- [ – Česky – ] [ – English – ]
Dne 6. prosince 2023 zemřel anarchista Alfredo Maria Bonanno. K uctění jeho památky přinášíme český překlad jednoho z jeho starších textů. Poprvé byl publikován v roce 1982 v Insurrection revue. Při čtení je tedy nutné vzít do úvahy tehdejší dobu a kontext.
Téma války se v posledních měsících objevuje téměř ve všech druzích publikací, včetně těch anarchistických. Válka se blíží, brzy vypukne, dva velké mezinárodní bloky směřují k válce: musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom zabránili úplnému zničení světa v důsledku šíleného impulsu těch, kteří nám vládnou.
Ale jak se často stává, když nějaký problém vyvolá v našem nitru složitou reakci plnou pocitů a strachu, nebýváme schopni – nebo se mi to alespoň zdá – jít do hloubky.
Když se totiž připravujeme na boj s nepřítelem, který nás ohrožuje, musíme se ptát, co má tento nepřítel v úmyslu udělat, aby nám maximální množství informací umožnilo odvetu, obranu a přechod do protiútoku. Zdá se mi tedy, že jsme si nepoložili základní otázku: Co je to válka? Neudělali jsme to proto, že se všichni tak či onak domníváme, že dokonale víme, co je válka, takže jsme docela dobře schopni udělat vše, co je třeba, abychom bojovali proti těm, kdo ji hodlají vyvolat.
Ve skutečnosti nejsou naše představy tak jasné. To, že ani buržoazní tisk nemá jasné představy o tomto tématu, není příliš důležité, protože tam rozhodně nenajdeme, co potřebujeme k vytvoření minimální analýzy nutné k tomu, aby naše akce byly koherentní a smysluplné.
Číst většinu anarchistických publikací je jako číst revidovaná a opravená vydání pokrokového buržoazního tisku. Často vypadají jako nějaké mezinárodní právní revue s několika změnami v jazyce a trochu větší naivitou v pohledu.
Nejasnost buržoazních představ je zcela pochopitelná: pro manažery panství je válka prostředkem, který zaručuje jeho pokračování, alespoň v určitých mezích. Co však znamená válka pro ty, kdo se jí brání?
Pro šéfy není válka ničím jiným než zvýrazněným použitím prostředků, které vždy používali. Armády existují, bomby jsou zde, zbraně také. Války neustále probíhaly. Stále tu a tam propukají podle geografie a logiky, která určitým způsobem odpovídá pravidlům vývoje a přežití kapitalismu. Pro šéfy neexistuje žádný velký problém, který by bylo třeba řešit. Nemohou začít vést válku z toho prostého důvodu, že ji nikdy vést nepřestali. Naproti tomu pro ty, kdo proti ní hodlají bojovat, je situace jiná v tom, že jejich boj se šíří řadou zásahů a akcí, které jsou platné ve vztahu k jejich chápání fenoménu války. To je zase určeno jejich vlastními třídními zájmy, jejich omezenými znalostmi společenských a politických jevů, ideologickými výklady skutečnosti atd., a to v situaci, jako je ta současná, kdy se hovoří o možnosti (nevíme, jak blízké či vzdálené) jaderné války, která je schopna zničit vše a všechny během několika vteřin.
Teoreticky by měl být každý proti válce, zejména takové, jaká je dnes možná, protože bychom byli všichni vystaveni vyhlídce na vyhlazení. Jak tedy vysvětlit, že tomu tak není? Jak lze vysvětlit, že vlády nacházejí příznivce a vykonavatele svého takzvaného šílenství? Lze to vysvětlit prostřednictvím velmi prostého a zásadního třídního faktu stejným způsobem. Je zřejmé, že mnozí z těch, kdo jsou blízko mocenských pák a nejblíže vykořisťování šéfů, ne-li přímo šéfové nebo držitelé moci, překonávají strach z války vyhlídkou na zvýšení vlastních privilegií.
Odtud pramení vzrušení, které tito lidé produkují ve svých novinách a pořadech, jež všechny odrážejí touhu vidět válku jako něco bezprostředního. Netvrdím, že to není možné, ale spíše bychom neměli sami přijímat tento závěr, ale prostřednictvím našich analýz demystifikovat podvody dodávané orgány moci.
Vracíme se tedy k základní otázce: co je to válka? Publikace, které jsou v současnosti na trhu na toto téma, včetně našich novin, se často ukazují jako pouhé věšáky nebo zesilovače propagandy režimu, když tvrdí, že válka je blízko. Pak se uvádí, že vzhledem k tomu, že válka hrozí, musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom jí zabránili. Má to tak být, protože anarchisté byli vždy proti válce a protože válka je velkým neštěstím, které postihuje všechny, nemá vítěze, ale jen oběti, a představuje velký zločin proti lidskosti.
Krásné a hluboce humanitární argumenty mají jedinou vadu: neposouvají státní programy genocidy ani o píď a nikomu neříkají nic nového. Vyslovme hypotézu, která odpovídá tomu, co se stalo v minulosti a čím se kdysi nakazili někteří anarchisté nejlepší intelektuální tradice (tj. Kropotkin a Manifest šestnácti). Jak jsme již řekli, všichni jsme proti válce (slovy!). Ani ti nejpřesvědčenější zastánci předností ozbrojeného řešení státních konfliktů nikdy nemají odvahu to říci otevřeně, kromě několika blouznivých maniaků, které jejich opatrnější a prozíravější spolupracovníci ihned odbývají. Ti, kdo se připravují na válku, jsou vždy nejzanícenějšími propagátory míru. Navíc svou mírovou propagandu zakládají na tom, že je třeba za každou cenu udělat vše pro záchranu civilizačních hodnot, hodnot, které se systematicky dostávají do ohrožení tím, co se děje na poli protivníka.
(Protivník zase jedná a funguje stejným způsobem.) Musíme udělat všechno, abychom zabránili válce, a lidé jsou často přesvědčeni, že udělat všechno může znamenat i válku, abychom zabránili větší katastrofě. Při vypuknutí první „světové” války dospěli Kropotkin, Grave, Malato a další významní anarchisté k závěru, že je nutné se války zúčastnit, aby byla uhájena demokracie (v první řadě francouzská) pod hrozbou centrálních říší (v první řadě Německa). Tento tragický omyl byl možný a vždycky bude, protože se dopustili stejné chyby jako dnes: nevypracovali anarchistickou analýzu, ale věřili v anarchistické přepracování analýzy dodané intelektuály a diverzanty ve službách šéfů. Z toho snadno dospěli k závěru, že ačkoli je válka stále obrovskou a strašlivou tragédií, je lepší než vážnější škody, které by mohly vzniknout v důsledku vítězství teutonského militarismu. Jistě ne všichni anarchisté byli slepí k vážným úchylkám Kropotkina a soudruhů; Malatesta reagoval prudce, když psal z Londýna, ale způsobené škody měly nemalé následky v anarchistickém hnutí na celém světě.
Stejně tak se dnes mnozí anarchističtí soudruzi nezastavují před neodpustitelnými povrchnostmi, které lze vyčíst z některých našich novin a recenzí. Vraťme se však na chvíli ke zobecněním, jimiž naše analýzy oplývají. Rozhodně nestačí apelovat na všeobecné bratrství, humanitu, mír, civilizační hodnoty, abychom zmobilizovali síly, které jsou skutečně připraveny bojovat proti státu.
Proč se jinak při řešení problémů vztahujících se k sociálnímu a ekonomickému střetu v konkrétním smyslu (nezaměstnanost, bydlení, školy, nemocnice atd.) neuchylujeme k takovým banalitám? Nyní, když se zabýváme válkou, jsme snad najednou oprávněni nechat se strhnout na úroveň generalizací radikálních humanistů?
Skutečnost je taková, že se uchylujeme k těmto obyčejným slovům, jejichž společným jmenovatelem je strach, protože nevíme, co dělat nebo říkat, ani co ve skutečnosti – v současné mocenské situaci v Itálii, Evropě nebo ve světě – fenomén války skutečně je.
V panice z naší neschopnosti, s hlubokým vědomím, že nás nemůže zachránit ani naše slavná antimilitaristická tradice (s výše uvedenou výjimkou), ani celý stejně slavný balast anarchistických idejí, se uchylujeme do analytických laboratoří moci. A tak se měníme v diletantské badatele v oblasti mezinárodních problémů. Naše časopisy plní své stránky úvahami, přinejmenším komickými, o vztazích mezi USA a SSSR, mezi NATO a Varšavskou smlouvou, mezi zeměmi Blízkého východu a Evropou; ekonomické problémy se kříží s vojenskými strategiemi; technické údaje týkající se A, H, N, bomb si nacházejí cestu na naše stránky (a do našich hlav, což má účinek psychologické propagandy).
Vzniká velký zmatek, který dává pravdivou míru toho, jak daleko jsme od reality boje a jak moc nás každý náš pokus o přiblížení vzdaluje od cíle. Tak se stáváme okázalými. Trváme na tom, že svou analýzu budeme konstruovat pomocí dalších a dalších údajů vypůjčených ze státem produkovaných příruček, a vysvětlujeme lidem se strachem jako ústředním bodem argumentace. Neuvědomujeme si, že se tím stáváme funkční pro tu část šéfovské sestavy, která hraje právě na strach, aby dosáhla dvou základních výsledků: odvrátit pozornost vykořisťované masy od stále těžšího vykořisťování, které je čeká, a připravit je, proč ne, na válku. Nezapomínejme, že nejlepší způsob, jak tlačit masy k přijetí války, je šíření strachu z války. Zítra se tento strach z války po několika úpravách režimní propagandy snadno promění ve vůli a touhu přijmout válku omezenou, aby se zabránilo válce totální. A kdo ví, zda se neobjeví nový Kropotkin (z mnoha neokropotkinovců, kteří zamořují naše stránky) a nepodpoří potřebu malé války tváří v tvář válce totální. (Koneckonců, „malé je milé”).
My anarchisté jsme samozřejmě proti všem válkám, ať už jsou jakkoli velké nebo malé, ale jakmile se omezíme na to, že svou argumentaci založíme výhradně nebo zásadně na strachu, stavíme se na krajní levici kapitálu a poskytujeme mu prostor, který potřebuje k oslabení nesouhlasu, jenž se automaticky vytváří v mase vykořisťovaných.
Navíc, jakmile plně rozvineme naši kritiku totální atomové války a ukážeme – a staneme se tak mluvčími krajní levice kapitálu -, jak strašné jsou účinky každého druhu a úrovně atomové bomby, a jakmile jako prostý důsledek dodáme, že nejsme jen proti atomové válce, ale proti každému druhu války mezi státy, protože každá válka je genocidou, odporným zločinem, zločinem proti lidskosti a tak dále, staneme se podobnými obecnými slovy nesmírně rozporuplnými a škodlivými. Ve skutečnosti dodáváme dobře podložené, vědecké a konkrétní prvky proti atomové válce (protože ty dodává sám kapitál), ale omezujeme se na obvyklé humanitární samozřejmosti, pokud jde o neatomovou válku, čímž nedobrovolně tlačíme lidi (které humanitární samozřejmosti právem odpuzují) k tomu, aby se předurčili k odmítnutí atomové války a pravděpodobnému přijetí „malé války”. A kdo ví, zda právě to po nás nechce kapitál.
Protože však o naší dobré víře rozhodně nelze pochybovat, nezbývá než se do sporu ponořit hlouběji a položit si otázku, zda bychom neměli naši protiválečnou propagaci rozvíjet lépe.
A zde se vracíme k výchozímu problému: nevíme, co to vlastně válka je. Protože v okamžiku, kdy se začneme problémem zabývat, si uvědomíme, že válka představuje pouze jeden konkrétní moment v celkové strategii vykořisťování, kterou uvádí do chodu kapitál.
Vysvětlíme vám to lépe. Pro státy existují formální aspekty, které na úrovni mezinárodního práva snímají rozdíl mezi válečným a mírovým stavem. Je zřejmé, že tento typ rozlišování nemůže zajímat anarchisty, kteří pro pochopení skutečného válečného stavu rozhodně nesmí čekat, až stát A prostřednictvím své diplomacie pošle vyhlášení války státu B. Úkolem anarchistů je především rozbít, pokud možno na co nejdelší dobu, formální oponu, kterou státy stahují lidem před očima, aby je mohly vykořisťovat a vést na jatka. Abychom toho dosáhli, nemůžeme čekat na vyřešení formálních náležitostí mezinárodního práva. Musíme předběhnout dobu a odsoudit skutečnou válečnou situaci v jednání, i když žádný oficiálně vyhlášený válečný stav neexistuje.
Popravdě řečeno, podezření, že není možné stanovit čistou hranici mezi válkou a mírem, existuje i mezi samotnými teoretiky útlaku. Dokonce i Clauswitz se ve své době cítil povinen vypracovat analýzu války jako pokračování politiky jinými prostředky. Stejně tak si tento problém uvědomili i současní badatelé (Bouthoul, Aron, Sereni, Fornari aj.) a pokusili se dát dohromady prvky, které umožňují – byť jen minimální – rozlišení mezi válečným a mírovým stavem. Po prozkoumání prvků charakterizujících ozbrojený konflikt, masových jevů a napětí využívaného veřejným míněním – prvků, které nejsou specifické pro válečný stav – museli tito badatelé dospět k závěru, že to, co charakterizuje válku, je její soudní charakter a že tento soudní charakter se stává netypickým ve srovnání se soudní strukturou, která obvykle reguluje válčící státy v „době míru”. Jinými slovy, válka se začíná vyznačovat legitimizací vraždy ze strany soudní moci, která v „mírových” dobách nedovoluje ani vraždu, ani masakr.
Z toho jasně vyplývá, že kritéria, která odlišují válku od míru, nejsou těmi, která by anarchisté mohli považovat za platná. Nejsme ochotni přijmout, že válečný stav formálně vyhlášený státní mocí je nezbytný k tomu, abychom rozlišili, odsoudili a napadli skutečnou válečnou situaci. A na své straně stát dobře ví, že formální aspekt „vyhlášení” války poskytuje pouze pouhé soudní alibi pro rozšíření procesu smrti, který běžně provádí díky specifickému charakteru své pouhé existence.
Stát je nástrojem vykořisťování a smrti, a proto je nástrojem války. Říci stát znamená říci válka. Neexistuje nic takového jako státy ve válce a státy v míru. Státy, které chtějí válku, a státy, které chtějí mír, neexistují. Všechny státy jsou z prostého faktu své existence nástroji války. Abychom se o tom přesvědčili a překonali námitku toho, kdo nás obviňuje z maximalismu nebo chce za každou cenu vidět rozdíl tam, kde není nic jiného než stejnost, stačí si uvědomit zřejmou skutečnost, že to rozhodně nebude počet mrtvých, použité prostředky, pole boje nebo cíle bojovníků, co označuje rozdíl mezi státem války a státem míru. Systematické zabíjení tuctu dělníků denně na pracovišti je válečným jevem, který se, pokud jde o nás, liší pouze číselně od úmrtí, jež se na bojišti hromadí v tisících. Za tímto profilem nelze vyčlenit skutečnou mírovou situaci v kapitalistickém režimu, ale pouze fiktivní mírový stav, který se v praxi rovná skutečné válečné situaci.
Zjistili jsme tedy, že válka je činnost státu, která necharakterizuje přechodné a ohraničené období jeho působení, ale je podstatou jeho struktury po celou dobu vykořisťování, jak ji známe. Sociálnědemokratické iluze o jednostranném odzbrojení, úctyhodném pacifismu a buržoazním nenásilí se tedy hroutí. Kdo podporuje pacifistické teorie a využívá je k tomu, aby zabránil státu vést válku, je v podstatě sám válečník, reakcionář, který podporuje neustálý válečný stav státu. Dává mu přednost před jiným válečným stavem, který je považován za jiný, ale který je v podstatě stejný a v praxi není ničím jiným než prodloužením již probíhajícího konfliktu.
To vysvětluje, jak mohou vládní strany a ti, kdo zradili dělnické ideály nebo pěstují humanitární choutky radikální buržoazie, s velkou drzostí nebo z hloupé neznalosti reality pronášet velké projevy proti válce. V praxi jsou to právě jejich řeči, které zaručují konstituování skutečné války a připravují masy na přijetí budoucího (vždy možného) prodloužení malé války, aby se vyhnuly válce větší, která se odkládá donekonečna, zatímco se udržuje a rozvíjí objektivní stav konfliktu.
Tyto koncepty by měly být – a v podstatě také jsou – víceméně přijímány všemi anarchisty. Ale jak se zdá z mnoha článků publikovaných v posledních měsících v našem tisku, je příliš snadné při tématu války sklouznout do dimenze, která ji považuje za něco, čemu se lze vyhnout nebo co jediné lze považovat za formu boje schopnou koalovat revoluční síly.
Říká se, že jsme se náhle, zčistajasna, ocitli tváří v tvář nebezpečí světového konfliktu, které je mnohem větší, než jsme si v minulosti dokázali představit. Bylo řečeno, že musíme okamžitě něco udělat, abychom zabránili blížící se světové válce, a to proti nárůstu atomových zbraní ze strany USA i SSSR. Bylo řečeno, že v životě národa nebo kontinentu existují okamžiky, kdy sociální, ekonomické a politické problémy začínají být nadřazeny mnohem naléhavějším a nadřazenějším potřebám, přičemž se hovoří o absolutních kategoriích, jako je přežití, frontová opozice, zuřivá vražedná hegemonie atd.
Bojovat proti válce, militarismu, bombám, armádám, generálům, raketovým základnám je velmi dobré. Ale pokud je důvodem to, že je to jediná úroveň intervence, kterou anarchistické hnutí disponuje, a že všechny ostatní intervence jsou nemožné, musíme si položit otázku, co se děje. Nestačí se bezhlavě vrhnout do jediné činnosti, která nám zůstává otevřená, protože v jiných odvětvích máme potíže. Měli bychom si položit otázku, zda přijetí tématu války a neschopnost zasadit toto téma do specifické logiky státu není snad důsledkem naší neschopnosti obrátit se ke skutečným bojům v jednání? A zda tím, že zahrabáváme hlavu do písku své slabosti a stavíme se k problému boje proti válce bez minimální militantní struktury, neriskujeme, že se staneme fantaskními nositeli maximalistické ideologie, která nakonec vyhovuje státu?
Tyto otázky možná nesdílí mnoho soudruhů, ale zůstávají před námi jako mnoho bodů, kterými je třeba se zabývat a diskutovat o nich. Nestačí je popřít, pokrčit rameny a pokračovat dál.
Podle našeho názoru je nutné proniknout do obecných podmínek dnešního třídního konfliktu a znovu prozkoumat funkci, kterou mohou anarchisté v rámci samotného konfliktu rozvinout; ať už jako specifické hnutí, nebo jako organizační síla schopná projevit se v rámci obecného hnutí vykořisťovaných. Je naléhavě nutné, abychom okamžitě a bez polovičatých opatření poukázali na naše slabiny, na přetrvávající starou paranoiu, stagnující ideologizaci, která zamořuje mnoho sektorů našeho hnutí, sociálnědemokratickou infiltraci, úctyhodnost, váhavost tváří v tvář akci, mánii preventivních soudů a církevní uzavřenost, aristokratické reziduum, které nás přimělo považovat se za monotónní nositele pravdy.
Analyzovat do krajních důsledků naše efektivní možnosti boje vůbec neznamená distancovat se od problému války. Budeme schopni dát mnohem přesnější a smysluplnější odpověď, mnohem podrobnější indikaci a projekt zásahu než to, co se děje v současné době, která nás vidí jen jako dodavatele omílaných buržoazních teorií a vulgární šiřitele huminatistického maximalismu, který mohou sdílet všichni a právě proto ho nikdo není ochoten podporovat.
Kromě toho se v rámci našeho úsilí o reorganizaci hnutí a uvědomění si toho, co je nezbytné k překonání tohoto odlivu, vyhneme omezení našeho diskurzu pouze na strach z války, který se svou vágností a obecností neustále vystavuje riziku, že upadne do mezitřídnosti.
Neměli bychom zapomínat, že naše hodnocení problému – a válka není výjimkou – často závisí na objektivních podmínkách, v nichž se nacházíme my osobně a hnutí obecně.
__________________
Zdroj překladu: https://theanarchistlibrary.org/library/alfredo-m-bonanno-towards-anarchist-antimilitarism