Statisíce lidí opakovaně pochodovaly v Londýně a na těchto ostrovech proti krveprolití v Gaze. Mnozí vyjadřovali své bezmocné rozhořčení nad utrpením. Většina však jako stoupenci toho či onoho kapitalistického státního řešení, slepí k vlastní zkušenosti vztahu státu k válce a naší třídě nebo ji ignorující. Jak to funguje? Nefunguje. Místo toho je to zbraň, která obrací komunity proti sobě jako údajné nenávistné projevy.
Bez otevřeného třídního konfliktu nemůže dosáhnout ničeho, co by nevyhovovalo zájmům soupeřících válčících stran a jejich příslušných sponzorů z kapitalistických bloků. A proč jedna válka, ale ne jiná?
Není divu, že jsou lidé vystaveni válečným hrůzám. Hrozí, že nás přemůže pocit bezmoci. Je snazší představovat si, že by se to nikdy nemohlo týkat nás, než si přiznat, že se na našem prahu rozlévá krev. Denně jsme svědky takových hrůz, že se to zdá být mimo naši představivost. Jak je to možné? Jaké by to mohlo být? Mohli bychom to někdy být my?
Chceme-li si představit, jak by mohla vypadat Ukrajina, vzpomeňme si na města jako Cannock, Whitby nebo Newport, která byla proměněna v trosky. Pokud myslíte na Gazu, představte si něco mezi velikostí ostrova Wight a ostrova Man srovnaného se zemí bombami hrdých hlavních měst “demokracie”.
Za hranicí toho, kam se chceme dostat, jsou šokující vzpomínky Sarah Everardové z rukou sloužícího policisty. Pomyslete na desetitisíce znásilněných, zavražděných, zmasakrovaných hrdými muži v uniformách schválených jejich vládami! “Demokratické” nebo jiné, na tom pro oběti nic nemění.
Není to ani daleko, ani dávno, ale nyní už ne dál než na dovolenou na Gran Canarii nebo na Kypru. A to jsou jen války, o kterých informují média, většina zbytku světa je v plamenech: Súdán, Etiopie, Kongo, Myanmar, abychom jmenovali alespoň některé.
Válka není vzdálenější než nejbližší továrna na zbraně nebo součástky. Není dál než nejbližší logistické skladiště, dopravní uzel, komunikační centrum. Válka je tam, kde jsou přístavy a letiště, vojenské základny a jejich záložní dobrovolnické stanice. Je to železniční síť a dálnice, města, sídliště, města a továrny, kde jako pracující platíme cenu války v podobě prohlubující se chudoby a zhoršujících se úsporných opatření. Zhoršující se podmínky, nižší mzdy a hrozba povolání do armády nebo odvodu.
Ve skutečnosti se nemůžeme hnout z místa, aniž bychom byli ve válce, a když si toho všimneme, rétorické zbraně spustí “rozvraceč, extremista, terorista!”. Kapitalismus a jeho státní aktéři nás již svou tolerancí k jejich ekonomickému plánování a jeho sociálním a politickým důsledkům částečně naverbovali do svého destruktivního soupeření.
Krev a poklad naší práce je ukraden a promrhán, aby byl ukraden poklad práce jiných, nám podobných! Tam, kde si všímáme a snažíme se jednat, je promrhán i náš protest a odpor. Maršalizován kapitalismem loajální “levicovou” opozicí do pasivity pochodů na podporu nebo proti jedné či druhé straně. Na jatka, nebo na jatka!
Tohle není mír! Je to “sociální mír” kapitalismu, který spočívá v pořádku, disciplíně, hanobení a kontrole. Krvavá domácí fronta jejich bratrovražedných válek vedle. Pokud máte pochybnosti o násilnosti jejich sociálního míru, zamyslete se nad poraženými stávkami, katastrofou pečovatelského sektoru, Covidem a kolabujícími zdravotnickými službami, 25% ročním nárůstem počtu lidí bez přístřeší a prodlužujícími se frontami v potravinových bankách! To je jejich válka proti naší třídě doma, zatímco otevřeně hovoří o rozšiřování svých válek v zahraničí živených vynucenou vojenskou službou. Pokud tím nedosáhnou ničeho jiného, vyvolávají strach a nemístnou vděčnost za ďábla, kterého znáte – jejich sociální mír.
Zde i v zahraničí je to kapitalismus a jeho stát, kdo je rozvracečem, extremistou, teroristou! Nepochodujte jen, organizujte se a jednejte: tento “válečný stát” je nepřítelem doma a náš odpor proti němu, náš boj s ním, naše “třídní válka” je naší nutnou, nejlepší a naléhavou odpovědí proti němu!