotlivců zaznívala nenávistná hesla proti skupině Třídní Válka, padaly výhrůžky bitím, ačkoli stále nebylo jasné, zda tato skupina vůbec toto setkání přímo na místě organizovala.
Nyní se také proslýchalo, že celé setkání sabotovali a bojkotovali lidé z Anarchistického festivalu knihy, Anarchistická federace a další NATOanarchisté. Na Anarchistickém festivalu knihy pořádaly akce ve prospěch války také organizace jako ABC Bělorusko, Solidarity Collectives…
Proslýchalo se, že byl také vyvíjen nátlak na vedení školy, aby se kongres nemohl uskutečnit, že prý setkání bylo vykresleno jako proruské a násilnické. A to vše v kontextu textu zveřejněného na webových stránkách kongresu. V něm bylo upozorňováno, že se organizační tým bude bránit vůči případným provokacím a útokům.
Každopádně nově příchozí osoby navrhly, aby se na sobotu zorganizoval sál, který by sice kapacitně nestačil na původní setkání, ale diskuse by se mohla uskutečnit. Křičelo se “lháři”, “jděte do prdele”, “nemáte tady co mluvit, lid už promluvil” a podobně. Situace, která byla střídavě zábavná a tragická, alespoň co se týče chování přítomných. V té době jsme si to ještě neuvědomovali, ale už tehdy bylo jasné, že v už tak chaotické situaci se kromě vnějších útoků ze strany NATOanarchistů, odehrávaly také vnitřní konflikty mezi skupinami a některé se snažily setkání rozbít. Šlo především levě komunistické skupiny.
Přestože se přítomné osoby snažily shromáždění co nejvíce zachránit, situace se vyhrotila teatrálním způsobem, který mohl doprovázet pouze popcorn. Vedle nás stála žena, která dokonce prohlásila, že lidé, kteří právě dorazili, vypadají jako policisté. Rychle jsme ji pokárali a řekli, že taková obvinění by se neměla vznášet jen tak z ničeho.
Bylo jasné, že setkání, jak mělo proběhnout, se nepovedlo, šlo jen o to, jak zachránit zbytek času (sobotu a neděli). Z našeho pohledu se o to postaralo jen velmi málo lidí, kteří z velmi prekérní situace udělali téměř nemožné, aby se Akční týden mohl uskutečnit.
Celou dobu někteří lidé opakovali, že místo na sobotu je také vymyšlené, že je to asi jeskyně v lese (“jako nějaký Mordor”), že se nic neplánuje, že zítra se bude opakovat pátek. Někteří z přítomných – ti otravní leví komunisté – začali navrhovat alternativní setkání na sobotu, čímž se snažili ovládnout masy. Pomalu nám docházel pomyslný popcorn a doufali jsme ve rvačku, která by celou věc učinila ještě zábavnější, ale ta se nekonala.
Každopádně jsme doufali, že přijde lepší den.
Sobota, ještě absurdnější pokračování pátku
Brzy se ukázalo, že sobota je pokračováním pátku. Vydali jsme se na místo setkání, kde se podle našeho názoru mělo konat setkání navržené z předchozího dne. Jenže jsme skončili na “alternativním” setkání, mea maxima culpa. Kromě procházky Prahou to bylo všechno k ničemu. Po dalších prohlášeních, po dalších historických heslech, po dalších nenávistných projevech proti organizátorům se skupina vydala směrem k venkovnímu místu, kde jsme měli vzájemně diskutovat.
Celou dobu jsme chtěli jen vědět, kde je to další shromáždění (myšleno shromáždění naplánované organizačním výborem Akčního týdne, pozn. překladatele) a chtěli jsme jen co nejrychleji zmizet. Levě komunistické skupiny dosáhly svého cíle – neustálé vracení se, dezinformace, fámy, všechno vedlo k tomu, že lidé už nevěděli, co mají ve městě, které (ne)znali, dělat. Od té chvíle byl Akční týden definitivně rozmetán, zvenčí i zevnitř.
Ad absurdum pak dosáhlo svého zenitu, když se mělo diskutovat o tom, zda ten malý zbytek lidí, souhlasí, či nesouhlasí s tím, zda se jedná o jakousi zimmerwaldskou konferenci 1915, či nikoliv. Čekali jsme jen na adresu, kde má být místo konání kongresu, a když jsme ji dostali, přemístili jsme se, jak nejrychleji jsme mohli. Nejenže byla situace tak skličující a nepřehledná, ale někteří z přítomných se najednou chystali na Anarchistický festival knihy, který byl za tuto situaci částečně také zodpovědný. Z naší strany jsme na to lidi upozorňovali, ale protože se zdálo, že o konfliktu nemají ponětí a nechtějí nám věřit, stejně tam šli. Bylo to neuvěřitelné.
Pátek byl naprd, půlka soboty taky, ale od té chvíle jsme měli možnost dělat to, kvůli čemu jsme do Prahy jeli. Diskuze byly velmi zajímavé a mohli jsme se setkat s lidmi z různých zemí, se kterými jsme vedli zajímavé a plodné rozhovory a debaty.
Sabotáže a útoky zvenčí
Ukázka zmíněné konfrontace. Zde přepis textu z letáku, který byl vystaven na Anarchistickém festivalu knihy v Praze:
“Anti-War” Congress, Prague 24-26 May
Antimilitarismus může být jiný
Cítíme nutkání hovořit o ideologickém rozdílu mezi námi, antimilitaristy, a “anarchoputinisty”, kteří se snaží být součástí mezinárodního anarchistického hnutí, ale odmítají podporovat Ukrajinu. O sabotáži “anarchoputinovců” a jejích důsledcích se stále dostatečně neuvažuje. Tato skupina, která se objevila po plnohodnotné invazi, začíná být viditelná až dnes a bohužel má určitý vliv na západní anarchistické hnutí.
Stoupenci “anarchoputinismu” se navzdory podpoře odmítnutí účasti ve válce jen zřídkakdy prohlašují za pacifisty. Obvykle pouze tvrdí, že skutečným nepřítelem anarchistů je kapitalistická třída a že boj dělníků proti sobě je v rozporu s mezinárodní solidaritou. Obvykle se odvolávají na zkušenosti z první světové války a poukazují na to, že anarchisté nikdy nepodpoří žádnou ze stran imperialistické války. Inspirují se takovými klasiky anarchismu, jako jsou Malatesta nebo Nettlau, a tvrdí, že ruská válka na Ukrajině je imperialistickou válkou, a proto by anarchisté měli zůstat neutrální a nepodporovat žádnou ze stran.
Proč se ale “anarchoputinisté” snaží aplikovat teoretické konstrukce anarchistických klasiků na současný konflikt, nedává smysl? Nejspíše proto, že jejich interpretace teorie neodpovídá realitě. Například Errico Malatesta v knize “Anarchisté zapomněli na své zásady” píše:
“Nejsem “pacifista”. Bojuju, stejně jako my všichni, za vítězství míru a bratrství mezi všemi lidmi; vím však, že touha nebojovat se může naplnit jen tehdy, když ani jedna strana nechce, a že dokud se budou nacházet lidé, kteří chtějí porušovat svobody druhých, je povinností těchto druhých se bránit, nechtějí-li být věčně biti; a vím také, že útočit je často nejlepší nebo jediný účinný prostředek obrany. Kromě toho si myslím, že utlačovaní jsou vždy ve stavu legitimní sebeobrany a mají vždy právo na utlačovatele zaútočit. Připouštím tedy, že existují války, které jsou nutné, svaté války: a to jsou války osvobozovací, jaké jsou obecně “občanské války” – tj. revoluce.”
Stoupenci “anarchoputinismu” s výše uvedeným souhlasí a tvrdí, že utlačovaní musí bojovat proti svým utlačovatelům. Útlak však redukují na ekonomický aspekt. Domnívat se však, že osvobození lze dosáhnout pouze ekonomickou expropriací a nezahrnuje boj za kulturní autonomii, je primitivní vnímání anarchosyndikalistického přístupu k sebeosvobození. Antimilitarista a anarchosyndikalista Alexej Borovoj tvrdil, že zachování kulturní identity není v rozporu s antimilitarismem;
“Militarismus je produktem imperialismu, zvláštním výsledkem buržoazně-kapitalistické kultury. A pokud je militarismus v nemyslitelný mimo hranice národů, neznamená to, že jakékoli uvědomění si jedinečnosti lidí a sebepotvrzení jejich individuální existence, což je hlavní jádro samotného anarchismu, je vždy spojeno s burdnes a nemorálností militarismu”.
Jinými slovy, stejně jako většina anarchistů sdílel myšlenku, že účast proletariátu ve válce nikoli jako proletariátu, ale jako lidí s vlastní svébytnou kulturou je neslučitelná s myšlenkou sjednocení a expanze, tedy projevem imperialismu. Někteří lidé mohou hájit svou identitu, aniž by narušovali identitu jiných. Taková válka je z definice osvobozující válkou.
A Malatesta ve svém dalším eseji “Válka a anarchisté” říká:
“Odsuzujeme válku, která je vždy bratrovražedná a škodlivá, a chceme osvobozující sociální revoluci; odsuzujeme sváry mezi národy a zasazujeme se o boj proti vládnoucím třídám. Kdyby však nešťastnou náhodou došlo ke střetu mezi jedním a druhým národem, stojíme na straně národů, které hájí svou nezávislost.”
Ve skutečnosti mnozí klasičtí teoretici anarchismu považují národně osvobozenecký boj za něco, co si zaslouží anarchistickou podporu. Ukrajinský anarchista Denis Khromyi o tom napsal článek: “Vadim Damier´s Myth of Classical Anarchist Internationalism”, který důkladně dokládá, že osvobozenecká válka zahrnuje nejen ekonomickou revoluci, ale také obranu národní identity a regionální autonomie, a že hlavním utlačovatelem ukrajinského lidu v tuto chvíli není národní buržoazie, ale imperialistické Rusko, které si činí nárok na “historické země”.
Je všeobecně známo, že anarchisté podporují kulturní rozmanitost a ekonomickou autonomii jednotlivců. Proto když my, antimilitaristé, říkáme, že podporujeme Ukrajince ve válce za jejich nezávislost a svobodu, nechceme vyhladit ruské lidi. Chceme zachovat kulturní a politickou nezávislost ukrajinského lidu, který trpí ruskou vojenskou agresí. A kteří čelí hrozbě asimilace a vyhlazení ze strany ruského státu. Kolektivně vyjadřujeme solidaritu s Ukrajinci nejen jako s představiteli utlačované ekonomické třídy, ale také jako s jednotlivci a představiteli regionálních komunit s různými jazykovými a kulturními tradicemi.
Ruskou agresi nelze zastavit zmražením fronty, protože lidé na okupovaných územích budou i nadále čelit represím na základě etnické identity. Ukrajinský člověk na okupovaných územích bude při dalším ruském pokusu o útok na Ukrajinu odveden jako první a bude nucen bojovat proti vlastním lidem, jak se to stalo v Doněcku a Lugansku.
Když “anarchoputinovci” napadají náš antimilitarismus, prosazují program neutrality, přesněji řečeno lhostejnosti k válce, vyzývají aktivisty, kteří mohou pomáhat a solidarizovat se s utlačovaným lidem Ukrajiny, k lhostejnosti a neutralitě.
Jako antimilitaristé nikdy nebudeme neutrální ani lhostejní. Budeme i nadále podporovat ukrajinský lid v jeho boji za nezávislost a svobodu a povzbuzovat ruský lid k boji proti jeho represivnímu imperialistickému státu!”
-
Zde je scan letáku scan_20240527130551-1 scan_20240527131006-1
(Leták na knižním stolku Anarchistického festivalu knihy v Praze, dole uprostřed) – (pozn. překladatele: Jde od stánek Anarchistické federace)
Nestěžujeme si na útoky, lži a překroucená obvinění všech těchto falešných “anarchistů”, to vůbec ne, všichni lidé by si měli být vědomi jejich špinavých metod. Tyto skupiny a lidé nevynechají nic, aby dosáhli svých kontrarevolučních cílů. Spíše nás mrzí, že ačkoli bylo jasné, že k útokům dojde, nebyla proti nim přijata ze strany organizátorů dostatečná opatření, tj. pojistky. Sjezd stál na vratké půdě a k jeho úplné sabotáži chybělo jen málo.
Zamyšlení – naše kritika a další kroky
S ohledem na všechny útoky zevnitř i zvenčí lze jasně konstatovat, že lidé na místě byli zcela pochopitelně přetížení a lze si jasně položit otázku, zda nejen nepřekročili sami sebe, ale také zda situaci kvůli neustálým útokům nepřeceňovali. Chválíme jejich elán, s jakým se snažili setkání přes veškerou nepřízeň uskutečnit, ať se děje, co se děje. Ale právě kvůli těmto neustálým útokům se zřejmě přepočítali. Nejenže příliš málo lidí nemohlo vše zvládnout, ale navíc, jak jsme viděli, události vedly ke skutečnému zrušení místa kongresu. A přesto některé skupiny obrátily každý kámen, aby se kongres mohl konat nejen v sobotu, ale i v neděli. Nejenže to stálo mnoho úsilí, ale také náklady byly velmi vysoké. To je něco, co se považuje za samozřejmost, ale my dobře víme, že tomu tak není, protože takto se v dnešní době chová jen velmi málo skupin a jednotlivců.
Nesmíme však zapomínat, že i kdyby vše s prostory klaplo, setkání by nebylo o nic lepší kvůli přítomnosti některých nežádoucích skupin, včetně ICT a ICC. Bylo by prostě jiné. Diskutovali bychom o Zimmerwaldské konferenci a o tom, zda jsme nebo nejsme dědici, až bychom padli. Pokud jde o nás, jasně říkáme, že ne.
Proto se domníváme, že organizátoři měli být od počátku upřímnější, že toho sami tolik zorganizovat nemohli a že to, co zorganizovali, stálo na vratkých základech. Navzdory hořké pachuti tohoto týdne by to však mělo vést k tomu, že je třeba vyvinout takové úsilí, aby se setkávali, společně organizovali akce, boje a kampaně proti míru a válce kapitalismu, diskutovali, budovali společenství boje. Protože snaha o kolektivní a mezinárodní budování společenství boje, které hájí i podporuje společný revolučně anarchistický program, je stále nezbytná. Program anarchie je jasný, společnost bez tříd, námezdní práce, národů, států, hranic, hodnoty, armád, policie, vězení, patriarchátu, rasismu, peněz, škol, náboženství, válek, ničení přírody atd….. Jsme rádi, že jsme tam navzdory všemu byli.
Náš oblíbený investigativní reportér Peter Nowak
Peter Nowak, je člověk který nejenže na kongresu v Praze nebyl, ale napsal o něm dva zcela nepravdivé články. Nechápeme, jak je možné něco takového s čistým svědomím udělat. Zveřejnil a šířil nepravdivé informace, ať už úmyslně, nebo ne, např:
“Kontakty a zajímavé diskuse by tam jistě byly zaručeny. Ale represe tomu zabránila. Vedení školy zrušilo prostory pro protiválečný kongres, které byly pronajaty již v únoru 2024, jen několik hodin před plánovaným začátkem. Po jistých zmatcích se našly nové prostory o mnoho kilometrů dál. Někteří účastníci byli o nuceném přesunu kongresu informováni příliš pozdě. Bylo poněkud překvapivé, že toto masivní omezení protiválečného kongresu, a tím i akce antiautoritářské levice, nebylo na Anarchistickém festivalu knihy řešeno a odsouzeno. Nebyla dokonce ani zmínka o protestní rezoluci, natož o dalších akcích.” zdroj: Proti státu, kapitálu a armádě v Praze
Nebo jako v článku Pražská zimmerwaldská konference: Myšlenky o týdnu antimilitaristických akcí Proti všem křížovým frontám, ať už ve prospěch kapitalistického míru nebo kapitalistické války, je pro něj také důležitější mluvit o zimmerwaldské konferenci.
Jen pár slov pro ty, kteří to stále nechápou: Zimmerwaldská konference v roce 1915 nebyla ani revoluční, ani ničím jiným. Byla to schůzka ubohých zbytků Druhé internacionály, které nesledovaly válečné bubny zemí, jimž vládly nebo usilovaly vládnout. To, co si však většina přítomných na konferenci tehdy přála, byla mírová dohoda mezi všemi válčícími stranami. Prosba se týkala kapitalistického míru. Nevíme tedy, co je na této konferenci tak vzrušujícího. Ale diskuse o ní by vydala na samostatný text.
Ach ano, nikdo si zřejmě nevšiml, ani my, že Anarchistický bookfair v Berlíně-Kreuzbergu se bude konat přesně ve stejných dnech jako Zimmerwaldská konference, totiž od 5. do 8. září, jen o 109 let později a obsahově zcela antagonisticky.
Závěrem
Na závěr jen připomínáme, že to není poprvé, co “anarchisté” vyzývají k válce, neboť již Kropotkin a další vyzývali k válce proti imperialismu Německého císařství během první světové války, ačkoli nepopírali, že Francie, Britské impérium nebo Ruské carství jsou imperialistické mocnosti, jak to dnes dělají “anarchomilitaristé”, “NATOanarchisté” apod.
Zde je tedy několik řádků od skupiny anarchokomunistů z tehdejšího ruského carství, kteří se k tomu vyjádřili v exilu ve Švýcarsku a které neztratily nic na svém významu:
“A po tom všem se Kropotkin a další autoři manifestu stále nazývají anarchisty a antimilitaristy! Ti, kdo vyzývají lidi k válce, nemohou být ani anarchisty, ani antimilitaristy. Hájí věc, která je dělníkům cizí. Nechtějí poslat dělníky na frontu ve jménu jejich osvobození, ale pro slávu pokrokového národního kapitalismu a státu. Chtějí zničit ducha anarchie a její zbytky přenechat služebníkům militarismu.
My však zůstáváme na svém místě. Vyzýváme dělníky celého světa, aby zaútočili na své nejhorší nepřátele, ať už jsou jejich vůdci kdokoli – německý císař nebo turecký sultán, ruský car nebo francouzský prezident. Víme, že demokracie a autokracie si v ničem nezadají, pokud jde o korumpování vůle a svědomí pracujících. Nerozlišujeme mezi přijatelnými a nepřijatelnými válkami. Pro nás existuje jen jeden druh války, sociální válka proti kapitalismu a jeho zastáncům. A opakujeme svá hesla, která autoři hanebného manifestu popřeli: Pryč s válkou!
Pryč s mocí moci a kapitálu! Ať žije bratrství svobodných lidí! Skupina ženevských komunistických anarchistů” (Otvet, in: “Puťka svobody”, Ženeva, květen 1917, s. 10-11).
________________________
- (1) “
- (2) Zwei Beispiele:
- (3) (Tridni Valka und Antimilitaristische Initiative) Was gibt es Neues im “Anarchismus”? Nationale Selbstbestimmung und die Übereinstimmung von Interessen mit dem Kapital?!” (AMI) Die Linke des Kapitals sabotiert die anarchistische Bewegung: Wehren wir uns!
- (4) “Gemeinsam gegen kapitalistische Kriege und kapitalistischen