Úvod AMI:
V rámci internacionalistické debaty o válce na Ukrajině publikujeme další příspěvek. Tentokrát jde o překlad článku původně vydaného v maďarském jazyce.
Text napsal Nefelejcs Gergő, což je v českém prostředí neznámé jméno. Spojili jsme se proto s internacionalistickou skupinou působcí v Budapešti, abychom mohli diskutovat o obsahu článku, ale také proto, abychom se dozvěděli více o autorovi. Byli jsme upozorněni na to, že by Nefelejcs Gergő prý měla být poměrně kontroverzní osoba, nekonzistentní ve svých postojích a oscilující mezi anarchismem, bolševismem (leninismem) a autonomistickým antifašismem. Nemáme dosud dost podkladů, abychom mohli udělat vlastní analýzu a přestože skupině z Budapešti důvěřujeme, nechceme vycházet jen z pouhých tvrzení, která nemáme možnost porovnat se zdroji. Debata o článku i autorovi tedy pokračuje a snad se nám podaří časem více zorientovat v kontextu i postojích autora.
Každopádně zmíněný text publikujeme, protože v něm spatřujeme jasné internacionalistické odmítnutí války, které vychází z třídní analýzy nikoli z moralistických apelů sociální demokracie nebo z pozic buržoazního pacifismu. Našli bychom zde i slabá místa, ale nechme to prozatím takto a snad se debata rozproudí.
- AMI, říjen 2023
#
Tento článek je součástí série debat, které vyvolala Italská anarchistická federace (F.A.I.) textem „Nový anarchistický manifest proti válce“. Předchozí článek naleznete zde. Pokud byste chtěli přispět do debaty, kontaktujte nás!
Po určitém zpoždění dorazil do Maďarska velký anarchistický spor o Ukrajinu. Ačkoli již na počátku ruské invaze bylo patrné, že se v maďarské radikální levici střetávají výrazně odlišné názory a postoje k této otázce, zdá se, že nyní situace dozrála natolik, že vyložila všechny karty na stůl.
(Přestože kolektiv Hajó kollektíva již loni distribuoval publikace, viz zde a zde, a Forr a Világ jí již dříve věnoval tři pořady 1 , 2 , 3 , širší veřejnost se nyní může s touto debatou konfrontovat).
Ačkoli je domácí autonomistická, antifašistická, anarchistická, libertinsko-komunistická, komunistická atd. komunita malá a slabá, debata není bez sázky právě proto: o budoucnosti širší komunity rozhodnou postoje, které zaujme ke konkrétní kontroverzní otázce, a činy, které z nich vyplynou.
A otázka Ukrajiny je na mezinárodní scéně velmi diskutovaným tématem. Nejen v Libcomu nebo na stránkách různých kolektivů, ale i na mezinárodních setkáních se téměř rozhořívá otázka, co bychom měli jako anarchisté dělat: máme podpořit Ukrajinu v jejím boji proti Rusku, nebo se máme držet našich zásad, že nepodporujeme jiný boj než třídní?
Než přejdu k věci, rád bych poukázal na hlubší rozdíl mezi těmito dvěma postoji. Ačkoli totiž anarchisté zdánlivě obhajují jeden a druhý postoj, ve skutečnosti se nejedná o stejný anarchismus. Rozdíl je nápadný pro ty, kdo znají různé dialekty radikální kritiky.
Pro přehlednost se pokusím zjednodušeně shrnout postoje obou stran a jejich jazyk:
„V kapitalistické válce posílají vládnoucí třídy dělnickou třídu na jatka, aby položila život za jejich zájmy. Imperialismus je forma války mezi soupeřícími kapitalisty, v níž bohatí bohatnou a chudí hynou. Aby buržoazie donutila dělnickou třídu vést válku, používá jak donucovací, tak ideologické prostředky: nucené odvody jsou příkladem těch prvních, zatímco propaganda je příkladem těch druhých. Ta nutí dělníky věřit, že musí bránit svou „zemi, svou vlast a svou kulturu”, ačkoli ve skutečnosti jim nic z toho nepatří. Jediným východiskem je revoluční defétismus: to znamená, že si dělníci různých zemí uvědomí, že mají více společného mezi sebou než se svými vládci, a budou válečnou mašinérii sabotovat, jak nejlépe dovedou, a až nastane vhodná příležitost, obrátí své zbraně proti svým vládcům ve jménu sociální revoluce.”
To je anarchistický postoj. Je to jazyk defétismu, je to jazyk vzestupu a pádu s třídou. Nikdy nebude a nikdy nebyl populární, rozhodně ne v dobách válečné psychózy. Žádná demokracie v době války, kdy lze praktické návody a pokyny, které z ní vyplývají, dát na papír bez odvety. Ale právě tím se Mahno a Malatesta řídili, protože to vyplývá z teorie.
Argument druhé strany zní asi takto:
„Putin je šílený imperialistický diktátor, který napadl sousední demokratickou Ukrajinu. Ukrajina je sice v potížích, ale Ukrajinci mají stále právo se agresorovi bránit a my máme povinnost jim pomoci, penězi a zbraněmi, dřív než ruský imperialismus vyhladí obyvatelstvo a pak budeme na řadě my. Nemáme právo zpovzdálí posuzovat, co je správné udělat, protože pokud se ukrajinští anarchisté rozhodli připojit k silám územní obrany, pak je to jistě správné. Každý, kdo v takové situaci nepodpoří napadené, je na straně agresora, stejně jako každý, kdo mlčí, když vidí násilí, je na straně agresora.”
Samé morální imperativy, žádná třída. Subjektem těchto vět je Ukrajina – nebo ukrajinský lid. Ti, kdo zastávají tento postoj, se stále méně prohlašují za anarchisty nebo antifašisty, ale sdružují se pod jakýmsi mlhavým antiautoritářským praporem, jakousi rudou lidovou frontou, a aktivně pomáhají svým soudruhům, kteří pod tímto praporem bojují na Ukrajině. Sbírají dary a pořádají solidární večírky.
Tyto dva postoje jsou zjevně neslučitelné a zde musím citovat z předchozího článku:
„Z citovaného textu je těžké to vyčíst, protože je vysoce teoretický a obsahuje jen málo pragmatických, praktických rad. Něco ve smyslu neustupovat, dezertovat, dát ruce nahoru a odejít. Že každý člověk by měl bojovat za porážku vlády a kapitalistické třídy své země. Tedy oslabit sílu obránců na napadené straně? Není to pomoc útočníkovi? Přečetl jsem nespočet článků na toto téma, psaných v podobném tónu, ale stále nechápu, jak mohu svým přátelům v Charkově poradit, jak být v této situaci dobrými anarchisty. Myslím, že nám nepřísluší soudit, protože ať se na to dívám jakkoli, připadá mi nechutné, abychom my, občané členského státu EU a NATO, rozhodovali z takzvaného „bezpečného prostoru”, z pohodlné, privilegované pozice, jak se chovat „tam venku”, kde každodenní realitou je boj na život a na smrt.”
Otázkou však není, jak být dobrým anarchistou na frontě: otázkou je, zda anarchista bojující na frontě v národní armádě, nebo doma, ve jménu anarchismu, shromažďující pro armádu finanční prostředky, je ještě vůbec anarchistou.
Odpověď na ni zní jednoduše: ne, není.
Protože se vzdal svých zásad a je nyní motivován něčím jiným, odvozuje své přesvědčení od něčeho jiného: a protože je aktivně zapojen do konfliktu mezi dvěma státy na jedné straně, vzdal se také své autonomie, což znamená, že se v konečném důsledku vzdal kontroly nad svým osudem.
Nejde o princip, ale o krvavou praktičnost, a není toho smutnějšího příkladu než Ilja neboli Dmitrij Petrov, jehož dopis na rozloučenou uzavírá předchozí článek.
Ilja vedl život hodný dobrodružného románu: cestoval do Rojavy, Běloruska, jím vytvořený BOAK prováděl odvážné sabotážní akce proti ruské válečné mašinérii, zatímco on sám vstoupil do Sil teritoriální obrany na Ukrajině s cílem vytvořit anarchistický, antifašistický a antiautoritářský oddíl.
Kromě dopisu na rozloučenou se však dochovaly i další jeho texty, které předznamenaly, co čeká soudruhy, kteří se v této situaci postaví na stranu ukrajinské armády.
Čtvrtý měsíc existence jejich formace, v červenci 2022, zveřejnil Libcom následující dopis:
„Několik měsíců před válkou se začaly šířit znepokojivé zvěsti. V té době jsme v kyjevské libertariánské komunitě začali diskutovat o tom, jak by se anarchisté měli zachovat, kdyby se hrozba totální války stala skutečností. Málokdo věřil, že k ní skutečně dojde. Tehdy jsme měli představu, že budeme potřebovat jak vojenské, tak civilní složky. Uspořádali jsme několik schůzek; dohodli jsme se také se soudruhem z TDF [Teritoriální obranné síly] a uspořádali s ním několik školení. Jeden ze soudruhů vytvořil účty na sociálních sítích. Všechny naše přípravy byly jen základní. Ale v „Den X” [první den invaze] jsme se začali řídit tímto rámcem a hodně nám to pomohlo. Operace Solidarita, antiautoritářská sekce a Výbor odporu – snad nejviditelnější příklady libertariánské činnosti během války – jsou do značné míry výsledkem tohoto přípravného procesu. Ukazuje to, jak důležité je plánování a vytváření scénářů, jak budeme jednat v různých možných situacích.
[…]
Mohli bychom se za současných okolností bránit invazi se zbraní v ruce nezávisle na státní armádě? Odpověď zní jednoznačně: ne. Většinu těchto myšlenek předkládají lidé daleko od země a mimo místní kontext. Především v současné době nemáme na naší straně dostatek struktur ani zdrojů, abychom se mohli vážně ucházet o vytvoření nezávislých ozbrojených sil. Ukrajinský stát však má sílu a vůli potlačit jakoukoli plně autonomní sílu. Za této situace je nestátní partyzánská válka možná pouze na územích okupovaných ruskou armádou.”
[…]
Po několika konfliktech ohledně mediální činnosti navrhl tentýž evropský soudruh (přidružený anarchistický zprostředkovatel), abychom zvolili mediální komisi. Ústředí návrh schválilo, a tak se stalo. Účastníci každé čety mohli hlasovat a komise byla složena ze tří kandidátů, kteří získali nejvíce hlasů. Všechny rozhovory, texty a fotografie, které chtějí účastníci čety zveřejnit, musí schválit mediální komise, která rozhoduje, zda splňují normy stanovené velením čety (především bezpečnost a nediskreditování ukrajinské armády).
Prozatím jsou všechny tyto instituce v útlumu, protože společenský mikrokosmos jednotky byl poškozen výše zmíněnými byrokratickými překážkami a většina účastníků je v důsledku toho unavená a deprimovaná.”
Jména těchto organizací jsem zvýraznil, protože o nich bude řeč později – protože to byly právě ony a jejich nástupnické organizace, které sháněly peníze pro vojáky bojující na frontě, koordinovaly dobrovolné bojovníky a svou propagandistickou činností spoluutvářely obraz ukrajinské války v evropském radikálním prostředí.
Iljův dopis ukazuje, jak se vstupem do armády zmenšil manévrovací prostor jejich jednotky. Ačkoli si v tomto dopise ještě více stěžuje na to, jak je zázemí nudné, a to i ve válce (na frontu tehdy posláni nebyli), v dubnu letošního roku byl on, spolu s několika jeho kamarády, zabit při krvavé lázni v Bachmutu.
Podle zpráv z tisku bojovali po boku oddílů krajně pravicového Bratrstva, které se hlásí ke křesťanskému Tálibánu: vůdce organizace dokonce tvrdil, že konvertoval k Bohu, tj. přidal se k nim. To však jejich spolubojovníci popřeli.
Zde možná stojí za to ohlédnout se za tím, jak se ukrajinští anarchisté stavěli k válce před okupací. Ačkoli se totiž dnes skutečně může zdát, že jsou to jen bojující antiautoritářské skupiny, je to proto, že je západní válečná propaganda dokáže skvěle využít pro své PR účely. A přestože v současnosti víme o více než 150 bojovnících, ukrajinská radikální scéna je větší a v době před válkou se o ní zřejmě vedly živé debaty.
Připomínáme to v publikaci „Slon v místnosti: Ukrajina: Mezi dvěma ohni – Anarchisté v regionu o hrozící válce“, kterou začátkem února 2022 vydal Libcom.org.
„V té době (2014, Majdan) byl nástup fašistů v rámci majdanských protestů popsán jako „reakční protiútok v prostoru sociálních hnutí”:
Můžeme si představit budoucnost soupeřících fašismů, v níž se možnost boje za skutečné osvobození stane zcela neviditelnou.
Dnes jsme od této budoucnosti vzdáleni již osm let. Tragédie na Ukrajině – od roku 2014 přes Ruskem podporovanou občanskou válku v Doněcké a Luhanské oblasti až po současnost – ukazují katastrofální důsledky slabosti antiautoritářských hnutí v Rusku, na Ukrajině a v USA.
V této souvislosti vidíme, jak státní aktéři na obou stranách konfliktu mobilizují diskurzy antifašismu a antiimperialismu k náboru dobrovolníků a delegitimizaci svých protivníků. Na obou stranách rusko-ukrajinského konfliktu již léta bojují jak fašisté, tak samozvaní antifašisté, neboť příznivci obou stran označují druhou stranu za imperialistickou. S tím, jak se dostáváme hlouběji do 21. století, bude pravděpodobně přibývat ozbrojených bojů s cílem rekrutovat anarchisty, další antifašisty a antiimperialisty. Nesmíme se ani učinit bezvýznamnými tím, že se budeme držet stranou jakékoli konfrontace, ani se nesmíme nechat vést pocitem naléhavosti k nákladným špatným rozhodnutím.
[…]
To vyvolává řadu obtížných otázek. Mohou anarchisté poskytnout užitečnou pomoc státní armádě? A pokud mohou, měli by? Jak mohou podpořit ukrajinskou armádu, aniž by jí umožnili stát se ještě nebezpečnější pro sociální hnutí a menšiny uvnitř Ukrajiny, nemluvě o legitimizaci fašistického pluku Azov? Jedním ze základních principů trojstranné války je, že jeden protivník by neměl být posilován, aby byl poražen druhý. Názorně to ukázalo neštěstí ukrajinských anarchistů před sto lety, kteří dali přednost porážce reakční Bílé armády, jen aby byli zrazeni a zavražděni Trockého Rudou armádou.
Stejně tak, mají-li anarchisté spolupracovat se skupinami státní moci – jak se již stalo v Rojavě a jinde – je o to důležitější formulovat kritiku státní moci a vytvořit diferencovaný rámec, na jehož základě by bylo možné hodnotit výsledky takových experimentů.
Nejlepší alternativou k militarismu by bylo vybudovat mezinárodní hnutí, které by znemožnilo vojenské síly všech zemí. Ukrajinští radikálové se zajisté cynicky vyjadřují k tomu, zda obyčejní Rusové dělají něco pro zastavení Putinova válečného úsilí.
[…]
Vzhledem k tomu, že se Rusku podařilo prosadit v ukrajinském Donbasu částečně díky napětí mezi ukrajinskou a ruskou identitou, protiruské nálady Putinovi jen nahrávají. Cokoli, co polarizuje proti ruskému národu, jazyku nebo kultuře, usnadní snahy ruského státu o vytvoření malé separatistické republiky. Stejně tak, podíváme-li se na historii nacionalismu, vidíme, že jakýkoli odpor proti ruské vojenské agresi, který prohlubuje sílu ukrajinského nacionalismu, jen připraví půdu pro budoucí krveprolití.“
Ukrajinský anarcho-militarismus, který nakonec vedl k diskurzu, se zde však objevuje i jako zlověstný stín, a to v rozhovoru s ukrajinským anarchistou:
„Dobře. Byly tu ty minské dohody [v roce 2015], což byly jakési dohody mezi Putinem, Merkelovou a Západem/Východem. Ale abychom si udělali představu o Donbasu: stalo se tam v posledních letech něco, nebo byla pravda, že tam nebyly žádné vojenské akce a žádné násilí?
Samozřejmě je důležité vědět, že do dnešního dne ty minské dohody nebyly skutečně naplněny. A přestože aktivní fáze konfliktu, během níž se frontová linie pohybovala nahoru a dolů a docházelo k významným vojenským přesunům, skutečně skončila, stále se jedná o zónu neustálého konfliktu, neustálých střetů menšího rozsahu, kde jistě dochází k úmrtím každý týden, někdy dokonce denně. Stále se tam hodně střílí z obou stran. Je to rána, která se nikdy nezahojí. Konflikt probíhá nepřetržitě, i když s nízkou intenzitou.
Jak na tyto události reagovalo místní anarchistické nebo antifašistické hnutí? Pokud si dobře vzpomínám, „antifašistická” část antifašistického hnutí se zapojila do boje proti Rusům a šla do války na Donbase… ale co anarchisté a druhá část antifašistů, kteří se války neúčastnili?
Na tomto místě musím nejprve říci, že jsem v obdobích, o kterých hovoříme, tedy v letech 2015, 2016, 2017 a dále, na Ukrajině nežil. Ale i dnes to dokážu nějak zhodnotit a samozřejmě jsem držel prst na tepu hnutí i předtím.
Ano, část anarchistického hnutí skutečně nabyla ten „vlastenecký” nebo chcete-li „antiimperialistický” sentiment a postavila se na tu obrannou stranu – to znamená, že někteří vstoupili do dobrovolnických jednotek a do armády, také do pravidelné armády, motivováni touhou postavit se většímu zlu putinovského imperialistického státu. Někteří možná zaujali umírněnější a internacionalističtější postoj a snažili se zdůraznit, že ani jedna strana není dobrá, že obě strany mají represivní a špatnou politiku – jak ruská státní strana, tak ukrajinská státní strana.
Ale v tuto chvíli si myslím, že naprostá většina místní anarchistické komunity je krajně nepřátelská vůči jakékoli ruské invazi a nevěří žádným spekulacím z Putinovy strany, že jde o nějakou antifašistickou akci, která má čelit ukrajinské krajně pravicové politice a tak dále. Nic takového neexistuje. Je to jen imperialistický tah. To je jasné všem místním soudruhům.
[…]
Ano, ale někteří lidé by jistě řekli: „Hej, vy jste anarchisté, jste proti státu – a teď stát obhajujete.” Jsem si jistý, že někteří lidé si myslí, že anarchisté by se neměli do těchto konfliktů vůbec zapojovat. Jak byste jim odpověděli?
Především bych jim odpověděl – děkuji, to je cenná kritika. Opravdu musíme posoudit, jak zasahujeme, abychom se nestali jen nástrojem v rukou toho či onoho státu. Ale v každém případě, pokud budeme uplatňovat chytrou politiku – pokud budeme uplatňovat umění politiky, řekl bych – pak máme šanci. Pokud se budeme držet dál od státních konfliktů, budeme se držet dál od skutečné politiky, jak jsem již řekl. To je nyní jeden z nejvýznamnějších sociálních konfliktů, který se v našem regionu odehrává. Pokud se od něj izolujeme, izolujeme se od skutečného společenského procesu. Musíme se ho tedy nějakým způsobem účastnit.
Samozřejmě není pochyb o tom, že musíme čelit Putinovu imperialismu. Pokud v tomto směru potřebujeme nějakou spolupráci, tak ji potřebujeme. Samozřejmě velmi obezřetně, velmi pečlivě musíme posoudit, jak se nestát závislými na některých velmi reakčních a negativních mocnostech. To je skutečně problém a výzva, ale je to obtížná cesta, kterou se můžeme vydat. Uniknout takovým výzvám znamená vzdát se, pokud jde o podporu anarchie, sociálního osvobození a revoluce v našem regionu. A to je pro mě a mnoho dalších soudruhů nepřijatelný postoj.”
Tyto řádky jsou načrtnuté pouhé dva týdny před začátkem invaze.
Faktem je, že z Ukrajiny uprchly miliony lidí – mnozí do Ruska poté, co byla cesta na západ uzavřena mužům podléhajícím branné povinnosti – včetně mnoha anarchistů. Mnozí zůstali v úkrytu, nebo poté, co byli odvedeni s povolávacím rozkazem v ruce, v hospodě nebo na benzinové pumpě, pronásledováni ukrajinským státem atd.
Známé příběhy není třeba vyprávět. Je však vidět, že ne všichni ukrajinští anarchisté se dobrovolně přihlásili do armády: tato otázka vyvolala silné debaty v rámci ukrajinské scény a pokračuje v nich i v mezinárodním kontextu.
Zejména situace ukrajinské armády je žalostná: branci jsou tak špatně vybaveni, že jejich přátelé pro ně pravidelně pořádají sbírky. Ti, kteří se hlásí k dobrovolnickým plukům, nedostávají ani plat, který si musí vynahradit z komunitních prostředků.
Otázka zní: kdo jsou ti, kteří dnes na Ukrajině bojují pod praporem autoritářství, a kdo jsou ti, kteří pro ně shánějí peníze na nákup zbraní a zároveň neúnavně obhajují svůj postoj všude, kde se o tom diskutuje?
Jinými slovy: kdo shání peníze pro tyto skupiny po celé Evropě?
Případem se stále zabývají organizace, které Ilja zmiňuje ve svém dopise. Stojí za to se na jejich komunikaci kriticky podívat, protože, jak se v dopise píše, i jejich mediální aktivity jsou prověřovány, aby nepoškodily bezpečnost nebo pověst ukrajinské armády.
Telegram jejich Výboru odporu (Resistance Committee) je dodnes aktivní a jejich manifest lze nalézt na stránkách CrimethInc – jde o výrazně svérázný, spíše liberální než anarchistický postoj pocházející z roku 2014.
Mezi bojovníky patří skupina Kayfariki (pózující s pěknou ukrajinskou vlajkou), která je napojena na Hoods Hoods Klan – skupinu antifašistických fotbalových ultras v Kyjevě, kteří již v roce 2014 uzavřeli pakt s „národními anarchisty”/fašisty, aby se do roku 2022 připojili k několika dalším ultra skupinám a bojovali proti okupačním silám.
Původně se o sbírku starala Operace Solidarita, která loni v létě přerušila činnost – podle jejich posledního příspěvku však 41 000 z téměř 60 000 eur šlo na zbraně.
Jejich nástupce nese název Solidarity Collectives, který ve skutečnosti zahrnuje několik různých skupin.
Dnes dělají totéž pod názvem Radical Aid Force, což je nepochybně profesionální mediální společnost – téměř parodicky hrají na různé odstíny politiky identity, jako by nebyli militantní anarchistickou organizací, ale profesionální nevládní organizací apelující na liberální vinu.
Ještě nápadnější než oni je brigáda „Good Night Imperial Pride“, která zjevně sbírá zbraně pro „antiautoritářské” bojovníky bojující na frontě – ačkoli v jednom rozhovoru kategoricky prohlásila, že sbírky dělá pro ukrajinskou armádu, a zároveň se upřímně diví, že v Německu antiimperialismus znamená antinacionalismus.
Ať už si o válce myslíme cokoli, shodneme se na tom, že tito lidé měli k anarchismu a antifašismu, o nichž uvažovali jejich ukrajinští soudruzi, dost daleko. Ne nadarmo nyní raději používají širší vágní termín antirasistický / antiautoritářský, který znamená cokoli.
Proč se ale potom obracejí na autonomistické, antifašistické, anarchistické atd. prostředí, aby je podpořilo?
(Každopádně argumenty, které používají, se objevily na tolika místech, že v Anarchistické knihovně je o tom zvláštní oddíl – doufám, že než ho přeložíme, příměří už nastane).
Pro úplnost je třeba také zmínit, že tento fenomén, jak se píše v Mérce , má svůj protějšek na krajní pravici: na druhé straně vyzývají k boji proti Rusům američtí fašisté a Robert Rundo, který v článku vystupuje, má výborné vztahy s maďarskou krajní pravicí.
Své úvahy bych uzavřel jen následujícím a pak ať si každý dělá, co uzná za vhodné.
# Odloučení v době války
V Maďarsku pojem vyvlastnění/únosu asi není třeba představovat, protože v podstatě celá naše mediální a politická třída se baví tím, že ve vlastním zájmu špiní různé sociální iniciativy.
Podobně jako v Carpenterově filmu, kde na sebe monstrum vezme podobu jednoho tvora, aby si získalo důvěru ostatních, a pak je sežere, mohou silnější a lépe organizované skupiny infiltrovat poněkud naivní, momentálně nadšené lidi a nakonec celou věc překroutit ve svůj prospěch.
No, intersekcionalismus byl něco takového: teorie, která vzešla z americké akademie a která měla kořeny v autonomisticko-anarchistických hnutích, tvrdila, že nestačí brát v úvahu třídní hledisko, ale je třeba se podívat na to, zda lidé v rámci této třídy nepodléhají rasismu, sexismu, xeno-/homo-/transphobii, naslouchat jejich perspektivám a v jejich světle měnit svou taktiku a strategii a své chování.
To by bylo v pořádku, ale nyní jsme dospěli do bodu, kdy intersekcionalismus staví jakýsi totemový sloup obětí založený na utlačovaných identitách. Slovo a pozornost se vždy dostanou k těm nejníže postaveným v hierarchii, a pokud je to nutné, intersekcionalismus sáhne i k třídním aspektům. Koneckonců, pokud je váš svaz příliš mužský nebo příliš bílý nebo příliš heterosexuální, pak nereprezentuje všechny, a pokud s tím něco neuděláte, pak hle, mlčíte, zatímco oni páchají násilí.
V kontextu ukrajinské války je těžké nevidět, že Ukrajina a ukrajinský lid jsou dokonalé oběti (fantazie, protože neexistují jako homogenní celek), jejichž jménem se musí a může mluvit. Které je třeba za každou cenu podpořit, jinak, no, mlčíte…
Vzestup intersekcionalismu se odehrává zhruba ve stejné době jako vlna Occupy – a byl to dobrý nástroj, jak vyřadit levicového socialistu Bernieho a Corbyna.
Jinými slovy, intersekcionalismus byl nástrojem k vyvlastnění-odvrácení anarchismu třídního boje.
Teď, když se rozšířil jazyk, kód, postoj – protože už nikdo nevychází z knih nebo hnutí, ale z „věci”, která je po ruce, z estetiky „vypadat jako já”, je všechno reakce, postoj, správný postoj: propaganda už nepřichází v podobě kritických článků, ale tak, že si najednou všichni vaši kamarádi myslí, že tohle je ten problém a tenhle postoj je ten správný, všechno je identifikace/odmítnutí, nic není myšlenka – no a teď může západní vojenská mašinérie vytáhnout jednu na mezi: skutečný anarchismus bojuje proti Putlerovi na Ukrajině! Třídní boj by homofobnímu, sexistickému, rasistickému, xenofobnímu, transfobnímu ruskému orkfašismu jen pomohl! Kdo mlčí…
Proti únosu se nelze bránit tím, že se podíváme na to, co mě činí dobrým a špatným, protože přesně na to si hraje, když neustále přeformulovává, co je dobré a co špatné jednání.
Jedinou obranou proti únosu je držet se svých zásad, nejít s proudem, nenechat se strhnout panikou vyvolanou titulky novin, nehnat se dopředu jen proto, abychom snížili napětí v sobě.
Potřebujeme však principy, kterých se můžeme držet, a vidět náš svět ve světle: úchyty, které nám pomohou vyšplhat nahoru, i když nás shora tlačí a zdola táhnou.
A bez principů nejsme nic víc než prázdné tabulky, na které vládnoucí třída načmárá, co se nestydí načmárat ve svém zájmu – a je jasné, že nám může skočit i po krku se zbraní v ruce, pokud si nedáme pozor.
______
ZDROJ: A fegyver csövébe nézve: az ukrán anarchizmus eltérítéséről
https://tett.merce.hu/2023/08/02/a-fegyver-csovebe-nezve-az-ukran-anarchizmus-elteriteserol/