Federace sociálních anarchistů (FSA) v roce 2000 vydala český překlad knihy Přátelé Durrutiho 1937-1939 od Agustina Guillamóna. Je nám ctí, že můžeme po bezmála čtvrt století přinést další vydání.
Skupina Přátelé Durrutiho 1937-1939_AG_tisk
́Přátelé Durrutiho ́ (La Agrupación de los Amigos de Durruti) bylo anarchistické uskupení založené ve Španělsku těmi, kteří se během revolučních dnů stavěli nepřátelsky k militarizaci a později mnoho z nich opustilo nově zformovanou Lidovou armádu poté, co byly rozpuštěny dobrovolnické milice. ́Přátelé Durrutiho ́ byli kritickým hlasem uvnitř CNT – FAI, důslední revolucionáři a oponenti kolaborace se státem. Byli velice vnímaví k tragickým chybám, které se udály ve jménu anarchismu a sociální revoluce. Chtěli je napravit a dopomoc pracující třídě z bahna reformismu a kontrarevolučního politikaření. Možná, že v důsledku zase tak úspěšní nebyli, ale nesporně v jedné věci ano. Podařilo se jim odhalit iluze, selhání a omyly, které se vyjevili v takových událostech jako bylo přijetí ministerských křesel anarchisty nebo podřízení anarchistických milic byrokratické mašinérii státu a militarizaci.
Agustin Guillamón nás ujišťuje, že se „na stránkách této knihy bude zabývat objasňováním, vysvětlováním a odhalováním vývoje, který proměnil anarchisty v ministry, antimilitaristy ve vojíny, nepřátele státu v jeho spolupracovníky a opravdové revolucionáře, zkoušené a zocelované v tisíci bitvách, v tupé stoupence kontrarevoluce.“
Současní vydavatelé, zase chtějí zdůraznit, že právě proto je naše vydání načasováno na toto období. Tedy na dobu, kdy v souvislosti s válkou na Ukrajině, část anarchistického hnutí znovu propadá militaristickému blouznění a hájí kolaboraci silami státu a buržoazně demokratickým režimem. Zdá se jako by historie třídních bojů byla ničím, protože se vždy najdou tací, kteří nedokáží z minulých chyb vyvodit patřičná poučení pro současnost a budoucnost. Budou prošlapávat stejné slepé ulice a tragické chyby opětovně vydávat za realistická či pragmatická řešní vynucená specifickými okolnostmi. Nechceme se ale nechat unést skepsí. Doufáme, že vydání této publikace může přispět k jistým poučením.
́Přátelé Durrutiho ́ jistě nebyla dokonalá formace. Měla své slabiny. Agustin Guillamón neváhá na ně poukázat, stejně jako netají ty části skupinových vyjádření, která mohou být považovány za sporné. Podle něho si „uskupení Přátelé Durrutiho uvědomilo, že revoluce jsou buď totální, nebo skončí porážkou, v tom spočívá její největší zásluha.“ Návrh na zřízení Revoluční rady potlačující kontrarevoluční síly vyplývala právě z tohoto přesvědčení. Někteří anarchisté je za to odsoudili, protože považovali takové postoje za “autoritářské” nebo “bolševické” odchylky od anarchistické praxe. Nelze si nevšimnout, že nejvíc se takových odsudků dopoustěli “anarchističtí ministři” a jejich věrní reformističtí stoupenci, zastánci militarismu a kolaborace s buržoazními demokraty. Tedy ti, kteří popírali jednu anarchistickou zásadu za druhou.
Mohli bychom lpět na pojmech a podle toho třídit, co je či není ryze anarchistické. Jenže my raději hledíme na obsah, který v případě Přátel Durrutiho vycházel z brilatní analýzy poměrů a poučení z chyb, ač někdy vyjádřeného nepopulárními pojmy. Mohli bychom stejně tak mluvit o obraně revoluce, pokud bychom se chtěli vyhnout pojmu Revoluční rada či junta. Nehodláme ale Přátele Durrutiho pranýřovat za to, že použili jiná slova pro stejný obsah.
Přínos Přátelé Durrutiho nebyl hmatatelný jen v době jejich působení. Věříme, že i dnes jejich pronikavá kritika může posloužit k demaskování současných anarchistických skupin, které se snaží oživovat militaristické a kolaborantské tendence, podobně jako jejich předchůdci. Všímáme si, že dokonce i způsoby obhajoby těchto selhání jsou velice podobné.
Jak podotknul Vernon Richards v knize Poučení ze španělské revoluce „pro politické demagogy je charakteristické očekávání, že lidé budou zítra ochotni přijmout pravý opak toho, co se jim říká dnes.“ Zdá se, že přesně takové očekávání dnešní demagogy v anarchistickém prostředí vede k hlásání militaristické propagandy, přestože “včera” se stejnou vážností v hlase hlásali antimilitarismus a odpor ke všem státům. V jejich očích totiž zjevně nejde o rozpor. Demagogie spočívá právě v tom, že její hlasatelé dokáží očividné kontradikce šikonvně prezentovat jako posun kupředu. Tedy jako pokrokové překonání již neplatných tezí minulosti. Přesvědčují nás, že přicházejí s modernizací postojů, které potom více pasují na dneštní dobu. Jenže ve skutečnosti jsme svědky toho, že vyzdvihují obnošené reformistické a kontrarevoluční myšlenky, které nejsou zádnými novými objevy. Právě selhání některých předáků CNT-FAI je názorným příkladem, že tyto tendence nejsou nic nového. Podobná selhání prezentována jako “novátorství”, “pragmatismus”, “nedogmatismus” nebo přizpůsobení realitě, můžeme vysledovat i v dalších dějiných momentech. Vzpomeňme třeba na to, jak se část anarchistického hnutí postavila ve světové válce na stranu některých účastněných států a to podle stejné logiky volby menšího zla, kterou nyní uplatňují stoupenci podpory ukrajinské armády.
Přijetí ministesrkých křesel předáky CNT bylo popsáno v deníku Solidaridad Obrera jako „nejzářnější den v politické historii země.“ Opuštění revolučního boje ve prospěch státem vedené války zase jako „historická nevyhnutelnost, doléhající na každého.“ Kdo sleduje současnou debatu o válce na Ukrajině, nemůže si nevšimnout jak jak moc se uvedené postoje “anarchistických ministrů“ podobají argumentaci těch “anarchistů“, kteří obhajují kolaboraci s ukrajinskou vládou, její armádou a úřady. V oběžníku vydaném výborem FAI v říjnu 1936, je účast anarchistů v “oficiálních institucích” ospravedlněna argumentem, že si to vyžaduje situace. V současnosti bychom po celém světě našli nespočet prohlášení anarchistických skupin v podobném duchu.
Jak uvádí Vernon Richards „CNT-FAI přijala menší zlo – názor, že vše bylo přijatelnější, než Franco a ve jménu vítězství nad Frankem musí být učiněny jakékoli kompromisy – a ospravedlnila tuto pozici tvrzením, že porážka ve válce by rovněž znamenala porážku pro všechny výdobytky námezdně pracujících.“ Dosadíme-li do tohoto prohlášení místo CNT-FAI zkratky některých soudobých anarchistických skupin a Putina místo Franka, získáme docela jasný obrázek o podobě současné militaristické a reformistické tendence mezi některými anarchisty. Pokud v některých ohledech nelze mezi děním na Ukrajině a tím ve Španělsku hledat paralely, právě v tomto opakujícím se příklonu k militaristické a reformistické logice je zarážející podobnost. Nejen, že dochází k podobným chybám, ale i způsob jejich “obhajoby“ je téměř totožný.
Zásady utvářené a ověřené v destiletích třídních bojů jsou některými zrazovány, ale chybu vždy budou hledat na straně těch, kteří se jich nevzdávají. Budou nás nazývat dogmatiky a sebe pragmatiky, aby svou zradu mohli prezentovat jako příklon k realistické alternativě a odklon od zkostnatělé abstraktní ideologie. Jenže jak se v Guillamónově knize píše, „pokud principy nebyly ničím více, nežli jen závažím, kterého se zbavíme, jakmile se objeví první reálná překážka, pak je lépe přiznat, že nemáme principy vůbec žádné.“
Náš důraz kladený na principy není povyšování teorie nad lidské životy. Naopak vnímáme anarchistické zásady jako výsledek nahromaděných zkušeností lidí, kteří se stejně jako my snažili a snaží lidské žití dovést k větší kvalitě, odprostit ho od nadvlády a vykořisťování. Mohli bychom to celé uzavřít vlastními slovy, ale necháme opět zaznít slova Vernona Richardse, se kterými náš pohled souzní: „Těm, kteří říkají, že zmíněné zásady nás odsuzují k politické sterilitě a uzavření se do věže ze slonoviny, můžeme odpovědět v tom smyslu, že jejich “realismus” a “oportunismus” nevyhnutelně vedou ke katastrofě. Věřím, že postavit se na odpor konvenční válce, namísto účasti v ní, je v jistém smyslu realističtější, pozitivnější a revolučnější (…)“
My snad jen dodáme, že postoje Přátel Durrutiho ani naše motivace k vydání této publikace nejsou odsouzením anarchistického hnutí. Jsou spíše připomenutím, že anarchisté také chybují a je důležité ty chyby připomínat, protože se tím zvyšuje šance neopakovat je.
Nakladatelství Subverze & Historický spolek Zádruha
[ únor 2023 ]
celá publikace ke stažení v pdf
zdroj: https://subverze.noblogs.org/post/2023/02/23/pratele-durrutiho-1937-1939-agustin-guillamon/