“Ruská válka na Ukrajině je bojem za globální demokracii, tvrdí odborníci ” (1)
Když elita mluví o svobodě a demokracii, přikrčte se a kryjte se!
Tento příběh známe až příliš dobře. Kdysi naši předkové bojovali a umírali při osvobozování Jeruzaléma za jediného pravého Boha, pak za krále a vlast, za vlast, za der Führera, Il Duceho, strýčka Joea (Stalina) a nejhůře za etnický nacionalismus. Obecněji řečeno, bojovali a umírali v konfliktech, o nichž se tvrdilo, že jsou to boje mezi dobrem a zlem. Bůh je vždy na straně vojáka. V první světové válce bojovali, aby “učinili svět bezpečným pro demokracii” a o 30 000 000 mrtvých později bylo dosaženo jisté nejisté formy demokracie, jen aby ji v následujícím desetiletí pohltily konkurenční mocnosti; např. z Výmarské republiky se stane Třetí říše a za pár let se vrátí k demokratické republice. Válka potřebuje vlastenecké prapory, lidé potřebují písně a zvuk trubek, které je vybízejí k hrdinským činům na bitevním poli a k smrti za slavnou věc, “bude-li to nutné”. Stručně řečeno, zdá se, že občané potřebují lži a demokracie jim poskytuje nejsvůdnější podvod ze všech.
Co je to lež, které říkáme demokracie, a jaký je její vztah k válce?
Samotné slovo demokracie je postiženo zkreslením a mystifikací. Tato mystifikace tvrdí, že když se dosáhne skutečné demokracie a vyjádří se skutečné pocity lidí, výsledek bude odpovídat komunitní povaze lidstva chápané jako univerzální ideál společnosti. Jako taková je vydávána za odrazový můstek na slavném pochodu k revoluci, osvobození, svobodě a všeobecnému pokroku. Historie však vykresluje zcela jiný obraz. Demokracie je křehký mechanismus totalitní vlády, který lze vytočit doleva nebo doprava a zplodit tak autoritářskou podobu demokracie. Tato tyranie a tento tyran nejsou protikladem demokracie, ale spíše součástí jejího pojistného ventilu. Tyran vždy čeká v záloze, připraven vyvolat “výjimečný stav” a převzít autoritářskou moc. Až krize pomine a svět bude pro kapitalismus bezpečný, vrátí se nějaká forma lidové tyranie, která bude tvrdit, že zastupuje vůli lidu. Demokracie a její obhajoba je především primárním místem třídní kolaborace, protikomorou kontrarevoluce a války. (1) Je také chápána jako politicky neutrální forma vlády, která realizuje vůli občanů, ne vždy však s humánním výsledkem.
I ve starověkých Athénách umožňovala demokratická forma lidovou tyranii. Například v roce 462 př. n. l. athénské demokratické shromáždění odhlasovalo pomoc Sparťanům při potlačování povstání otroků. Armáda 4 000 athénských hoplítů povraždila 30 000 helótských otroků. Na ostrově Melos během peloponéské války athénské demokratické shromáždění odhlasovalo zabití všech mužů a zotročení všech žen a dětí na ostrově kvůli jejich odmítnutí platit tribut. Je třeba zdůrazňovat, že moderní demokracie se docela dobře vyrovnaly s brutální kolonizací, otroctvím, imperialistickou válkou a genocidou? Na demokracii není nic, co by zaručovalo mírový výsledek. Jaký je skutečný obsah demokracie v době války? Je to vytváření národní identity, v níž se oligarchové, pravicové milice, bankéři a dělníci identifikují především s národem, jako Ukrajinci, jako Rusové atd.
Demokratický mechanismus slouží především k tomu, aby zmírnil vrozený konflikt mezi proletariátem a buržoazií způsobem, který zaručuje trvalou asymetrii moci ve prospěch kapitálu. Aby se dělníci mohli podílet na byť jen nepatrném kousku moci v rámci demokratické mašinérie, musí se vzdát svých revolučních impulsů. Jinými slovy, aby mohli spolupracovat, musejí dělat kompromisy až k sebezradě. V době války se tato zrada stává pochodem smrti do bitvy.
Nejlepším příkladem této formy spolupráce bylo Německo v letech před první světovou válkou. Německá socialistická strana (SPD) na jedné straně organizovala mírové pochody a na druhé straně deklarovala, že socialisté budou v případě války s Ruskem bránit národ. Gustav Noske ve svém hojně diskutovaném projevu v Říšském sněmu 25. března 1907 ujišťoval své posluchače, že v případě napadení Německa budou sociální demokraté bojovat za vlast se stejnou “věrností a oddaností jako buržoazní strany”. Již v roce 1907 na stranickém sjezdu v Essenu Bebel prohlásil: “Pokud budeme někdy skutečně vyzváni k obraně vlasti, budeme ji bránit, protože je to naše vlast, půda, na které žijeme.”
Není náhodou, že Ukrajina je najednou oslavována jako moderní liberální demokracie, která hrdinně bojuje jako skutečný předvoj mezinárodní svobody, zatímco tisk do značné míry ignoruje skutečné poměry na předválečné Ukrajině. Seznam ukrajinských oligarchů, kteří mají své chamtivé ruce ve všech odvětvích ekonomiky, kteří mají významnou kontrolu nad místní i celostátní politikou, kteří zaměstnávají soukromé armády a mají úzké vztahy s pravicovými milicemi, se velmi podobá rozložení sil, které můžeme pozorovat v Putinově Rusku. Jedná se skutečně o mezinárodní boj za to, aby byl svět opět “bezpečný pro demokracii”? Nebo jde o to, aby byl svět bezpečný pro ukrajinského oligarchu, ruského a amerického imperialistu nebo každodenního kleptokrata?
Definovat demokracii nebo vymezit její funkce je přinejmenším obtížné.
Claude Lefort spolu s řadou levicových sociálních kritiků tvrdil, že demokracie je revolučním způsobem vládnutí právě proto, že představuje “systém založený na vlastním nedostatku základu”; to znamená, že vyjadřuje nezprostředkovanou vůli lidu ve formě i obsahu. Demokracie však má základ, který většinou není pojmenován: Demokracie má pro Kapitál velkou hodnotu v tom, že dokáže zakrýt soubor praktik, které tvoří moderní způsob výroby. (2) Demokracie je pro Kapitál “poutem všech pout…, které je zároveň univerzálním prostředkem rozdělení”. Není to jen způsob samosprávy, je to způsob subjektivizace, tj. utváření a ovládání demokratického subjektu. Toto ovládání je také formou sebekontroly, kterou subjekt vnímá pozitivně. Demokratický člověk vidí svá pouta, ale utěšuje se tím, že může mávnout rukou doprava nebo doleva a ví, že rozhodnutí bylo jeho.
Demokracie je specializovaná forma politické nadvlády, která se uplatňuje jako univerzální objektivní hodnota, je zavedena jako politický cíl nebo ideál společnosti elitou, jejíž skutečná moc nad společností není vůbec politická, ale má základ ve všudypřítomném ekonomickém vykořisťování. (3)
Tato definice, převzatá z časopisu Anarchy, vystihuje podstatu demokracie a bude rozvinuta v některém z budoucích textů. Zde jen dodáme, že demokracie není jen formou politické nadvlády, ale také formou všeobecné společenské nadvlády, která hraje zásadní roli při reprodukci kapitalismu. Jinými slovy, demokratický stát je buržoazním státem, tj. kapitalistickým státem nikoli proto, že buržoazie drží mocenské pozice, ale proto, že je sám politickým výrazem kapitálu se zásadním paralelním vývojem s vývojem kapitalismu. To znamená, že stát byl a je nezbytnou součástí kapitalistického výrobního způsobu; umožňuje vlastnit majetek, aniž by jej skutečně vlastnil nebo okupoval, zajišťuje, aby zákony, zejména smluvní, byly uplatňovány stejně, vybírá daně, spravuje státní dluh, zajišťuje stabilitu měny, udržuje pořádkové síly atd. Všechny politické tendence a ekonomické požadavky od doby, kdy se kapitalismus stal systémem vykořisťování, musí fungovat v tomto rámci bez ohledu na diskursivní tendence, pravicové či levicové.
Tato válka není o demokracii, je to jednoznačně imperialistická válka a revoluční levice ji nemůže podporovat na žádné straně. Západní mocnosti využijí všech mystifikací týkajících se “svobody”, “demokracie”, “vlasti”, “krve a půdy”, “národa” a pokud nic z toho nezabere, vstoupí do boje sami bohové.
Když se levice obává izolace, která může nastat, pokud zaujme revoluční postoj, měli bychom si vzpomenout na Karla Liebknechta, který 2. prosince 1914 stál sám v Říšském sněmu a prohlásil:
“Rychlý mír, mír bez dobývání, to je to, co musíme požadovat…Pouze mír založený na mezinárodní solidaritě dělnické třídy a na svobodě všech lidí může být trvalým mírem… Vyslovuji se proti požadovaným válečným úvěrům.”
Berlín, 2. prosince 1914
Imperialističtí podvodníci dnes ovládají obě válčící mocnosti a bez ohledu na to, kdo v tomto konfliktu zvítězí, dělnická třída obou zemí prohraje. Mír nepřinese bezpečnost a trvalá válka bude naší budoucností. Jak důrazně prohlásila Rosa Luxemburgová na začátku první světové války: “Dnes není volba mezi válkou a mírem, volba dnes je mezi socialismem a barbarstvím.” (4)
B. York
4/24/2022
—-
- (1) Canadian News 03/ 01/2022
- (1) Viz Hostetter, Richard. “SPD a generální stávka jako protiválečná zbraň, 1905-1914 “V roce 1900 řekl August Babel, jeden ze spoluzakladatelů Německé socialistické strany, na Říšském sněmu, že “… kdyby došlo k válce s Ruskem… byl bych připraven, starý chlapec, vzít do ruky zbraň proti ní… Ve stranické příručce z roku 1906 s větou “Sociální demokracie uznává, že národ … nemůže zůstat bezbranný.
- (2) Marx, Ekonomické a filosofické rukopisy 1844 s. 377.
- (3) Původně publikováno v Anarchy: A Journal of Desire Armed #60, podzim/zima 2005-06, roč. 23, č. 2.
- (4) (Parafráze) připisováno Rosě Luxemburgové.
*****************
Zdroj překladu: A DEMOCRACY TO DIE FOR
https://internationalistperspective.org/a-democracy-to-die-for/