Rozhovor pro soudruhy z Communaut a PEK-FAV (v Německu, resp. Maďarsku) o současné situaci a hlubších otázkách. Připraveno speciálně k Mezinárodnímu odpíračů vojenské služby a také jako příspěvek k Balkánskému anarchistickému knižnímu veletrhu 2025.
Činnost assembly.org.ua zcela závisí na našich čtenářích. Zveme vás, abyste se zapojili do naší nové sbírky a podpořili tak pokračování a rozvoj činnosti. Všem moc děkujem
###
Před Braniborskou bránou v Berlíně se již konalo shromáždění ukrajinských protiválečných demonstrantů proti autoritářské Zelenského vládě. V lednu 2024 jste hovořili o možné revoluční situaci v důsledku rostoucí nespokojenosti s vládou. V článku z listopadu 2024, který popisuje masové dezerce, se této otázce věnujete znovu. Píšete sice, že zatím nelze hovořit o revoluční situaci, ale zároveň píšete, že organizovaná a kolektivní dezerce se zvýšila. V aktuálním článku z ledna 2025 píšete, že „mezi ukrajinským obyvatelstvem není patrný žádný vlastenecký vzestup. Příliš mnoho pracujících lidí už nevidí zásadní rozdíl v tom, kdo je bude okrádat“. Co se v tomto ohledu stalo v roce 2024? Jak se rozšířil hněv vůči vládě a jejím autoritářským opatřením, jak se projevuje a jak se vůbec může v současných autoritářských podmínkách organizovat?
Ano, loni se přes temná válečná mračna skutečně objevil záblesk blížící se revoluční situace. Oficiální statistiky ukazují, že proces pokračuje: jen v lednu až březnu 2025 opustilo své jednotky bez povolení 44,5 tisíce ukrajinských vojáků a dalších 7 tisíc dezertovalo – přičemž za celý loňský rok bylo zahájeno 62,5 tisíce trestních řízení podle prvního článku a 22,3 tisíce případů podle druhého. I když takový nárůst může být také ukazatelem toho, že se tyto činy prostě začaly aktivněji registrovat: mnoho z těchto činů mohlo být spácháno v loňském roce a registrováno až v roce 2025, protože naše vlastní zdroje naopak hlásí pokles rozkladu ukrajinských vojáků. Přinejmenším protesty celých vojenských jednotek, jako tomu bylo na konci loňského roku u 155. mechanizované brigády nebo 123. brigády teritoriální obrany, od té doby nebyly zaznamenány. Úplná vojenská porážka nyní hrozí Ukrajině, pokud bude pokračovat ve vedení války bez Spojených států, pouze s využitím zdrojů evropských neoliberálů a jejich „černo“-hnědých přisluhovačů.
V ruských ozbrojených silách, pokud máme věřit dostupným únikům, bylo v roce 2024 zaznamenáno 50,5 tisíce případů absence bez dovolené. Z druhé strany se se zahájením mírových jednání zvýšila míra náboru smluvních vojáků, a to kvůli těm, kteří doufají, že budou mít čas na to, aby dostali obrovský výsluhový příspěvek a nemuseli se objevit na frontě.
Problém je v tom, že revoluční situaci nelze redukovat na formální čísla. Hněv na vládu a její autoritářská opatření nestačí – je třeba také představa společenské změny k lepšímu a ochota se pro ni spojit. V tomto smyslu nedošlo k žádným změnám: stále není vidět žádné udržitelné sjednocení v boji za byť jen minimální životní práva. Za takových podmínek nejenže nemůže existovat masový zájem o revoluční řešení, ale ani žádné významné sociální hnutí za každodenní potřeby není možné.
Místo revolučních myšlenek tak mohou mít v takových podmínkách úspěch jen různé odrůdy pravicového populismu. “Dnes zemřeš ty a zítra já“, “not my own – no pity”, “člověk člověku vlkem” – to jsou na Ukrajině převládající každodenní postoje bez ohledu na názor na vládu a pochopení, že při střetu dvou gangsterů není zásadní rozdíl v tom, který z nich vystřelil první.
Samozřejmě bychom rádi věřili, že lidé mají tendenci se měnit. Jak to o územních náborových střediscích (ÚVR) vyložil bývalý rekrut z Nikolajeva, který loni utekl z výcvikové jednotky a překročil hranice přes Karpaty:
„Už dlouho se ví, že překročili hranici, ale protože naši lidé jsou divocí a nepomáhají si, žádná vzpoura proti není. Když mohou mrzačit, tak proč ne oni? Zažil jsem situaci, když jsem byl ještě na Ukrajině: Zrovna jsem projížděl kolem autobusové zastávky, kde TRC začali tlačit na nějakého chlápka. Zastavil jsem a zavolal na něj „naskoč“. Chlápek si stihl sednout a utéct před nimi. A všechna další videa, na která se dívám – bijí chlapa, kroutí s ním, a nikdo se nezastaví, nepomůže mu utéct. Ale všechno směřuje k občanské válce proti Zelyi. Protože bezpráví je čím dál větší. Ale všechno se odkládá, zatímco lidé se nedokážou sjednotit. Ani v zahraničí se Ukrajinci s Ukrajinci příliš nepřátelí. Tady [ve Španělsku, kde žije] Ukrajinci šidí Ukrajince o peníze, bydlení, práci. Ale čím dál, tím víc se lidé sjednocují. Ne proti Putinovi, ale proti TRCistům. Bojují proti těm klukům. Jak řekl jeden voják: „Proč bojovat za zemi, která vám stejně plivne do zad“. Ještě více se mi líbí zprávy, jako u nás ve Vozněsensku [koncem února hodil opilý vojenský zběh na území odvodního úřadu tříštivý granát kvůli hádce s manželkou a „negativnímu vnímání jejich činnosti“, výbuch zneškodnil dvě služební auta, byl vzat do vazby bez stanovení kauce]. Mnozí vojáci chtějí udělat totéž, rozstřílet TRC nebo ho vyhodit do povětří. To ani není přání, ale plány do budoucna – protože všichni, které znám a kteří slouží, vyjadřují touhu pomstít se TRC za to, že je odtáhli. Při výcviku byl jeden chlapík horským vůdcem v Užhorodě a jeho kolega z TRC se nechal chytit. Slíbil mu: „Až se vrátí, tak toho kreténa zastřelí.“ A tak se stalo.
Nicméně střety se státními složkami, kterých je v Charkově již mnoho, vedou v lepším případě jen k záchraně uneseného kolemjdoucího, v horším případě jen posilují celkovou atmosféru apatie a demoralizace. Je také malá šance, že by se vojsko, které se vrátilo z fronty, stalo hybnou silou nějakých revolučních myšlenek. Největší tendencí je „jakmile uvidím prasklinu v plotě, odcházím z této země, dělejte si, co chcete“. Ostatní jsou úplně zlomení lidé, kteří půjdou po armádě ke dnu, pokud přežijí. Zbytek se chce jen vrátit ke své obvyklé profesi a žít jako před válkou. Žádná z těchto kategorií nechce ani nehodlá nic rozhodovat a měnit, lidé jsou prostě ze všeho unavení a chtějí mít pokoj. Po válce půjdou do politiky spíše kati z odvodních středisek, studioví bojovníci z praporu holičů a jejich patroni s velkými hvězdami na ramenou. A mnoho civilistů je bude volit, protože uslyší, jak tito nepřemožitelní hrdinové zachránili zemi. Jestliže i v mnohem méně sobeckých a mnohem vzdělanějších společnostech dochází k vzestupu pravicového populismu, co můžeme očekávat v takových zapadlých evropských vodách, jako je Ukrajina? Stejně jako v Rusku se zdejší společnost stěží dá vůbec nazvat společností, je to prostě jen řada skupinek podle přátel a příbuzných.
Střety s policií a TRC u obchodního centra Sun Mall v Charkově při příležitosti třetího výročí totální války. Hledanému branci se podařilo uprchnout ze zadržení, policisté proti davu použili slzný plyn.
###
Revoluční schémata z let 1917-1918 v našich končinách nefungují jinak než dezerce: pokud je volba jen mezi pochodem na porážku a alespoň minimálně stabilní soudržností za svá životní práva, typický dělník na Ukrajině i v Rusku dá přednost smrti. Předchozí generaci těch, kteří se nacházeli v zákopech pozičního mlýnku na maso, stačily tři roky od jeho začátku k provedení únorové revoluce (pomocí generální stávky a dobytí Petrohradu vzbouřenými vojáky), stejně jako k otřesení křesla pod Kerenským, který požadoval pokračování války. Nezabránil tomu ani nedostatek internetu, ani negramotnost většiny obyvatelstva, ani podpora pokračování války ze strany spojenců z Ententy. Letos na jaře vidíme, že rok a půl války stačil k masovým protiválečným a protivládním demonstracím obyvatel Izraele a Gazy. A to i přesto, že historie jejich nepřátelství je živena náboženskými spory a trvá již mnoho generací, zatímco pro náš region je tato válka bratrovražedná v pravém slova smyslu – polovina Charkova má příbuzné v Rusku, frontová linie doslova prochází rodinami.
Zapatisté ve svém prohlášení z března 2022 uvedli: „Válka musí být okamžitě zastavena. Pokud bude pokračovat a bude se stupňovat, jak se dá očekávat, může se stát, že po bitvě nezůstane nikdo, kdo by mohl podat zprávu o krajině.“ Vypadá to, že jsme na Ukrajině již překročili hranici, před níž by se ještě dalo něco změnit.
Situace se dramaticky změnila od února 2025, kdy Trumpova administrativa radikálně změnila strategii USA. V polovině února oznámil americký ministr zahraničí Pete Hegseth novou orientaci USA v Evropě: vyloučení členství Ukrajiny v NATO, žádný návrat k hranicím Ukrajiny před rokem 2014, zřeknutí se amerických vojáků a žádné další vojenské vybavení pro Ukrajinu. Zároveň by se měl zvýšit příspěvek členských států NATO na 5 % hrubého domácího produktu. Trump zároveň začal připravovat bilaterální rozhovory s Ruskem, přičemž Evropany vyloučil. V Německu tento obrovský posun vyústil v masivní tlak na militarizaci. Jak je tento nový kurz přijímán na Ukrajině? Co si o tom myslíte a jak to ovlivňuje vaši strategickou orientaci?
Těžko říct, jak moc je to radikální, protože tato válka je od 24. února 2022 pevně daná. Státní šmejdi si od samého počátku navzájem poskytli záruky osobní imunity: ani jedna ruská raketa nikdy nezasáhla a nezasáhne vojenské a politické vedení Ukrajiny – vhodnějšími cíli jsou pro ně obytné budovy obyčejných lidí, energetická infrastruktura, místa humanitární pomoci, sklady potravin, přičemž dobře vědí, že Ukrajina drží civilisty jako živé štíty za uzavřenými hranicemi… Dokonce i když vrcholní ukrajinští kanibalové dorazí téměř k frontové linii, žádné ruské ostřelování je neohrozí. Stejně tak když v roce 2023 zaútočily dva drony na Kreml, takové symbolické škody už vyvolaly nespokojenost jejich západních loutkovodičů a ukrajinský režim svou účast popřel. Ti nahoře jsou na tom s třídní solidaritou mnohem lépe než nižší třídy.
Proto naši strategickou orientaci nejlépe vystihují slova bývalého novináře z Doněcku, který žije v Nizozemsku:
„Před třemi lety začala další migrační vlna z prokletých území na Západ.
Tyto vlny jsou nekonečné. A vždy stejným směrem. Včera, dnes, zítra.
Ještě jednou děkuji Evropě za otevření hranic, které zachránilo miliony životů. Za finanční podporu lidí. Pomáhala jim integrovat se a nevydávala muže, kteří utekli z koncentračních táborů.
Vlastenecká hysterie z roku 2022 je minulostí. Navzdory snahám propagandy se ji nepodařilo zvládnout – dnes jsme svědky nejmasovějšího protiválečného protestu porobené společnosti v dějinách.
Vyhýbání se kolaboraci se zločineckým státem je populárnější než kdy jindy. To je občanská povinnost, pokud se stát stal zločinným – nebránit ho a nekolaborovat.
Na prokletých územích vzniká a zaniká mnoho zločineckých kvazistátů. Pro každý z nich není dost života na to, aby zemřel. A oni to neustále vyžadují, protože bez války, bez loupeží a vražd nemohou žít.
Prokletá území jsou prokletá, protože je po staletí proklínaly miliony lidí. Nejsme první ani poslední.“
Je zcela symbolické, že činnost Assembly byla zpočátku inspirována zkušenostmi samosprávných povstaleckých komunit v několika mexických státech a jejich autonomních médií. Již v roce 2022 jsme zmínili, že v prvních týdnech války předvedly nejlepší příklad antiautoritářské mobilizace levice: zatímco světový anarchismus skládal prázdná, rutinní prohlášení, která sotva někoho k něčemu zavazují, vyšly do ulic proti této válce jako celku, odsoudily agresi Ruska, aniž by podpořily obranu její zmenšené parodie. Od loňského roku jsme se obrátili k dalšímu jejich internacionalistickému komuniké: Nahoře zdi, dole trhliny (a nalevo). Bylo napsáno krátce po Trumpově prvním nástupu do prezidentského úřadu a pomáhá odpovědět na mnohé otázky týkající se dnešní Ukrajiny.
V našem posledním rozhovoru jste popsali život v Charkově a svou politickou práci, kterou můžete dělat pouze jako skupina online. Zároveň popisujete i svou účast na ekologických bojích a opatřeních. Jak vypadala vaše politická práce v roce 2024? Jaké boje probíhají v Charkově v současnosti?
Už teď je jasné, že v zemi, kde se všichni navzájem nenávidí a nikdo si nevěří, nejsou podmínky pro nestranickou levici o mnoho jednodušší než na Marsu. Nejde jen o naši potřebu finanční podpory, na kterou mohou přispět i naši čtenáři, ale mnohem globálněji – revoluční změny na Ukrajině jsou možné jen jako součást mezinárodního procesu, kdy pravicová vlna v Evropě začne slábnout, a to pouze v případě, že evropské anarchistické hnutí dokáže tuto příležitost využít. Například v Brazílii se tento trend již obrátil; jinou otázkou je, zda je možné hovořit o návratu brazilského anarchismu alespoň k vlivu, který měl v první polovině roku 2010…
Ano, loni v létě jsme měli opravdu úspěšný příklad komunitní ochrany lesa na okraji města (bylo to v angličtině nebo v ruštině). Úspěšným se stal díky jedinečné kombinaci faktorů, byla to jen kapka v moři, zatímco pravidla nejsou postavena na výjimkách. Tato příměstská lokalita není jako typická charkovská ulice, kde nejsou téměř žádní lidé a „autobusy nepřemožitelnosti“ jezdí jako plynové vozy v roce 1942. Například po malém protestu zaměstnanců městské dopravy z počátku podzimu 2022 nebyly v Charkově zaznamenány žádné dělnické stávky. Jediný příklad dělnické stávky, který jsme na Ukrajině od loňska zaznamenali, se odehrál 5. dubna v západním městě Drohobyč, kde se řidiči linkových autobusů nedostavili do práce. Předtím se poslední nám známé stávky konaly ještě loni v květnu a v červenci. Někdo stále doufá, že Rusko přijde a otevře hranice pro odjezd, někdo čeká, že Trump ztratí trpělivost a uvalí na chroptícího skřeta s jeho kamarády sankce, někdo nečeká vůbec nic a žije den za dnem.
Nejen v urbanizovaných oblastech je každý odkázán sám na sebe. Například z dopisu do naší redakce z Černigovské oblasti, který přišel před měsícem a půl:
„Jednoho mého kamaráda z dětství odvezli. Před měsícem. Bydlel na vesnici, pracoval ve výrobě pomníků a plotů. Přišla žena z vesnické rady a přivedla TRC. Věděla, že tam byl. Sama ho držela za ruku, aby jí neutekl. Ani TRC ho nedržela. Byla na to sama. Byl celý špinavý, říkal: „Nech mě jít a převléknout se.“ A ona mu řekla: „Zavolej matku, ať ti to přinese.“ A tak se převlékl. Bylo to před měsícem. Předevčírem dostali jeho rodiče oznámení, že mají jít na test DNA. Chlapec je nezvěstný. Měsíc, mrcha. Měsíc a žádný kluk není.
Něco málo o šelmě z obecní rady. Manžel je policista ve výslužbě. Dcera jde ve stopách otce. Nevím, jak bude žít. Ale myslím, že to nějak přežije. Už takhle zabila nejednoho člověka. A pořád žije.
A ta vesnice tam není jednotná. Během okupace v roce 2022 se lidé v Černihivské oblasti sami starali o pořádek, nebyli tam žádní policajti, kriminalita, například rabování, byla rychle zastavena. To je pravda. Bylo to tak. Ale ne na dlouho. Co je minulostí, je minulostí. Někde od podzimu 2023 začala hrůza. TCRisté nejdou za tou osobou, ale za vesnickou radou, za ní. A ta už vede k chlapům. Všude má oči a uši. Udávají se navzájem.“
Jak v našem městě, tak na celé Ukrajině se někteří obzvláště zoufalí lidé dopouštějí individuálních činů ozbrojené sebeobrany nebo dokonce lynčování – tzv. spontánního černého teroru. Například dva případy, které se staly již v roce 2024 a teprve nedávno vyšly najevo díky soudním rozhodnutím.
Devětasedmdesátiletý obyvatel Bogoduchovského okresu v Charkovské oblasti bez kriminální minulosti dostal čtyřletý trest odnětí svobody se zkušební dobou jednoho roku za to, že zapálil lahví benzinu budovu obecního úřadu. Důchodce svou vinu plně uznal a upřímně se kál. Jako důvod žhářského útoku uvedl dlouhodobý konflikt s obecním zastupitelstvem, které mu v roce 2017 odmítlo přidělit dotaci. Prošel si dlouholetou šikanou ze strany úředníků obce, kteří také ignorovali jeho stížnosti. Další příběh se odehrál ve městě Charkov, kde voják ze Zakarpatí stanul před soudem za zvlášť závažné chuligánství. Muž byl v minulosti opakovaně odsouzen. Podle soudních záznamů byl muž rozhořčen na velitele své jednotky, že nereagovali na jeho žádost o dovolenou. Jednoho dne opilý vnikl na velitelství se dvěma tříštivými granáty. Po slovech „víte, co to je?!“ je odpálil na stole. Velitelům se podařilo vyběhnout ven a nebyli zraněni. Soudce případ uzavřel z důvodu smrti obžalovaného. Příčina jeho smrti nebyla uvedena, pouze datum: 29. května 2024. Ve skutečnosti takové akce nic nemění, kromě toho, že režim dostává příležitost chytat a odsuzovat nejoajální občany jednoho po druhém.
Nejanarchičtějším bojem na dnešní Ukrajině se tak stává pomoc při překonávání nové železné opony a poskytnutí čtenářům základního vzdělání, aby se mohli v místě svého nového bydliště (v případě dostatečné jazykové úrovně) začlenit do revolučního hnutí. Za poslední rok se tak náš internetový magazín fakticky stal mluvčím ukrajinských tajných přechodců hranic, i když k hrdinům podzemní dráhy máme ještě hodně daleko. V našich konzultacích nikdy nenavrhujeme konkrétní trasy, protože pokud je nějaký detail nepřesný nebo zastaralý, může to mít cenu lidského života. Žádné masové kolony v duchu karavan migrantů z Latinské Ameriky samozřejmě také nevidíme. Lidé si raději vyměňují informace pouze v tematických chatech nebo na našich webových stránkách a scházejí se ve dvou nebo ve třech, málokdy ve větším počtu. Mnozí si ani nehledají partnera, protože nikomu nedůvěřují. Dva Ukrajinci jsou partyzánský oddíl, tři jsou partyzánský oddíl se zrádcem. V každém případě je lepší být termitem, který postupně oslabuje stavbu militarismu, než blechou na ocase jednoho z rozhádaných psů.
Ať tak či onak, ti, kteří unikli otroctví a smrti, se budou moci následně zapojit do jakéhokoli revolučního boje, ať už na Ukrajině, nebo někde jinde. Podívejte se na ty, kteří požadují, aby válka pokračovala, dokud Ukrajina nezíská zpět své hranice: většina z nich v této zemi nežije a dokonce nikdy nežila. Proč oni mohou, a jiní ne? Proč někdo může milovat Ukrajinu odněkud zdaleka a vyprávět, jak si neuvědomujeme své štěstí, ale ti, kteří z ní kromě zákazů a loupeží nic neviděli, jsou povinni v ní žít?
Příběh záchrany ukrajinského dezertéra: průlom do zahraničí z námořního výcvikového střediska.
###
Žijete a působíte v Charkově, což znamená, že nejste daleko od Ruskem okupovaných území. Máte přístup k informacím z těchto oblastí? Jak si můžeme představit život pod ruskou správou? Nebo je to zcela uzavřené?
Ne všichni žijeme v Charkově, ale Charkovská oblast hraničí s Ruskem od roku 2022 okupovanou částí Luganské oblasti. Proto má mnoho lidí v Charkově vazby na ty, kteří tam žijí. Pokud budeme mluvit o té části, která nás kontaktuje, tak ta z anexe velkou radost nemá, nicméně doufá v něco lepšího a nepřeje si návrat Ukrajiny, se kterou už nespojuje vůbec žádná dobrá očekávání. „Jsem pro Ukrajinu, ale moje Ukrajina zemřela v roce 2014“ – tak by se asi dalo popsat jejich rozpoložení. Samozřejmě se nejedná o celé veřejné mínění – existují i příznivci Ruska a příznivci Ukrajiny (těch druhých je sotva mnoho, protože většina už dávno odešla). Každopádně mnoho dalších lidí v Charkově říká přibližně totéž od svých protějšků, takže tato kategorie je tam asi početná.
Důchodci jsou obecně s životem v této zemi nejspokojenější – díky dvojímu důchodu (z Ruska a Ukrajiny) a minimálním poplatkům za komunální služby. Někteří pracovníci také tvrdí, že odchod poloviny obyvatel, zejména mladých lidí a lidí středního věku, vedl k vyšším mzdám a nižší nezaměstnanosti. Přesné statistiky o tom, zda jsou slíbené mzdy skutečně vypláceny, nemáme k dispozici. Dokonce i pohyb mezi vesnicemi vyžaduje povolení, částečně kvůli boji proti dezerci nejsou možné žádné nepovolené pouliční akce, poslední stávka, o které víme, proběhla na podzim 2023. Neexistuje buzerace, ale existují odvody pro kluky ve věku 18-30 let a donucování k podpisu smluv za spáchání nějakého trestného činu. Kvůli suchému zákonu chodí policisté s dechovými zkouškami, pokud někoho uvidí opilého – okamžitě zatčení na 15 dní. A jen tak vás nepustí. Nejdřív do banky, eskorta, zaplatit složenku, pak pustit. Zákaz vycházení od 21 hodin. Velmi přísné, pokud zůstanete venku 5 minut, okamžitě vás odvedou. Žádné ulice ani pomníky na počest těch, kteří v minulém století masově vyvražďovali Židy, místo toho trikolora Vlasovových kolaborantů, kteří pod touto vlajkou bojovali za Hitlera proti vlastnímu národu. Existuje i nucená asimilace: jestliže v ukrajinských školách stát zakazuje mluvit rusky i o přestávkách, tam se vyučuje rusky, a to i v ukrajinskojazyčných částech Luganské oblasti, ale mluvit mezi sebou ukrajinsky se nezakazuje. Ukrajinské knihy se také neničí kvůli jazyku, v němž jsou napsány, jak to ukrajinští úředníci a aktivisté pravidelně dělají s jakoukoli literaturou v ruštině. Pokud jde o nás, jsme pro naprostou svobodu používání ruštiny na Ukrajině a zároveň vydáváme ukrajinsky psaný obsah bez překladu, aby se čtenáři z Ruska mohli alespoň trochu naučit ukrajinsky.
Pokud vás při pokusu o útěk z Ukrajiny mohou střelit do zad nebo umučit k smrti ve sklepě, z území anektovaných Ruskem můžete odejít, kdykoli se vám zachce. Pokud však překročíte hranici mimo kontrolní stanoviště, abyste se tam dostali, a chytí vás ruští pohraničníci, provedou dlouhou filtraci a soud vám za nelegální překročení hranice může udělit i trest odnětí svobody až na 2 roky. Útěk z jedné vězeňské cely do druhé.
Pokud vás ovšem někdo na anektovaných územích podezřívá z politického nebezpečí, může vám udělat cokoli a nikdo vás nezachrání. Stejně jako v takzvané svobodné zemi: jak vyšlo najevo 1. února, v žalářích Služby bezpečnosti Ukrajiny se objevilo pět mladých marxistů z několika oblastí – Kyjeva, Charkova, Dněpropetrovska, Oděsy a Poltavy. Údajně „na příkaz z Kremlu“ narušovali mobilizaci pouličními letáky, kde vyzývali civilisty, aby se jí vyhnuli, a vojenský personál, aby neplnil rozkazy, dezertoval a vytvářel vojenské výbory. Zde to bylo v angličtině nebo v ruštině. Dne 4. dubna potvrdil oblastní odvolací soud v Černivcích trest odnětí svobody pro Angelu Gurinu od 9. prosince 2024. Pracovala pro dvě místní zpravodajské agentury a byla odsouzena k pěti letům odnětí svobody za informování o mobilizačním násilí. Před měsícem byla také obviněna Yana Galichenko z Oděsy z trestného činu za pomoc mužům proti únoscům. Grigorij Osovoj, předseda ukrajinské Federace odborů, byl 9. dubna zadržen v trestní věci v Lucku a následující den na něj kyjevský soud uvalil domácí vězení pro podezření z nezákonného zcizení části odborového majetku, který byl předmětem sporu asi před deseti lety. Tvrdí, že to mělo navodit atmosféru nejistoty před hlasováním o návrhu zákona č. 6420 o zcizení majetku odborů do vlastnictví státu. (Zkrátka a dobře, tato organizace byla dávno mrtvá, takže stát její existenci toleroval jako „konzervu“, která se má sníst v nejhorších časech, a ty teď přišly). Protože naše média nemají poktytí po celé zemi, nevíme, kolik takových případů je v celé vládou kontrolované části Ukrajiny i jen letos – to jsou jen ty, o kterých víme.
Zkrátka, v jednom táboře jsou dva darebáci a nemá smysl ztrácet čas tím, že se budete snažit zjistit, který z nich má trochu méně drsný bič. Svět se neomezuje na Ukrajinu, ta tvoří jen 0,44 % světového území, a to i v rámci mezinárodně uznaných hranic!
V nedávno publikovaném článku se lze dočíst, že řada anarchistů a anarchistických skupin, které si zvolily cestu národní obrany, bojovala po boku fašistických praporů, přidávala se k nim nebo dokonce otevřeně vystupovala s fašistickými symboly. Zároveň se vždy tvrdilo, že boj proti Rusku je antifašistickou obrannou válkou. Jak si tento paradox vysvětlujete a jaký vliv měla válka na tyto anarchistické bojovníky?
„Stát je tvůj nepřítel“: někde na ukrajinských zdech, léto 2024
###
Proč to tolik komplikovat? Pokud někdo volá po posílení diktátorského státu jako fašista, používá fašistické propriety a plní rozkazy fašistických velitelů, s největší pravděpodobností je to také fašista. Tato otázka je podobná otázce, proč botoxový pán Kremlu mluví o „boji proti fašismu na Ukrajině“ a otevřeně ospravedlňuje Hitlera, kterého „Poláci donutili, aby s nimi začal druhou světovou válku“. Nebo proč napadl Ukrajinu pod záminkou „hrozby ze strany NATO“, v jehož zemích jsou jeho oligarchové a úředníci zvyklí v klidu skladovat svůj majetek a vychovávat své děti. Stejně tak proč ti, kteří jsou sami okupanty, nejhlasitěji křičí o „válce pod vedením NATO proti fašistické koloniální imperiální okupaci“?
Pokud jim čepice sedí, ať si ji nasadí: přišli na Ukrajinu z Ruska, slouží režimu, který většina místních obyvatel nenávidí, těší se výsadě volného pohybu po ulicích (na rozdíl od těch, kteří už 1-2 roky nemohou vyjít za hranice vlastního dvora), bagatelizují nebo mlčí o jeho zločinech proti ukrajinskému civilnímu obyvatelstvu. V případě ruské okupace a i kdyby válka na Ukrajině skončila jako v případě gruzínského scénáře, mohla by je čekat deportace zpět do rodné země, kde by skončili ve sklepeních podobných těm, kde jsou nyní mučeni ti, kteří odmítají sloužit Ukrajině. To samozřejmě považují za strašlivou nespravedlnost, takže jim mletí masa jakéhokoli počtu Ukrajinců na obranu jejich relativně svobodného a bezpečného života vyhovuje. Je s podivem, když internacionalisté obviňují takové postavy z „opuštění třídního přístupu“ a zároveň (zapomínajíce na tentýž přístup) vyzývají ty, kteří mají na Ukrajině co ztratit, aby se postavili proti jejich zájmům. Není to o nic méně zábavné, než když ti, kdo rádi zdůrazňují, že Bakunin označil republiku za tisíckrát lepší než monarchii (čímž naznačují, že dnes by byl rozhodně pro Ukrajinu), upadají do strnulosti, když se jich někdo zeptá, zda Bakunin a jeho soudruzi podporovali malou republikánskou Paraguay proti její okupaci velkým a monarchickým brazilským impériem.
Zdá se, že mnozí odpůrci války od roku 2022 si stále myslí, že když se pár desítek krajních pravičáků přestane před naivní zahraniční veřejností vydávat za anarchisty, válka skončí. Přinejmenším o nich diskutují s úporností hodnou lepšího uplatnění, jako by si to mysleli. Možná je lepší se za anarchistu vůbec nepovažovat, když při hádkách o to, kdo je skutečný anarchista, nezbývá čas na nic jiného? Několik desítek postav výsledek války nijak neovlivňuje, je třeba udeřit na státy, které je ovládají, bez toho nejsou ničím a „zahynou jako rosa na slunci“ (jak se zpívá v ukrajinské hymně). To platí stejnou měrou pro Z i Ze „levicové“ pěší rohože. Mimochodem, jestliže nás před rokem nazývali „kariérními důstojníky ukrajinských/ruských speciálních služeb“, pak nyní se z nás stali jen „příznivci Ukrajiny/Ruska“. Nikdo nám nevysvětlil, z jakých důvodů jsme byli propuštěni a kde můžeme dostat odstupné.
Loni v lednu jste se zmínili, že mezi Zelenským a bývalým generálem Saluščným došlo k velkým konfliktům uvnitř vládnoucí třídy, které Zelenskyj dokázal vyhrát. Napsali jste také, že Zelenského podpora je křehká a pochází především od byrokracie a represivních aparátů. Zároveň se zdá, že se čokoládový král Porošenko snaží o návrat. Jaká je současná situace uvnitř ukrajinské vládnoucí třídy, zejména po změně strategie USA? Podařilo se některým kapitalistům/oligarchům nahromadit moc a majetek nebo eliminovat jiné?
Na podzim roku 2023, po neúspěchu ukrajinské protiofenzívy, generál řezníků v časopise The Economist prohlásil, že válka dospěla do slepé uličky. Po tomto článku začal mít s pianistou neshody, které na jaře 2024 vedly k jeho rezignaci. Většina jemu blízkých lidí již byla z armádního velení odvolána. Nyní Zalužnyj učí Ukrajince umírat v zákopech, zatímco sám žije v Londýně: „Nestačí umírat za Ukrajinu. Musíte být připraveni za ni zabíjet.“ Z nějakého důvodu však mlčí o další možnosti – dostat se pryč podle fiktivního lékařského vyšetření, jak to udělal on sám. Je to prostě možnost pro elitu, a ne pro nevolníky. Rétorika čokoládového hejtmana a jemu podobných je stejná: příměří, přezbrojíme a pak se zase pustíme do boje. Velitelé Azova Bileckij a Prokopenko mají dobré šance zaujmout po skončení války nejvyšší pozice v ukrajinské politice. Nyní se stali veliteli sborů – a pod jejich velením je 20-25 tisíc bajonetů (přibližně stejný počet měl Prigožin během svého povstání v Rusku). Oba jsou hojně zastoupeni v médiích. Oni, stejně jako jejich podřízení, čas od času podávají politická hodnocení toho, co se děje. Včetně kritických na adresu úřadů a vojenského velení.
V politických kruzích se má za to, že Prokopenko i Bileckij jsou financováni největším ukrajinským podnikatelem Rinatem Achmetovem a jeho prostřednictvím jsou kontrolováni prezidentskou kanceláří, která v nich po válce vidí základnu pro vytvoření politických projektů, vstup do parlamentu a vytvoření tam většiny spolu s pianistovou stranou, čímž by si neoholený trpaslík zachoval kontrolu nad parlamentem a vládou. Proto jim dává možnost vést nyní vlastní PR kampaň. Zároveň prý mají Bileckij a Prokopenko mezi sebou velmi napjaté vztahy. To se mimochodem týká i dalších vojenských jednotek. Mezi jejich veliteli panuje silná vnitřní konkurence, podporovaná úřady, a často i vzájemná nevraživost. I když jeden z nich vyvolá vzpouru, ostatní se mu postaví na odpor a brání moc.
Letos na jaře začali někteří pro-trumpovští politici a blogeři mluvit o vytvoření nové konzervativní antiglobalistické strany. Na řadu z nich režim preventivně uvalil mimosoudní sankce. Předkládají hesla míru, národní suverenity, propuštění politických vězňů, ochrany ruského jazyka a kultury. V současné době však není známo, zda Trump o těchto plánech ví a zda se o ně po podpisu dohody o zdrojích zajímá. Pokud již nemá takový zájem na změně ukrajinské loutkové administrativy, dostává myšlenka ukončení války tím, že vojáci obrátí své zbraně proti státům, nový náboj!