Anarchistický bookfair – Berlín-Kreuzberg

Existuje mnoho důvodů, proč pořádat anarchistické bookfairy v Berlíně i jinde, proč dát více prostoru anarchistickým knihám, a tedy anarchistickým myšlenkám. Ale je to přesně to, co chceme? Stačí nám postavit pár stolků s knihami, uspořádat pár čtení, trochu se poflakovat? Ne, to nestačí, protože nám jde především o zintenzivnění debat, které musí vyústit v činy. Knihy a všechny psané produkty jsou tedy důležitými prostředky, které nás všechny mohou spojovat, ale knihy samy o sobě nic neznamenají. Užitečný je obsah, který nesou, je to praxe, která utváří skutečné hnutí. K obsahu patří nejrůznější témata a otázky, které je třeba v debatě prodiskutovat. Cíl této debaty, těchto diskusí, které musíme vést zde i po celém světě, je jediný: skoncovat se světem kapitalismu. To se děje prostřednictvím praxe povstání, třídní války, sociální války, která má vyústit v celosvětovou sociální revoluci. Proto probíhá intenzivní debata mezi anarchisty a všemi revolucionáři, kteří chtějí okamžitě skoncovat se státem-národem, kapitálem a patriarchátem.

Proto, kromě potřeby zintenzivnit konkrétní debaty, budeme mít pro knižní veletrh také obsahové priority.

• Postoj k válce (na Ukrajině i jinde)
• Zabývání se tématy nacionalismus-národ-lid-stát, které nelze od sebe oddělit
• Šíření anarchistických a revolučních myšlenek prostřednictvím knih, propagace, praxe atd.

Mohlo by se zdát, že anarchistické hnutí již dospělo k ucelené odpovědi/stanovisku v mnoha otázkách. Ale jak se říká mezi některými anarchisty, není nic radikálnějšího než realita, a to se opět projevilo. Velmi špatně pochopené rčení, protože někteří údajní anarchisté stále stojí na straně státu-národa, o němž si někteří z nich myslí, že proti němu údajně bojují. O čem se teď bavíme? Máme na mysli Katalánsko, Kurdistán, Mapuče, Palestinu, Ukrajinu nebo tolik jiných příkladů z minulosti i současnosti? Mluvíme o účasti ve volbách, podpoře stran, ochraně demokracie (tj. kapitalistického státu), legitimizaci monopolu násilí, nebo o všem najednou? Mohli bychom to vidět i v souvislosti s koronavirem. A to nejen na “bezmocnosti”, do níž je anarchistické hnutí schopno upadnout, ale i na rozmachu, s nímž je schopno legitimizovat stát.

Co to všechno ale může mít společného s anarchismem, s anarchistickým hnutím? Velmi jednoduše, vůbec nic.

Ale co tím vším chceme říci, co to má společného s výše zmíněným výrokem a co to má společného s anarchistickým bookfairem? Jednoduše řečeno, realita vždy dožene ty, kteří nemají jasno sami v sobě, což je vede k obhajobě postojů, které jim ve skutečnosti nepřísluší. Nejlépe to vidíme na výše uvedených příkladech. Realita dohání všechny, kdo si myslí, že jsou tak neuvěřitelně radikální, a přitom své pozice postavili jen na idealismu a písku. Výsledkem jsou postoje a přístupy, které slouží jen reformismu a kontrarevoluci.

To nás vede k potřebě debat, které musí vést k praxi, aby se vyřešil zmatek přítomného okamžiku. Proto by se měl bookfair zaměřit také na otázky týkající se války obecně, konkrétních válek současných i historických. V neposlední řadě také na to, proč jsou tyto války vlastní kapitalistickému státu-národu a proč je náš vztah k němu pouze nesmiřitelným nepřátelstvím. Takže nejen agitace či propagace, ale i věcné postoje mají klíčový význam a jsou nezbytné. Co to znamená pro anarchistické hnutí nebo co to o něm vypovídá, když se lidé, kteří si říkají anarchisté, účastní vnitroburžoazních válek mezi různými frakcemi kapitalismu? Je to ještě anarchismus, nebo revoluční? A jaké máme možnosti, abychom mohli ve válkách jednat revolučně? A jistě tisíc dalších otázek, které v této souvislosti hrály a stále hrají roli.

Charakter bookfairu by měl být také mezinárodní a internacionalistický. Výzva by měla být zveřejněna ve všech možných jazycích, protože spojení mezi anarchisty a všemi revolucionáři musí být posilováno.